Mika Häkkinen slaví pětačtyřicátiny

Nepříliš často píšeme medailonky jezdců, kteří ve formuli 1 aktivně závodili ve 21. století. Dnes uděláme výjimku, neboť 45. narozeniny slaví finský pilot Mika Häkkinen (celým jménem Mika Pauli Häkkinen). Rodák z Vantaa si svůj závodní debut odbyl v pěti letech, samozřejmě na motokárách. I přes první nehodu se mu podařilo přesvědčit rodiče, aby ho v závodění podporovali i nadále. A vyplatilo se. Malý Mika vyhrával jeden motokárový šampionát za druhým a brzy bylo jasné, že na obzoru je nový Létající Fin. Häkkinenova talentu si všiml Keke Rosberg, mistr světa z roku 1982. Pomohl sehnat potřebné sponzory, aby Häkkinen mohl podniknout potřebný přechod do nákladných závodů formulových vozů. A dařilo se hned od začátku. V roce 1987 ovládl šampionát severské formule Ford. Vavříny sbíral i v následujících sezonách. Stal se mistrem eurosérie Opel-Lotus a v roce 1990 byl mistrem prestižní britské formule 3. Téměř se stal vítězem známé Grand Prix Macaa, avšak odstoupil po kolizi s jistým mladíkem z Německa, se kterým na trati zápolil ještě mnoho dalších let. Oním mladíkem byl Michael Schumacher. Häkkinen ani nepotřeboval postoupit do formule 3000. Jeho výkony v nižších kategoriích totiž přitáhly zájem týmů z formule 1.

Tehdy dvaadvacetiletý Fin podepsal smlouvu se stájí Lotus. Tým s veleslavnou a veleúspěšnou historií byl však již v posledních letech své existence, a tak Häkkinen nemohl pomýšlet na boje o příčky nejvyšší. Prvním Häkkinenovým závodem v královně motorsportu byla Velká cena USA 1991, která se konala na městském okruhu ve Phoenixu. Cíl pro poruchu motoru neviděl, jelikož ale vypadl kolo před koncem, byl klasifikován na třináctém místě. V Brazílii ho body také minuly, ale ve třetím závodě sezony už do cíle prosvištěl na páté pozici. Historie se již ptát nebude, jak na ně dosáhl, nicméně za zmínku stojí fakt, že si oproti své startovní pozici polepšil o celých pětadvacet míst! To, že na vítěze závodu Ayrtona Sennu ztratil tři kola, nemohlo Finovu radost nikterak zhatit. Na dlouhou dobu to ale byl poslední dílčí úspěch. Byly to totiž zároveň první, ale i poslední Häkkinenovy body v roce 1991. V celkovém pořadí to stačilo na konečné šestnácté místo. U týmu setrval i v sezoně 1992 (tento rok zůstala sestava Lotusu neměnná, druhá sedačka celý rok patřila Johnnymu Herbertovi). A výsledky byly přeci jen o něco lepší. První bod přišel v Mexiku (druhý závod sezony), další přibyly ve Francii, Velké Británii, Maďarsku, Belgii a Portugalsku. V Magny-Cours a na Hungaroringu si Häkkinen vylepšil své výsledkové maximum – v obou případech dojel na čtvrté pozici. Na konci roku měl Häkkinen na kontě slušných jedenáct bodů, což stačilo na celkovou osmou pozici.

Výkony Miky Häkkinena v barvách Lotusu sice byly povzbudivé, ale do paměti fanoušků se zapsal především díky svému angažmá u stáje McLaren. S ním podepsal smlouvu platnou od roku 1993. Musel se ovšem spokojit s pozicí testovacího pilota, s vyhlídkou pozdějšího povýšení do závodní sedačky. Příležitost přišla možná dříve, než sám čekal. Angažmá Michaela Andrettiho, syna slavného otce, skončilo neslavně a předčasně. Po Velké ceně Itálie tým opustil, a volná sedačka pro poslední tři závody sezony připadla právě Häkkinenovi. Aby to neměl tak snadné, jedničkou týmu byl v té době Ayrton Senna, který s Alainem Prostem bojoval o titul mistra světa. Häkkinenův první závod v McLarenu začal náramně. Na trati v Estorilu se kvalifikoval na třetím místě, přičemž Senna na roštu stál až za ním. Ve 33. kole ovšem nezvládl svůj vůz a v poslední zatáčce havaroval. Následovala Velká cena Japonska, která se konala na trati v Suzuce. Häkkinen byl na startu opět třetí (rychlejší v kvalifikaci byli jen největší favoriti, tedy Prost a Senna) a stejná pozice mu patřila i na konci závodu. Jednalo se o Häkkinenovy první stupně vítězů. V Adelaide, kde se konal poslední závod ročníku, Häkkinen nedojel kvůli poruše brzd.

