Cesty, zejména na ty daleké velké ceny, jsou brutálně vyčerpávající. Ale kromě emotivních zážitků, vedle kterých únava vypadá jako HRT vedle RB8, má také člověk čas přemýšlet.
A tak jsem přemýšlel. Při dlouhém čekaní na nejošklivějším letišti světa, totiž pařížském CDG, se dvěma lehkými hodinkami spánku za sebou při letu z Ameriky, jsem si lehl na sedačku v opuštěné pasáži letiště po vzoru Toma Hankse, nafoukl podhlavník, nasadil neprůhledné ‚brýle‘ a přemýšlel jsem.
Přemýšlel jsem hodně o dlouhodobých výpadcích, velmi často hrubě podbarvených, vůči Sebastianu Vettelovi.
Jsem dalek toho, abych to pro mě nezvykle velké množství takových projevů bral za bernou minci, na straně druhé… je to nezvykle velké množství takových projevů. A já se sám sebe ptám proč?
Abych to řekl na rovinu: do velké míry rozumím. Nakonec tím hlavním hybatelem chování lidské postavy jsou právě emoce. A když člověk vidí jednoho, jak se naprosto famózně pere s autem o x procent horším než má soupeř, vnímá to jako nespravedlnost. O to je to horší, když ten, kdo má ono skvělé auto k dispozici, se tváří, jako by to byla jen jeho zásluha. Nebo to tak lidem alespoň přijde.
V takovém případě, nepřístojně ale empaticky, se umím vžít do situace těch, kteří by tomu zázraku z Německa při jeho vítězném gestu onen ukazováček nejraději natřikrát zpřelámali!
Ale…
…proč?
Říkal jsem si tak, jestli nám třeba Vettel ‚nezarogantěl‘ – z reakce mnohých jsem měl ten pocit, že je to právě ten problém. Ale když jsem měl možnost jeho chování při Velké ceně USA sledovat… tak musím nesouhlasit.
Je pravda, že se Vettel malinko obrnil vůči okolí. To ale přikládám jeho slávě a úspěchu. Je v zajetí velkého zájmu a terčem útočných otázek. Nelze se soustředit na práci, aniž byste kolem sebe vybudovali nějaký typ ochranné… bubliny, jak to nazval Lewis Hamilton. Některé prvky musí odrážet, a okolí to může vnímat jako aroganci. Pokud je to tak, pak mi věřte, že je Michael Schumacher nejarogantnější pilot v historii F1!
Vettel byl stejně vtipný, stejně profesionální, stejně rozvážný ve volbě slov, přesně tak jako byl po kvalifikaci a závodě na Velkou cenu Itálie 2008. Obojí pro Toro Rosso vyhrál. Jen prostě nebyl tak otevřený vůči okolnímu světu.
Auto, které má pilot k dispozici, je součástí hry. Má-li Vettel to nejlepší, pak má plné právo vychutnávat doušky úspěchu až do dna.
Jasně že podporuji Alonsa co to jde, aby byl šampionát co nejzajímavější. Jasně že mě destruktivní dominance Red Bullu po letní přestávce nemile překvapila. Tím spíš v kontrastu s první polovinou sezony to vyznělo jako nějaký špatný vtip.
Ale řekněte mi, co udělali Red Bull a Vettel špatně? Jestli se na někoho zlobit, tak ne na Red Bull, ne na Vettela a ani ne na Alonsa. Ale na Ferrari. Ona impotence je do nebe volající… Ale opět: to je součástí F1, nebo ne?
Kombinace Red Bull – Vettel je prostě lepší než Ferrari – Alonso, navzdory tomu, že Alonso s plečkou na sekání trávy a sběr shnilého ovoce dokazuje během závodů bez nadsázky zázraky. Zázraky! A jasně že se ve špičkovém autě velmi snadno zajíždějí pole positions a nejvyšší stupínky na bedně.
A tak… Pojďme v sobě probudit trocha sportovního… nebo přesněji řečeno motorsportovního ducha. Pojďme, pokud už se řadíme mezi fanoušky zázraků, spíše brutálně podporovat Alonsa a Ferrari, stejně jako to dělají kvalitní fanoušci fotbalu na adresu svých týmů. Nepřejme Vettelovi nic zlého (tím nemyslím technické závady nebo kolize, neboť ty jsou součástí F1!!), ale hlavně nebuďme na jeho adresu hrubí a sprostí. Takového fandu si F1 nezaslouží.
No... a asi tak zhruba v tuhle chvíli jsem usnul.
Než mě probudilo hlasité, nepříjemným francouzským přízvukem obohacené hlášení: „This is last call for passenger Tomas Ričtr…”