Už pár hodin po nehodě Julese Bianchiho se začala probírat dvě témata: nedostatek informací a čí je to chyba, respektive: co se po této nehodě změní.
Informační šum po nehodě Bianchiho v určitém ohledu připomíná nehodu Michaela Schumachera. Je tady snad jen jeden zásadní rozdíl. O vážnosti stavu Schumachera jsme se dozvídali postupně, zatímco u Bianchiho to bylo patrné prakticky hned.
Bianchi není majetkem FIA
V tuto chvíli není jasné, zda se dozvíme nějaké oficiální informace, a pokud už ano, bude to něco ve smyslu, že Jules prodělal operaci a je ve vážném stavu. Problém je, že ani samotná rodina se v tuto chvíli nedozví více. Poranění hlavy jsou natolik komplikovaná zranění, že jejich vývoj je vždy velmi obtížné odhadnout. Budeme si muset počkat minimálně několik dní.
Určitá vlna kritiky se snesla na FIA, která (nebo její mluvčí) prý situaci nezvládla. Já si myslím, že naopak situaci zvládli přesně tak, jak měla. FIA vydala stanovisko, ve kterém potvrdila, co se stalo. Tím její práce končí.
Jules Bianchi není majetkem FIA, Marussie, Ferrari nebo snad Ecclestona. Je to především člověk. Jediný, kdo má právo rozhodovat o tom, co bude zveřejněno a co ne, je jeho rodina. Ta tím samozřejmě může pověřit někoho jiného, někoho kdo má s médii zkušenosti a kdo bude fungovat jako určitá hráz. Nabízí se manažer Nicolas Todt nebo někdo z týmu.
Uzavřený kokpit?
Kromě mediálního šumu se začalo už také řešit, kdo za to může a zda se po této události nějakým způsobem změní pravidla.
Když se podíváme na vážné nehody z poslední doby, pak se vždy jednalo o poranění hlavy: po nárazu do překážky, letící pneumatiky, pružiny,… Dost možná se nám tak více rozvíří diskuse o uzavřených monopostech. Při pohledu na fotografie a neznalost celé situace je ale otázkou, zda by to v případě Bianchiho hrálo vůbec nějakou roli.
Žluté vlajky nemohou být jen symbolikou
Pozornost se také upřela na ředitelství závodu. Měl vyjet safety car dříve, protože došlo k nehodě Sutila nebo protože se podmínky rapidně zhoršily? To je dost těžká otázka, kdyby vyjel, možná bychom dnes četli komentáře, jak safety car vyjede kvůli každé hlouposti.
Villeneuve při této příležitosti volá po změně pravidel. Safety car by měl vyjet po každé nehodě nebo úlomcích na trati. Inspirací mají být závody v USA. Za velkou louží a na oválech zvláště (NASCAR) ale safety car plní trochu jinou úlohu. S jeho vyjetím se tak nějak počítá, televize právě na tyto okamžiky připravují reklamní bloky.
Formule 1 je trochu jiný druh závodění a časté vyjížďky safety caru by se fanouškům líbit nemusely. Problémem totiž nejsou jen nehody, těch je poměrně málo. Maršálové mohli vůz Sutila odklízet stejným způsobem jednoduše proto, že zastavil po technické závadě.
Pokud bychom už měli někde hledat inspiraci, pak v závodech 24h Le Mans. Tam může ředitel závodu promluvit přímo k jezdcům. Od letošního roku byla navíc zavedena novinka v podobě žluté pomalé fáze. Na trati je vyhlášena část, ve které musejí jezdci zpomalit na předepsanou rychlost. Po jejím přejetí opět šlápnou na plyn.
Pokud se nehoda stala v sedmé zatáčce, mohla by být podobná žlutá fáze vyhlášena mezi zatáčkami 5 až 9 (například). Jezdci by se to dozvěděli nejen díky žlutým vlajkám, ale také přímo z rádia od Whitinga. Na druhou stranu je otázkou, zda by něco podobného bylo možné. Nezapomínejme, že okruh v Le Mans je asi 3x delší než okruhy F1.
Výhoda žluté fáze oproti safety caru je především v její délce. Pokud to velmi hrubě odhadneme, pak safety car stráví na trati asi 3x více času, než je nutné (než trvá odklízení vozu). Poté, co důvody pro jeho vyjetí pominou, se před něj vydávají jezdci o kolo zpět apod.
Jak odklidit vůz?
Diskuse se také stočila okolo jeřábu, kterým maršálové vozy odklízejí. Když se podíváme na zdemolovaný vůz Marussie, vypadají tyto jeřáby jako nebezpečná zbraň nebo jako něco, co nemá na trati co pohledávat. Bianchi byl ale bohužel jen ve špatný čas na špatném místě.
Velmi zkušený traťový maršál Christian Ebner pro Motorsport Total velmi pěkně popisuje fungování a smysl těchto zařízení.
Podle Ebnera je nemožné, aby na okruzích byly například jeřáby, na které jsme zvyklí z Monaka, kde jsou zcela mimo trať za bariérami. Důvody jsou dva: tyto jeřáby jsou velmi těžké, vyžadují kvalitní podloží ale také příjezdovou komunikaci. Druhý důvod může být ve světle Bianchiho nehody poněkud cynický: jeřáb slouží jako ochranný štít pro personál. Maršálové mají zákaz se (byť jen na okamžik) pohybovat mezi jeřábem a tratí.
Nabízí se ovšem otázka, zda by tyto stroje nemohly mít jinou konstrukci. Problémem totiž nebyl ani tak náraz do jeřábu, jako spíše jeho profil, který marussii doslova skalpoval.