Po sezoně 1993 odešel Senna do Williamsu. Jeho místo převzal Brit Martin Brundle. Häkkinen odjel prakticky celou sezonu, avšak s jednou výjimkou – kvůli kolizi ve Velké ceně Německa měl zakázáno startovat v Maďarsku, kde byl nahrazen Phillippem Alliotem. S trochou nadsázky bychom o Häkkinenově sezoně 1994 mohli říci, že pokud dojel bez problémů do cíle, stanul na stupních vítězů. V Imole, Silverstonu, Monze, Estorilu a Jerezu dojel třetí a ve Spa druhý, což vyústilo ve čtvrté místo v šampionátu. Na svůj první triumf nicméně stále čekal. V roce 1995 McLaren vyměnil dodavatele motorů – Peugeot u týmu vydržel pouze rok a byl nahrazen Mercedesem. Na velké výsledky si ale stáj z Wokingu musela počkat. O pozornost se Häkkinen postaral zejména v posledním závodním víkendu sezony, ve Velké ceně Austrálie. V pátečním tréninku utrpěl v nájezdu do Brewery Bend defekt a tvrdě havaroval. Legendární Sid Watkins musel Häkkinenovi přímo na trati provést tracheotomii, díky níž Fin nepřišel o život. Häkkinen se z fraktury lebky a dalších zranění zotavil překvapivě rychle a již tři měsíce po nehodě dokázal testovat. V roce 1996 do týmu přišel David Coulthard. Häkkinen opět dokázal sbírat pódia, ale vítězství se zdálo být zakletým. Plavovlasý seveřan si musel počkat až na rok 1997, a to úplně poslední závod v sezoně, Velkou cenu Evropy v Jerezu.

Häkkinenova éra začala sezonou 1998. Vůz MP4/13 byl prvním autem, které v McLarenu navrhl Adrian Newey. A na výsledcích to bylo pořádně znát. Häkkinen vyhrál hned čtyři z prvních šesti závodů. Jediným, kdo dokázal Häkkinenovi výrazněji znepříjemnit život, byl toho roku pouze Michael Schumacher. Häkkinen se se ziskem sta bodů, osmi vítězství, devíti pole position, dvou druhých a jedním třetím místem stal mistrem světa. Schumacher byl druhý s 86 body na kontě. V roce 1999 již McLaren nebyl tak dominantní jako rok před tím - horší spolehlivost i rychlé Ferrari zajistily, že se o titulu pro Häkkinena rozhodlo až v posledním závodě sezony. Michael Schumacher se v Anglii zranil, a tak byl Häkkinenovým hlavním soupeřem v bitvě o titul druhý pilot Ferrari Eddie Irvine.

Rok 2000 značil začátek dominantního období Schumachera a Ferrari. Häkkinen však zůstával nebezpečným soupeřem a v polovině sezony se zdálo, že by mohl získat třetí titul za sebou. Zvítězil ve Španělsku, Rakousku, Maďarsku a Belgii, kde došlo k památnému manévru, kdy Häkkinen předjel na rovince Kemmel jak o kolo zpět jedoucího Ricarda Zontu, tak i Michaela Schumachera. V konečném pořadí získal Häkkinen titul vicemistra světa. Sezona 2001 byla Häkkinenovou poslední ve formuli 1. Ačkoliv dokázal být stále rychlý, zdálo se, že jeho motivace polevila a největší hrozbou pro Schumachera představoval David Coulthard. Po Velké ceně Itálie Häkkinen oznámil, že si pro rok 2002 dá od formule 1 pauzu. Z pauzy se nakonec stal definitivní konec. V následujících letech se několikrát zdálo, že by se Häkkinen mohl vrátit. V roce 2004 však nevyšla jednání s Williamsem, později se spekulovalo o možném novém angažmá u McLarenu počínaje rokem 2007. V letech 2005 až 2007 tak Häkkinen vzal zavděk závodění v sérii DTM.

Häkkinen od roku 1991 bydlí střídavě v Monaku, ale také ve Francii a v rodném Finsku. V roce 1998 se oženil s Erjou Honkanen, se kterou má dvě děti – syna Huga (narozen v roce 2000) a dceru Ainu Julii (ročník 2005). V roce 2008 se Häkkinen s Erjou rozvedl. V současné době žije s Češkou Markétou Kromatovou. V listopadu 2010 se dvojici v plzeňské porodnici narodila dcera Ella. Schumacher v minulosti na Häkkinenovu adresu řekl, že jej považuje za svého nejkvalitnějšího a nejschopnějšího soupeře. Oba piloti si často vykazovali respekt. Martin Brundle byl před časem dotázán, kdo je podle jeho názoru lepším pilotem – zda Häkkinen, nebo Schumacher. Současný komentátor televize Sky řekl, že v rychlosti na jedno kolo měl zřejmě navrch Fin, závodní tempo pro změnu více sedělo Schumacherovi.