Je sedm hodin večer a Mario Isola vypíná svůj počítač v sídle výrobce pneumatik Pirelli v Miláně. Neodchází ale domů si odpočinout, místo toho 48letý šéf programu Pirelli ve formuli 1 jede na další desetihodinovou směnu.
Práci za stolem však vymění za řízení vozu s modrými majáky. Isola totiž není jen člověkem z Pirelli, ale také řidičem záchranné služby a záchranářem. Je jedním z tisíců dobrovolníků, kteří pomáhají zraněným a nemocným.
„Je to moje volba, nejsem hrdina. Je to velká rodina. V naší organizaci působí asi 140 dobrovolníků, a to nepatříme ani mezi ty největší. Ve skutečnosti je to jedna z nejmenších skupin. Najdete si tu skvělé přátele a získáte spoustu zkušeností,“ říká Isola pro oficiální stránky formule 1.
„Občas vyjedete kvůli starému muži, který kvůli bolestem břicha nemůže spát. Jindy to může být autonehoda, při které zemřou mladí lidé. Mohou to být skutečně náročné situace, které lidi spojují. Rychle si můžete uvědomit, že se váš život může změnit.“
Isola u Pirelli působí od roku 1996. Nejprve pracoval jako testovací jezdec pneumatik do běžného silničního provozu. Využíval při tom zkušeností získaných 10 lety závodění v motokárách, což zapůsobilo na jeho nadřízené. Isola tak postupoval společností směrem vzhůru, přesunul se do programu pro motorsport a nyní je šéfem projektu F1.
Cestování po závodech F1, testech a dalších akcích zabere spoustu času. Již 30 let se mu však daří skloubit to s prací záchranáře. „Miluji to. Otevře vám to oči a uvědomíte si, že svět není jen F1 nebo motorsport,“ říká.
Druhá práce
Dobrovolníci většinou slouží jednu noc během každého týdne. Isola vzhledem ke svému nabitému pracovnímu programu není schopen toto dodržovat, snaží se to proto kompenzovat větším množstvím směn během zimní přestávky F1.
„Začínal jsem, když mi bylo osmnáct let, někteří moji kamarádi to dělali. V Itálii to můžete dělat jako dobrovolník. Musíte samozřejmě projít školením a udělat zkoušky. Každý rok máme přezkoušení, abychom si oživili naše znalosti. Je to moje druhá práce!“ dodává.
„Správná příprava a znalosti jsou důležité, řešíme všechno od infarktu po dopravní nehody. Jsme napojeni na záchranný systém. Pokud potřebujete sanitku, zavoláte na číslo 112 a pokud jsme poblíž, jedeme tam.“
Teoretická a praktická část zkoušky
Zkoušky jsou teoretické a praktické a vyžadují si více než 100 hodin tréninku. Na uchazeče nejprve čeká test o 50 otázkách. Následuje praktická zkouška, což je simulace výjezdu. Účastníci skládají zkoušku z resuscitace nebo použití defibrilátoru.
„Vstoupíte do místnosti a někdo leží na zemi. Vysvětlí vám situaci, může to být zlomenina nebo dopravní nehoda. A vy se musíte zachovat jako v reálné situaci,“ popisuje Isola.
Během tréninku můžete být čtvrtým členem týmu a sledovat jej při práci. Po složení zkoušek se oficiálně připojíte k posádce. Po absolvování dalšího výcviku se přesunete do druhé role, kde jste zodpovědní za zásah a rozhodujete o tom, co se zraněnou osobu. Posledním krokem je školení, abyste se stali řidičem, který je vedoucím celé posádky.
„Nemáme mnoho řidičů, takže obvykle, když mám směnu, tak musím řídit. Když mám s sebou ale dalšího řidiče, rád je nechávám řídit a já pracuji jako šéf posádky. Tehdy jste totiž více v kontaktu s lidmi.“
Před patnácti lety přišel Isola sám s myšlenkou samostatného výcviku řidičů. Měl totiž pocit, že řidiči potřebují speciální trénink. Spolu s dalšími pěti lidmi proto vytvořil kurz, který má asi 100 instruktorů a za tu dobu vycvičil asi 5000 řidičů dobrovolného záchranného sboru.
„Není jednoduché být řidičem. Za volantem musíte dávat velký pozor. Musíte jet plynule, protože vzadu v sanitce máte lidi. Je to všude stejné, ale ve velkém městě jako Milán je to občas nebezpečné, protože někteří záchranku nerespektují,“ uzavírá Isola.
Foto: Getty Images / Mark Thompson