Bouře nevole ohledně zvuků moderní generace vozů F1 se dá těžko přehledénout. Že jsme nejspíš součástí evolučního vývoje, rozebírá ve své úvaze Tomáš Richtr.
I když to možná nevypadá, velmi zeširoka sleduji současnou revoluci ve formuli 1. Velmi citlivě vnímám někdy až bolestivé a fatální reakce zklamaných fandů. Jedná se samozřejmě o absenci pořádně brutálního zvuku, který dekády pomáhal dělat formuli 1 tím, čím byla.
Ale protože už taky o sobě mohu říci, že nepatřím zrovna mezi ty nejmladší, nabytá zkušenost mi umožňuje vyčkávat. Vyčkávat, co z tohohle nakonec bude. A přiznávám, že na 100 % nevím, co konkrétně (z toho bude).
Mně zvuk agresivních, vysokootáčkových motorů chybí. Mám už mnoho let audio sbírku, kterou občas nějakým nadšencům pustím. Abych byl úplně upřímný, tak moje prvotní reakce (ne na startu Velké ceny Austrálie, ale již o pár týdnů dříve při testech), nebyla nikoli nepodobná té, které následovala po zavedení pravidla dvojích bodů v posledním závodě. Ta mě drží dodnes. Jsem pořád naštvaný tím nesmyslem. Přirovnávám jej k pravidlu, které by FIFA zavedla v posledních deseti minutách fotbalového zápasu, během kterých by měl gól hodnotu dvou branek. Upřímně bych chtěl vidět tu revoluci ze strany fotbalových fandů!
Start bych přirovnal k sexu bez vyvrcholení, ale v dalších fázích závodu měl zvuk rezonanci.
Právě s ohledem na mou reakci na dvojí body jsem velmi tolerantní k reakcím fanoušků, kteří hořekují nad ztrátou zvukové stopy královny motorsportu. Ale nepřidávám se. Tak trochu vyčkávám. Jsme totiž svědky přechodu na další evoluční stupeň. Ano… jakékoli srovnání s formulí 1 před dvaceti či třiceti lety v tomto ohledu selhává. Ale v mém vnímání světa nejsou věci buď jasně bílé, nebo temně černé…
Co tím chci vlastně říci? Ztráta zvuku je… jednoznačná ztráta! Ale ten problém má mnoho dimenzí. Ani ne tak šéfové formule 1, jako spíše šéfové samotných automobilek, potřebují pevnější relevantní spojky mezi platformou F1 a běžným silničním provozem. Z něj už dávno zmizela auta s velkokapacitními burácejícími motory. Naše planeta nemá neomezené zásoby ropy. A panuje konsensus, že F1 by neměla být pozadu (ve srovnání s vývojem automobilů pro běžný silniční provoz). Ale že by to mělo být naopak. Že by F1, stejně jako NASA skrze kosmické programy, měla určovat směr technologické vývoje a prosperity.
Právě z toho titulu mi (mně osobně, a uznávám skutečnost, že tato strategická myšlenka neosloví všechny) přijde zajímavá koncepce o třetinu ponížit objem paliva, který bych jinak na víkendový výlet k tetě potřeboval. Že na vzdálenost, na kterou budu potřebovat 30 litrů paliva, dostanu jen dvacet. Zbytek si musí auto ‚znovuobnovit‘ (rekuperovat) z odpadových složek kinetické energie (auta přes zadní nápravu a výfukových plynů). Odmyslíme-li si F1, tohle je jednoznačný a chvályhodný trend. Nebo ne?
Když jsem v jedné z debat uvedl onen argument o tom, že matička Země pro spalovací motory nemá neomezené zásoby ropy, bylo mi řečeno, že dokud jsou (zásoby ropy k dispozici), tak ať jedeme „na plný kule“!
Ale víte, co si myslím já? Že na této logice (jet naplno až do zbytku zásob) selhává celá ekonomická politika států Evropské unie. A všech těch, kteří nakonec skončí u soudů se žádostí o osobní bankrot.
Tenhle darwinovsky evoluční vývoj si debatu nesporně žádá. Za sebe bych byl rád, aby byla více akademická a méně hysterická a uražená. Ale co s tím nadělám? Taková zdá se býti moderní doba. Je mi líto konstatovat, že podle mého soudu je řev velkokapacitních vysokootáčkových motorů prostě hudbou minulosti. Jak říkají jiní, a já mám tendenci souhlasit, že „řev rovná se energie“, a my máme tendenci energie využívat efektivněji. A to nevyhnutelně znamená… ztišit. To není ignorantský přístup ve strategii, ale spíš fyzikální princip. A plány nasazení mechanizmů generující řev dob minulých je stejně falešné, jako nalhávat si, že v padesáti můžeme žít stejný život, jako když nám bylo –náct.
Chci tím říci, že sympatizuji s těmi, kteří současnou akustickou úroveň moderní doby F1 kritizují. Patří to k oné ‚akademické debatě‘. Musí být slyšet oni stejně jako já nebo kdokoli další, kteří se v tom snaží vidět součást evolučního vývoje. A současné říkám, že si nejsem úplně jist tím, jak to dopadne.
Ale jedno už mám malinko jisté: zhlédnul jsem záznam Velké ceny Austrálie pohledem diváka. Start bych přirovnal k sexu bez vyvrcholení, ale v dalších fázích závodu měl zvuk rezonanci. Prostě to nebylo ‚úplně pitomé‘. A tak jsem toho názoru, že o tom, zda F1 bude nadále F1, rozhodne to, zda se o titulu mistra světa bude rozhodovat při soubojích kolo na kolo. A pokud ano, pak na ten ‚problém se zvukem‘ eventuálně zapomeneme. No a třeba – a to už se rouhám příliš – s ohledem na okolnosti ocením i ten dvojbodový závod na konci sezony.
Teprve potom vyslovím soud. Teď tomu dám šanci. Pak se uvidí, jo?
