V závodění pokračují vaše děti i vnoučata. Máte radost, že jméno Fittipadli z motorsportu jen tak nezmizí?
Samozřejmě. I můj otec by z toho měl velkou radost, protože to on začal se závoděním. Kromě mě v tom pokračoval i můj bratr. Teď se motorsportu věnuje třeba Enzo (Fittipaldiho vnuk), který závodí ve formuli 2 pro tým Antonína Charouze. A Antonín ho má velmi rád, protože je do motorsportu velmi zapálený, má pro závodění velkou vášeň. Naštěstí se zotavil po té nehodě…
To ano. Ten loňský Enzův karambol v Džiddě vás musel pořádně vyděsit…
Byl jsem přímo u toho! Stál jsem na terase nad tratí ve chvíli, kdy se střetli s Pourchairem. Ten byl o několik řad před Enzem, zůstal stát na roštu a Enzo do něj narazil. Ten zvuk, který se ozval, byl děsivý. Ale naštěstí zafungovalo bezpečné šasi. Poranil si nohu, ale přežil.
A co váš další vnuk Pietro? Jak moc byl zklamaný, že nedostal závodní sedačku u Haasu poté, co byl vyhozen Nikita Mazepin?
Ano, byl smutný, ale takové prostě bylo týmové rozhodnutí. Gene Haas se rozhodl pro Kevina (Magnussena), což je velmi zkušený závodník a dobře zná celý tým. Kevina mám rád a stejně tak i jeho otce, oba to jsou skvělí piloti.
To máme společné, Jana Magnussena jsem si velmi oblíbil pro jeho dlouholeté působení u Corvette Racing…
Přesně tak, obecně bych řekl, že z Dánska pochází celá řada skvělých jezdců, dalším takovým je třeba Tom Kristensen. A vlastně to platí pro celou Skandinávii.
Mluvíme o vaší rodině, což mě přivádí i k aktuální situaci na Ukrajině. Je pravda, že odtamtud pocházela vaše matka? Měla příjmení Wojciechowska, že?
Je to pravda. Proto jsem velmi smutný z toho, co se tam teď děje, čím teď procházejí Ukrajinci. Něco podobného už potkalo moji maminku i babičku, když odcházeli z Ukrajiny po první světové válce. Nakonec se dostali až do Brazílie, ale neuměly jazyk, neznaly tu zemi. Proto musely začít úplně nový život.
Víte o tom, že byste stále měl na Ukrajině příbuzné?
Ztratili jsme veškeré kontakty. Velká část mé rodiny i s babičkou a dědečkem odešli do Kanady. A dědeček se tak rozešel s dalšími sourozenci a už vzájemně nikdy nenavázali kontakty. Když se po první válce dostali na východě k moci komunisté, tak moje babička musela se všemi utéct na jediném voze taženém dvěma koňmi. Vezla na něm své čtyři děti, moje maminka byla nejstarší ze sourozenců, bylo jí sedm let. Tři mladší bratři byli pět, čtyři a tři roky staří. Můj dědeček se mezitím musel schovávat, protože byl členem carské armády. Pokud by ho našli, hned by ho zabili. Dva měsíce takto cestovali do Hamburku. Babička na té cestě vařila dětem polévku z trávy, protože neměli jídlo. Dnes si pustím zprávy o Ukrajině v televizi a to, co vidím, je prostě velmi, velmi smutné.
Jak byste popsal váš vztah k České republice?
Ten trvá už dlouho. Znal jsem jednoho Čecha, který mi dělal týmového manažera, když jsem byl velmi mladý. On sám býval závodníkem a neustále sledoval moji kariéru, velmi mi pomohl v začátcích. Seznámili jsme se v Brazílii na přelomu padesátých a šedesátých let, jmenoval se Mirek Polák. I když jsem pak závodil ve formuli 1, tak jsme neustále zůstávali v kontaktu. Byl to velký gentleman.
A víte, že se tady v Česku obdivně říká „jezdíš jako Fittipaldi“?
Ano, vím, ale doufám, adresát té pochvaly pak nenabourá (směje se). Ale každopádně je to fantastické, je pro mě určitě pocta.
Pojďme už teď k formuli 1. S vozem Colina Chapmana jste získal jeden ze svých dvou titulů mistra světa. Jak na Colina vzpomínáte?
Ve své době to byl nejlepší designér závodních vozů. On byl leteckým inženýrem a vždy se snažil mít náskok v myšlení před ostatními. Mně osobně byl velkým mentorem, pět let mě učil. Bylo fantastické mít možnost učit se od něj, a navíc na mě byl moc hodný. Byly to pro něj těžké časy, v té době přišel o několik pilotů, tím posledním byl Jochen Rindt. Pak jsem k týmu přišel já a tehdy se o Colinovi říkalo, že byl studený a bez emocí. On však měl velmi vřelé srdce a byl skvělou lidskou bytostí. Jednou za mnou přišel a řekl mi, že nechce, abychom se stali příliš blízkými přáteli, protože by pro něj bylo příliš těžké přijít o mě. Nejtěžší ztrátou pro něj byla smrt Jima Clarka. Jim pro něj totiž byl jako vlastní syn. Skutečně mezi sebou měli vztah jako mezi otcem a synem. A Colin byl velmi emocionální člověk. Jednou mě až šokovalo, když za mnou přišel a řekl to, co už jsem zmínil. Že nechtěl, abych se stal jeho blízkým přítelem právě ze strachu z další ztráty.
Bál jste se o svůj život, když jste závodil v „královně motorsportu“ sedmdesátých let?
