Tak je to tady. Schumacher ukončil kariéru. Neříkám zase, protože pro mě kariéru ukončil poprvé. V roce 2006 byla totiž jeho kariéra ukončena.
Lucia di Montezemolo si tehdy prosadil Kimiho Räikkönena, a aby nepřišel Felipe Massa o své místo, Schumacher se tedy i pod tíhou této okolnosti rozhodl skončit.
Nebudu tady nyní nabízet výčet jeho úspěchů a černých chvil jeho kariéry (to si můžete přečíst jinde). Kdo chce vidět spíše úspěchy, vidí je. Kdo chce vidět spíš to špatné, vidí to také. Není pochyb o tom, že v Schumacherově kariéře bylo obojí, ale tomu se nelze při extrémních výkonech vyvarovat. Atlet přešlápne, hokejista roztrhne protihráči obočí, špičkový fotbalista nafilmuje pád a pak se tváří jak ten nejublíženější na světě.
Být tím nejlepším znamená tlačit vše na limit, a to se pak přirozeně stane – ať už v přemíře snahy nebo pod tíhou okamžiku, že občas přešlápnete. Shodneme se ale, myslím, na tom, že v poměru úspěchy/přešlapy nemá Schumacher konkurenci.
Je pak veskrze smutné, že lidé mají tendenci dlouhodobý přínos posuzovat skoro až podle momentální nálady. V Schumacherově konkrétním případě ve světle posledních tří let, které nebyly takové, jaké by si on sám přál. Nemyslím si ale, že by toho lidi, kteří ve srovnání se Schumacherovým životem tak maximálně dokázali vyťukat do klávesnice pár sprostých písmen a poslat je na internet, měli právo zneužít k pošpinění toho, čeho vlastně Schumacher dosáhl. Nebo přímo jeho samotného.
Nakonec, můžeme si tu sdílet názory na to, kdy měl Schumacher odejít nebo měl-li by ještě pokračovat, ale s veškerou úctou, toto rozhodnutí skutečně právem náleží jen jemu. Přirozeně s přihlédnutím k okolnostem.
Schumacher se vrátil do jiné formule, než ve které exceloval. Lepavé pneumatiky, neomezené otáčky motorů, bleskurychlé sprinty mezi jednotlivými pitstopy. Dnes je to vytrvalostní formule, neustále se držet zpátky, kontrolovat pneumatiky – jet ‚co nejrychleji pomalu‘ mu nesedí. Schumacher je Senna, Prostův styl mu nevyhovuje. A lidé nezatracují ani Sennu ani Prosta.
Když se Schumacher vrátil, byla to pecka. Formule 1 přitahuje fanoušky skrze své hrdiny, a Schumacher je jedním z těch největších. A i kdyby nebyl tím největším, není to nakonec jedno? Kolik lidí přitáhl do F1 za dob své největší slávy a kolik jich zase zlákal, když se před třemi lety vrátil? Je to dobré pro média i televizi. Stejně jako je škoda, že odchází. A já jsem ve skrytu duše doufal, že dostanu tu příležitost a čest ‚okomentovat‘ si alespoň jedno Schumacherovo vítězství. Ano, ač se to některým expertům může zdát podivné, málokomu jsem přál úspěch tolik, jako právě Schumacherovi.
Ale čas nelze zastavit, přírodu nelze obelhat. Je to už bohužel údělem moderní doby, že lidé umí spíše nadávat než ocenit úspěch – asi proto, že je to v módě. A jednodušší. Ale upřímně jsem přesvědčen, že Schumacher sám nejlíp ví, čeho dokázal a co se mu naopak nepovedlo. Sportu neublížil. Pomohl mu. A o míře přínosu nemá smysl se bavit. Každý je dobrý.
Dokážete si třeba představit, s použitím slov Adama Coopera, jak Lewis Hamilton vyhraje kvalifikaci na Velkou cenu Monaka 2028, nebo Sebastian Vettel v roce 2030? Nebo Sergio Pérez v roce 2033?
Je to možná trochu staromódní, ale když už nastal čas, ve kterém se Schumacher rozhodl skončit svou kariéru F1 (a tentokrát by to prý mohlo být fakt definitivní), pak by se jeho příznivci i ti z tábora ne-sympatizantů měli svorně seřadit podél cesty, až půjde kolem, a uctivě mu zatleskat. Alespoň v zemi džentlmenů by se tak stalo…
PS.: Míšo, motorky už ne, prosím!