Jak titulek napovídá, popisuji svůj osobní pohled na Dakar 2021, druhý, který hostila Saúdská Arábie. Nechybělo přitom málo a tento text nikdy nemusel vzniknout. Před Vánoci vyděsila i mocné arabské království britská mutace koronaviru a vládnoucí dynastie Saúdů uzavřela svoji zemi před světem.
Až obratná diplomacie pořadatelů z A.S.O., kteří v prvním roce pandemie dokázali uspořádat i Tour de France, přesvědčila Saúdy o vpuštění charterových letů s účastníky na území monarchie. Tak jsme se do Saúdské Arábie 28. prosince ráno dostali i my, tedy letadlo z Prahy plné českých a slovenských účastníků. A stejně jako všude jinde v nepřipraveném světě se i na letišti v Džiddě mísila přísná hygienická opatření s protichůdnými nelogičnostmi. Vystupování z letadla pouze ve skupinkách po patnácti osobách sice zabránilo kumulaci stohlavého davu na pasové kontrole, na stranu druhou ale stejně každý z nás přikládal holou dlaň na stejnou plochu čtečky otisků prstů…
Osmačtyřicet hodin povinné karantény po vstupu do země nebylo nic lehkého pro psychiku závodníků, které už svrběly prsty. Ale pro novináře, který prožívá dakarský debut? Lepší start „pobytu“ si ani nelze představit, a to je myšleno zcela bez ironie. Konec konců pohodlný hotel s bezproblémovým přístupem na internet a plným barem pepsi představuje to nejlepší prostředí pro vyzkoušení veškeré techniky, vypilování živých vstupů a ověření spojení s Prahou pro budoucí tvorbu kontinuálního zpravodajství. I díky dvoudenní „generálce“ se obešla čtrnáctidenní dakarská práce pro televize CNN Prima News a Sport 5 bez výraznějších komunikačních potíží.
První den na shakedownu (testovací úsek pro závodníky před ostrým startem soutěže) novicovi napoví, jak asi bude vypadat dvoutýdenní pobyt v dakarské bublině. Tentokrát jsem ještě zažil onen luxus hotelové sprchy, kam jsem večer vysypával písek ze všech možných zákoutí, hned po svém startu však Dakar začal rozdávat tvrdé životní lekce. První jsem dostal v bivaku ve Wadi Ad-Dawasiru po druhé etapě. Když jsem konečně před třetí ráno ulehal do spacáku na vojenské lehátko po širým nebem, říkal jsem si, že lepší místo pro nocleh než v mezeře mezi obytným vozem a železným plotem už k mání nebylo. V noci prostě snadno přehlédnete půl tuctu zaparkovaných vrtulníků. Ranní probuzení pod pěticentimetrovou písečnou závějí a hodinové čistění veškerého vybavení mě donutilo učinit změnu.
Humorný, leč nepříjemný zážitek mě natrvalo začlenil do nevelké komunity televizního stanu, který v každém bivaku stál nalepený na hlavní tiskové centrum. Soužití se stále stejnou skupinkou zahraničních kolegů dávalo jistotu místa u stolu, dostatku elektrických zástrček a prostoru pro nocleh na tvrdém koberci. Jakékoliv nepohodlí ale kompenzovala absence písku a klimatizace, která za chladných pouštních nocí více než před vedrem chránila před vlezlou zimou. Nejvíce je ale dakarský novinář vděčný za nejen kolegiální, ale časem i přátelskou solidaritu. Dodnes v duchu děkuji polským kolegům za poskytnutý hotspot po dvou etapách druhého týdne, bez kterého by se čeští diváci aktuálních reportáží nedočkali. I já jsem se nejednou dostal do role pomáhajícího, třeba v bivaku maratonské osmé etapy v Sakace. Kolega z arabské mutace Sky News bez zapomenuté televizní vesty nemohl mezi motorkáře a přes plůtek mě poprosil o zprostředkování rozhovoru. Tak jsem k jeho mikrofonu nasměroval nejblíže stojícího jezdce Matthiase Walknera, rakouského ex-mistra světa v motokrosu a dakarského šampiona z roku 2018. Úsměvné je, že kolega motorsportu nepříliš znalý až po našem následném setkání pochopil, jakou globální hvězdu šťastnou shodou náhod vyzpovídal.
Jak jsem nastínil výše, Dakar 2021 jsem pokrýval pro spolupracující stanice CNN Prima News a Sport 5, což byla v mé „trojroli“ redaktor, kameraman, střihač převedším v nejdelších etapách opravdu nevděčná úloha. Nezbývalo mi než pracovat na materiálech a střihu už za jízdy autem s mými téměř dvěma metry zkroucenými nad služebním notebookem. Každý příjezd do bivaku byl následován honem za co nejrychlejším odesláním materiálů na Vinohradskou třídu a do Karlína, sháněním hostů pro živé vstupy, jejich zorganizování a prací na další reportáži do „primáckého“ Nového dne. S odesláním posledních materiálů většinou mezi druhou a třetí ráno zbývalo na spánek nanejvýše pět hodin. V tomto duchu nikdy nepoznané totální únavy se neslo celých 14 dní. Ale první myšlenka po dosednutí leteckého speciálu zpět v Praze? Sakra, dal bych si to za rok zase…