Vstup do monopostů i překonání frustrace. To vše z Romana Staňka udělalo člověka, kterým nyní je.
Roman Staněk svou první sezónu ve formuli 2 nemá rozhodně jednoduchou, a to z pohledu výsledků i shánění financí na další závody. Neméně sil však stálo i dostat se tam, kde je dnes. Pro oficiální stránky formule 2 prozradil, jaké přelomové momenty zformovaly jeho současné já.
Vstup do světa formulí
„Můj první velký zlomový moment přišel, když mi bylo 14 let. Zrovna jsem skončil s motokárami a rozhodl jsem se, že budu pokračovat ve své závodní kariéře i nadále. Naštěstí pro rok 2019 přišla příležitost přesunout se do německé a italské formule 4. To byl okamžik, kdy jsem věděl, že touto cestou budu pokračovat co nejvíce let to bude možné.
Také to bylo něco, co mě změnilo jako člověka, protože jsem od toho momentu věděl, co chci dělat. Že závodění je ta věc, kterou chci dělat, jsem uvědomil, když jsem poprvé řídil monopost při testování v Mugellu, což je velmi pěkná trať. Vše, na co jsem v tu chvíli myslel bylo, že přesně tohle je to, co chci do budoucna dělat.
Řídit poprvé auto bylo něco velkého. Přejít z motokár, které jsou poměrně malé, do vozu formule 4 pro mě bylo dost náročné. Také Mugello je velmi těžká trať, takže jsem byl první den trochu ztracený. Ale jak jsem pokračoval, vše se zlepšilo a já si to užíval."
První sezóna ve formuli 4
„V těžkých i dobrých časech jsem měl vždy jedinou vizi kde chci být, takže vše co dělám, je jen součástí cesty. Ale jeden moment, který opravdu vyniká, je moje první sezóna ve formuli 4. Ta byla opravdu úžasná. Získal jsem hodně vítězství, a měl jsem tři skvělé týmové kolegy Théa Pourchaireho, Arthura Leclerca a Alessandra Ghirettiho, s kterými jsem si užil spoustu zábavy. Auto ten rok vážně létalo, takže jsem se vždy pohyboval nahoře a věděl jsem, že mám potenciál v příštích několika letech pokračovat v závodění.
Dodalo mi to hodně sebevědomí, a když jsem pak přešel do formule 3, řekl jsem si, ,OK, jdeme na to´ ale to se nepovedlo. Takže jsem se zase cítil na dně a pak jsem se musel zotavil a naučit se hodně nových věcí."
Těžký víkend v Melbourne
„V kvalifikaci hodně pršelo a já v tu chvíli měl potenciál dokázat víc. Auto letělo, bylo jako na kolejích. Ale nakonec jsem skončil sedmnáctý, protože mě jiný pilot blokoval. To bylo něco, co mě přimělo si uvědomit, že věci nejsou vždy v mých rukou, a já s nimi nemohu nic dělat. Takže jsem byl nejdřív opravdu naštvaný, ale pak jsem vychladl a bylo to v pohodě.“
„Nejdříve jsem to těsně po skončení kvalifikace nemohl přijmou, ale pak jsem se podíval na to, co se stalo a uvědomil jsem si, že jsem s tím nemohl nic dělat. Řekl jsem si tedy: ,Dobře, když s tím nemohu nic dělat, musím ze závodu vytěžit maximum!´A sprint v sobotu byl pak opravdu docela dobrý.
Určitě mi tento moment pomohl uklidnit se a dospět. Když vyskočíte z auta a jste velmi naštvaní, je těžké si uvědomit, že tento pocit zmizí. Donutilo mě to více přemýšlet o tom, co se může stát, protože jsem cítil frustraci, a to není co opravdu potřebujete. Takže jsem se díky tomu stal silnějším člověkem.“