"Volání po tom, aby se jezdci jednoho týmu ‚prali‘ i ve zbývající čtvrtině nebo pětině závodu, je nepochopením principů existence týmu F1."
Potíže s preferencemi týmu ve vztahu k jeho jezdcům existují již od samotného začátku F1. Vlastně ne. V první dekádě, stejně jako v éře před F1, to bylo naopak velmi samozřejmé. Motorsport byl koníčkem boháčů, kteří auta řídili a sami je vlastnili. Druhým je pronajímali, ale nechtěli být sami poráženi.
Již Alfa Romeo aplikovala týmovou režii a například Mercedes požádal Juana Manuela Fangia, aby nechal v Británii vyhrát Stirlinga Mosse, neboť půjde o populárnější vítězství. Stalo se tak rozdílem dvou desetin sekundy. Fangio z týmové režie sám několikrát profitoval.
První náznaky neplnění vůle týmu přišly v osmdesátých letech. Clay Regazzoni – Alan Jones 1979, Alan Jones – Carlos Reutemann 1981, což se opakovalo druhým směrem, čímž Nelson Piquet získal titul. Nelze zapomenout na rok 1982 a dvojici Didier Pironi – Gilles Villeneuve. Podle některých hrála frustrace z ignorování týmových rozkazů Pironim nějakou roli ve Villeneuvově smrti o dva týdny později.
Rene Arnoux – Alain Prost 1982. Riccardo Patrese – Nelson Piquet 1983 v týmu Brabham, vlastněném… Berniem Ecclestonem.
Absence hierarchie naopak některé týmy pálila. Takzvanou válku Prost – Senna si McLaren mohl dovolit jen díky tomu, že jejich vozy neměly soupeře, a i když tým tratil, o titul nepřišel. Ron Dennis přiznal, že hlavním důvodem neschopnosti jezdce uřídit byla skutečnost, že jsou všichni podobného věku. Stejné je tomu dnes v Red Bullu mezi Vettelem, Webberem a Hornerem.
McLaren naopak v roce 1985 profitoval z absence týmových rozkazů u Williamsu, kde si Piquet a Mansell brali vzájemně body a šampionem se stal Prost. Benefitům z týmové režie se těšil i Mika Häkkinen a u Ferrari mají stálou týmovou jedničku prakticky pořád.
Lidé říkají, že tým by neměl mít právo diktovat, který závodník bude preferován, a druhému bránit v útocích na kolegu. Jenomže F1 je dnes drahý byznys. Tým tvoří stovky lidí, zaměstnanců, jejichž živobytí je závislé na tom, jak moc dobře ten poslední v řadě – samotný pilot – na závodní dráze zhmotní tisíce a tisíce hodin nákladné práce. Nemá v rukou jen volant, ale také osud firmy, pro kterou pracuje, osud firem subdodavatelských, jejich zaměstnanců a rodin těchto zaměstnanců. Úspěch se pak měří výsledkem v Poháru konstruktérů, protože v závislosti na něm je pak určena výše příjmů.
Moderní F1 je daleko více než kdy dříve postavena na životnosti techniky přes několik závodů, nebo omezeném počtu techniky v souladu se ‚zelenou‘ strategií (převodovka minimálně na pět závodů, nanejvýš osm motorů za sezonu, atd.). Je tedy nutné techniku šetřit. Když je závod rozjetý například tak, že po posledních pitstopech už je rozhodnuto, týmy nařizují jezdcům přepnout na úsporný režim a s ohledem na životní cyklus komponent vozu dojet do cíle minimálně možnou rychlostí. Zbytečně životní cyklus nekrátit. Nepokoušet náladu veledůležité spolehlivosti vozů.
Volání po tom, aby se jezdci jednoho týmu ‚prali‘ i ve zbývající čtvrtině nebo pětině závodu, mají-li dostatečný náskok, je nepochopením principů existence týmu F1. Představa stovek párů očí lidí, kteří sledují, jak jejich náročná práce jde vniveč skrze jančení dvou egoistických telat, zatímco v sázce je umístění v Poháru konstruktérů a tím pádem příjem desítek milionů dolarů, nabízí trochu jinou perspektivu.
Tohle možná svou lekcí Vettel pochopil. Proto se omluvil nejen Webberovi, ale hlavně zaměstnancům týmu (nebo byl donucen). A všichni ti, kteří schvalují jeho postup, by si měli sednout do křesla šéfa týmu zodpovědného akcionářům. Závod vyhrál Webber tím, že Vettelova strana udělala chybu s přezutím na suché pneu v úvodu závodu. Tím se Webber dostal před Vettela a byl tam i po posledních pitstopech. Vettel vyhrál stejným způsobem mnohokrát před tím.
Mark Webber se rozhodl k ignorování týmových rozkazů zcela stejným způsobem před dvěma lety na Silverstonu, takže sami hoši si nemají až tolik co vyčítat. Spíš to svědčí o tom, že Horner nemá pod kontrolou své jezdce, jako neměl kdysi Ron Dennis. Ve výsledku to, co mnozí prohlašují za potřebnou dravost a aroganci hodnou mistra světa, se pak v této perspektivě jeví spíše jako hloupost.
Jakkoli mediálně a mezi fanoušky podstatně populárnější Pohár jezdců, přesto je pouze jakýmsi benefitem za zásluhy. Jako vedlejší produkt. Navázat na sebe sponzorské smlouvy a tím pádem extra příjmy vám bude povoleno až poté, co se postaráte o tým. Jinak prosím odchod. Navíc, zeptáte-li se samotných šéfů stájí F1, řeknou vám, že i Pohár jezdců patří týmům.
Ambiciózní a schopní závodníci jednoho týmu se budou vždy nenávidět. Láska na okruhy F1 nepatří. Musejí mít schopnosti, z nichž některá část jde proti zájmům týmu a je pak na týmu tyto vedlejší účinky řídit.
Red Bull staví skvělá auta, ale zrovna v tomhle moc dobrý není.