Lorenzo Bandini 1935 – 1967

Před sedmasedmdesáti lety se narodil pilot, který měl navázat na velké úspěchy svých krajanů z padesátých let. Nebylo mu ale dopřáno.
Lorenzo Bandini 1935 – 1967

Krátce před Vánocemi, 21. prosince 1935, se ve východolibyjské provincii Cyrenaica (tehdy se jednalo o italskou kolonii) narodil Lorenzo Bandini. Když se ničivá vojenská vřava druhé světové války dostala až do severní Afriky, rozhodli se Bandiniovi, že se vrátí do Itálie. Od čtyř let tak malý Lorenzo vyrůstal poblíž Florencie. Jenže ani na domácí půdě se nepodařilo zabránit tragédii, Bandiniho otec, rovněž Lorenzo, byl v posledních dnech války unesen a zabit. V patnácti letech se Lorenzo mladší rozhodl odejít z domova a živit se na vlastní pěst. Toto rozhodnutí bylo vlastně začátkem jeho závodní kariéry. Ze začátku totiž pracoval jako pomocný mechanik u Goliardi Freddiho, velkého nadšence a fanouška automobilových závodů. Lorenzo se s Goliardim spřátelil a dokonce se stali součástí jedné rodiny, když se Bandini oženil s Freddiho dcerou (stalo se tak roku 1966). Freddi půjčoval Bandinimu salonní vozy, ve kterých se účastnil různých regionálních závodů, byť jeho původním snem bylo stát se šampionem na motocyklu.

Ukázalo se ovšem, že na čtyřech kolech to Bandinimu šlape jako hodinky. Postupně se talentovaný Ital účastnil větších a větších závodů a dláždil si tím cestu k ultimátnímu cíli, jímž byla formule 1. V roce 1957 zvítězil ve své kategorii ve slavném závodě Mille Miglia (řídil při tom vůz Lancia Appio Zagato, který patřil tchánovi). V roce 1958 přišel čas na přesednutí do nové závodní série zvané formule junior. Jezdil s vozem Stanguellini a v sezoně 1960 skončil v celkovém hodnocení čtvrtý, byť musel soupeřit s horší technikou, než měli rivalové z Velké Británie.  Bandiniho výkony přilákaly pozornost Enza Ferrariho. V roce 1961 ovšem dala Scuderia Ferrari přednost Giancarlovi Baghettimu, který dokonce v barvách soukromého týmu FISA (s podporou a technikou od Ferrari) vyhrál ve Velké ceně Francie 1961 – jeho vůbec prvním závodě v královně motorsportu. Bandiniho volba Ferrari zklamala a zavděk vzal nabídce týmu Scuderia Centro Sud. Debutoval v nemistrovském závodě formule 1 v Pau, kde skončil třetí. V sezoně 1961 se účastnil celkem čtyř velkých cen započítaných do pořadí v mistrovství světa. O rok později se Bandiniho aspirace naplnily a tehdy sedmadvacetiletý elegán se v barvách Ferrari objevil ve třech závodech. Ferrari v ten rok ovšem nebylo ve formě a Bandini si na konto připsal pouze čtyři body, a to za třetí místo ve Velké ceně Monaka.

Ferrari v té době razilo strategii jednoho stálého jezdce doplněného hrstkou dalších pilotů, kteří se vždy po několika závodech střídali. V sezoně 1963 tak Bandini opět strávil několik závodů u Scuderie Centro Sud. Poslední čtyři závody nicméně opět odjel ve službách rudých vozů z Maranella. V následujícím ročníku již byla Bandiniho pozice u Ferrari mnohem silnější. Byl stálým kolegou Johna Surteese, který se toho roku stal mistrem světa. A nutno podotknout, že nebýt Bandiniho, zřejmě by se mu to nepovedlo. Sezona byla rozhodnuta ve Velké ceně Mexika. O titul bojovali Surtees, Graham Hill a Jim Clark. Hilla výrazně pozdržela kolize právě s Bandinim. Zdálo se, že Clark má celkové vítězství v kapse. V předposledním kole ho ovšem zradil motor. Pořadí závodu bylo v tu dobu Gurney-Bandini-Surtees. Posledně jmenovaný potřeboval dojet právě minimálně druhý. Bandini sundal nohu z plynu a nechal svého kolegu zaujmout druhou pozici a stát se prvním mužem, který získal titul mistra světa na dvou i čtyřech kolech. Bandini tentýž rok zvítězil ve Velké ceně Rakouska (závod se jel na letišti v Zeltwegu, jednalo se o jeho první a zároveň poslední vítězství), třikrát dojel třetí a jednou pátý, což mu stačilo k celkovému čtvrtému místu v šampionátu. Ferrari nechtělo osvědčenou sestavu měnit a dvojice Surtees-Bandini v týmu zůstala i v roce 1965. Vozy nicméně na absolutní špičku nestačily, maximem Surteese i Bandiniho byla druhá místa. Na konci roku byl Brit celkově pátý, Bandini šestý.