Když jsem přijel do paddocku, tak jediné, o co jsem se zajímal, byly závodní vozy a rychlá jízda po trati. Sice to bylo trochu pošetilé, ale na nebezpečí jsem ani neměl čas pomyslet. Takové myšlenky často přišly až po závodě. To jsme se tehdy bavili o tom, jak můžeme zlepšit bezpečnost tratí, jak vylepšit helmy. I zdravotnické zázemí na okruzích bylo tehdy velmi špatné. Já byl tehdy prvním jezdcem, který začal jezdit na závody s vlastním doktorem. Tomu jsem podepsal speciální dokument, díky kterému bych v případě nehody byl čistě v jeho moci. Jen on měl rozhodovat o tom, že v případě poranění mozku mě mají nechat transportovat do Anglie. S popáleninami pro změnu do Německa. Se zlomeninami do Švýcarska. Tato naše vzájemná dohoda stála u počátků snahy zlepšovat bezpečnostní zázemí okruhů. Jezdci v těch dobách umírali i proto, že na okruzích byly třeba jen zdravotní sestry, ne doktoři.
Když jsme u těchto smutných témat, jak byste popsal Ayrtona Sennu?
Znal jsem ho už od chvíle, když začal závodit v motokárách. Měl sám na sebe vysoké nároky. Řídil závodní vůz na samém limitu takovým způsobem, jaký nepředváděl nikdo jiný. Byl jsem rodinným přítelem Sennových. Pamatuji si, jak jezdil s motokárou na Interlagosu, když mu bylo čtrnáct let. Přišel potom do boxů a já na něj volal, Ayrtone, pojď sem, pojď blíž. Chvíli to ale trvalo, protože býval stydlivý. Nakonec ale touto cestou poprvé přičichl k formuli 1. Rád také vzpomínám na jeho otce, byl to moc milý člověk.
A co Niki Lauda? Jak vzpomínáte na něj?
Byl to fantastický pilot, velký talent a sám jsem s ním měl velmi dobrý vztah. Mimo kokpit jsme se vzájemně respektovali. Niki byl vtipálek, rád si se mnou dělal legraci téměř z čehokoliv. Když měl svoji vážnou nehodu a utrpěl popáleniny, tak si vzpomněl, že v té době nejlepší plastický chirurg pochází z Brazílie. Já mu zavolal, řekl mu, že Niki chce, aby se podíval na jeho popáleniny, protože se specializoval na rekonstrukce obličeje. Tak si spolu domluvili schůzku a po ní jsem se Nikiho ptal, jak to šlo. A on odpověděl, že je na něj příliš drahý (směje se). Byl to Nikiho typický vtip.
Současnou hvězdou formule 1 je Lewis Hamilton. Co ho dělá výjimečným?
Za prvé jeho talent, za druhé velká vášeň pro závodění. Pozoroval jsem jeho postupný progres od začátků jeho kariéry ve formuli 1. Zprvu byl příliš agresivní, dělal chyby, třeba jako při nájezdu do boxů v Šanghaji v roce 2007. Pak se ale zlepšoval a zlepšoval, to i s pomocí jeho týmu, protože Mercedes je bezpochyby jednou z nejlepších stájí.
Vlastně to byl částečně Niki Lauda, kdo ho přesvědčil k přestupu…
Ano. Jezdce je nutné srovnávat mimo jiné s jejich týmovými kolegy. Když se podíváte na Lewise, tak na konci závodu téměř vždy figuruje na čele. V loňské sezoně pro mě osobně byla jedním z nejlepších závodů Grand Prix v Imole. Tam se dostal do situace, ve které by to většina sportovců vzdala. On ale ne. Bojoval, prokousával se pořadím vzhůru, ukázal, jak velké odhodlání má. A jak je rychlý. Je to prostě pravý závodník.
Také máte řadu zkušeností s IndyCar. Vidíte dnes nějakou šanci, že by se současný pilot IndyCar mohl stát hvězdou F1? Hodně se skloňují jména jako Colton Herta či Patricio O’Ward…
Už se párkrát stalo, že pilot přišel z IndyCar do Evropy a byl úspěšný. Jedním příkladem za všechny je Jacques Villeneuve. Nebo Juan Pablo Montoya. Ten se mohl stát mistrem světa, jenže se místo toho rozhodl pro návrat do USA a závodit tam v NASCAR. Opačnou cestou, tedy z F1 do IndyCar, zamířili kromě mě ještě třeba Nigel Mansell, Jim Clark, který vyhrál Indy 500, Graham Hill, Jackie Stewart. Dnes je v IndyCar mnoho skvělých talentů, třeba Coltona Hertu vnímám jako velmi rychlého jezdce.
Dokonce podepsal smlouvu s McLarenem a stal se jeho vývojovým pilotem…
Ano, je extrémně rychlý. On se současný monopost IndyCar velmi těžko řídí, je to opravdu silná formule a pilot se s ní nadře. Vlastně je to pro jezdce dobrý trénink na formuli 1, protože podle mě se dnes snáze řídí monopost F1 než vůz IndyCar. V IndyCar mají méně přítlaku, vysoký výkon, závody jsou velmi těsné, protože mají všichni stejné šasi od Dallary. Používat se mohou jen dva motory, Honda a Chevrolet. Formule 1 vždy bude formule 1. Ale vyrůst nejprve v USA a až pak přijít do Evropy, to je dobrá cesta.
A ještě otázka na závěr. Ze závodního prostředí vzniklo mnoho skvělých filmů. Rivalové, Le Mans, Le Mans 66. Máte nějaký vyloženě oblíbený?
Ano, ale zajdu do hlubší historie. Pro mě je tím nejlepším snímek Grand Prix Johna Frankenheimera. V Brazílii v kině jsem se na něm byl podívat asi sedmkrát. Můj otec už mi říkal, že jsem blázen, ale já mu vždy jen odpověděl, že chci jít znovu, tak ať mi dá peníze na lístek (směje se).