Rok 1966 začal pro Bandiniho výborně – dojel druhý v Monaku a třetí v Belgii. V průběhu sezony tým opustil Surtees a z Bandiniho se rázem stala jednička Scuderie, po čemž toužil dlouhá léta. Druhá polovina sezony se ovšem nevyvíjela podle Bandiniho představ, navíc se Ferrari dvou velkých cen neúčastnilo (ve Velké Británii tomu tak bylo kvůli tomu, že se Ferrari rozhodlo podpořit stávku italských železárenských dělníků). Bandini se tak musel spokojit s celkovým devátým místem.

Rok 1967 byl poslední Lorenzovou sezonou. Ve Velké ceně Monaka (7. května) byl průběžně druhý a stíhal vedoucího Dennyho Hulma. V 82. kole ale došlo k tragédii. Sekce za tunelem oproti dnešku nebyla opatřena šikanou a místo bezpečnostních bariér byly podél zdi a patníků u moře vystavěny balíky se slámou. Ta samozřejmě nemohla poskytovat dostatečnou ochranu a sloužila spíše jako referenční bod pro jezdce. V inkriminovaném kole jel Bandini na zvlněné vozovce příliš rychle, ztratil kontrolu nad vozem, trefil zadním levým kolem zábradlí a benzínová nádrž se v důsledku tvrdého nárazu protrhla. Benzín začal na rozpáleném voze okamžitě hořet a Bandini zůstal uvězněn v převráceném voze, ze kterého se v mžiku stala ohnivá koule. Traťoví komisaři s hasicími přístroji v rukou dlouho nedokázali dostat požár pod kontrolu, navíc jejich letní oblečení jim znemožnilo dostatečně se k vozu přiblížit.

Lorenzo byl popálen na 70 procentech těla, nejvážněji byly postiženy ruce a nohy. Celá nehoda byla zaznamenána televizními kamerami a hrůzostrašné video z ní je k nalezení i na serveru YouTube. Čtenáře ovšem musíme upozornit, že záběry jsou opravdu drastické a zhlédnout by je měli pouze otrlejší jedinci. Mimo popálenin Bandiniho bezprostředně ohrožovalo i vážné zranění hrudníku. Tři dny v nemocnici bojoval o život, nakonec však svůj boj prohrál a ničivým zraněním podlehl. Lorenzova pohřbu, který se konal 13. května v Reggiolu, se zúčastnilo na sto tisíc lidí. Od roku 1992 se na uctění Bandiniho památky výrazným osobnostem formule 1 každoročně uděluje ocenění zvané Trofeo Lorenzo Bandini.

V neděli by šestapadesáté narozeniny oslavil další Ital Michele Alboreto. Ve formuli 1 působil mezi lety 1981-1994. Do paměti fanoušků se nevýrazněji zapsal pěti sezonami u týmu Ferrari. V sezoně 1985 se Alboreto stal vicemistrem světa. Úspěchy sbíral i ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans (celkové vítězství v roce 1997). V roce 2001 zahynul při testování vozu Audi R8 na Lausitzringu. Více se o slavném italském závodníkovi můžete dočíst v článku Filipa Fikejze, který byl zveřejněn v F1Magu 18/11.

Rovněž zítra se padesátníkem stane Bertrand Gachot. Francouzsko-belgický pilot byl považován za velký talent, nicméně většinu kariéry strávil ve slabých týmech, pro které bylo úspěchem kvalifikování se do závodu. V roce 1991 nicméně dostal příležitost od týmu Jordan, kde získal čtyři ze svých celkových pěti bodů ve formuli 1. Nedlouho po Velké ceně Maďarska ovšem musel nastoupit na dva měsíce do vězení, a to za postříkání londýnského taxikáře slzným plynem. Krátkodobě Gachota u Jordanu nahradil jistý Michael Schumacher. Rozlet v kariéře rodáka z Lucemburku dostal utrum. Ve zbytku kariéry závodil opět za slabé týmy, konkrétně Larrousse a Pacific. 

Diskuze (19) Další článek: Vettelův hlad po vítězství zdaleka není ukojen, chce být ještě lepší