Na přelomu září a října slaví kulaté narozeniny několik jmen, která se nesmazatelně zapsala do historie motorsportu. Vzpomínáme ale i na smutná výročí.
Henri Pescarolo (*25. září 1942)
Dnes mají fanoušci motorsportu jméno Henri Pescarolo spojené hlavně s vytrvalostními závody. Sedmdesátiletý Francouz toho ovšem mnoho zažil i ve formuli 1, ve které závodil v šedesátých a sedmdesátých letech. Vystřídal při tom týmy Matra, Frank Williams Racing Cars (neplést s dodnes fungujícím týmem Williams), March Engineering, British Racing Motors a BS Fabrications. Největší úspěchy sbíral u Matry v sezoně 1970. V Monaku tehdy získal své jediné umístění na stupních vítězů v královně motorsportu - dojel třetí za Jochenem Rindtem a Jackem Brabhamem. Po odchodu z formule 1 se ze světa motorsportu nestáhl. V roce 2000 založil závodní tým Pescarolo Sport. Ten je známý zejména díky svému působení ve čtyřiadvacetihodinovkách Le Mans (což je závod, který Henri vyhrál jako závodník dokonce čtyřikrát, a to v letech 1972, 1973, 1974, 1984; startoval v něm třiatřicetkrát). Co se formule 1 týče, Henri Pescarolo se účastnil 64 závodník víkendů. Startoval v 57 závodech a nasbíral 12 bodů.
Jean-Pierre Jabouille (*1. října 1942)
Několik dní po Pescarolovi slaví sedm křížků také další z francouzských závodníků. V mládí Pařížana zajímalo strojírenství a moderní umění. Pro kariéru závodního jezdce se rozhodl až krátce po dvacítce, což je věc dnes naprosto nevídaná. Soutěžit začal v závodech do vrchu. V roce 1968 byl vicemistrem francouzské formule 3. Překonal ho pouze François Cevert, další z velice talentované generace francouzských pilotů, kteří se neztratili ani v nejvyšší motoristické disciplině. Mimo působení ve formuli 3 na sebe Jabouille působil i ve formuli 2 (v té se stal v sezoně 1974 mistrem) a závodech sportovních prototypů. Svět formule 1 poprvé okusil v roce 1974. Pokusil se kvalifikovat do závodu ve Francii (Frank Williams Racing Cars) a Rakousku (Surtees). Ani v jednom případě nebyl úspěšný. V roce 1975 v barvách Tyrrellu startoval ve Velké ceně Francie. Pak už přišlo de facto osudové angažmá u Renaultu. Ten se pokusil formuli 1 ovládnout díky svým šestiválcovým turbomotorům a Jabouille mu v tom měl díky svým technickým znalostem pomoci. Cesta za úspěchy byla dlouhá a vozy trpěly neuvěřitelně slabou spolehlivostí. Přesto se i na Jabouilleho usmálo štěstí. Zvítězil ve Velké ceně Francie 1979, která se jela na okruhu v Dijonu. Bylo to první vítězství vozu osazeného turbomotorem. Většina fanoušků si tento závod bude pamatovat zřejmě díky parádní bitvě o druhé místo, kterou mezi sebou svedli René Arnoux a Gilles Villeneuve. Na další takto výrazný úspěch si Jabouille musel počkat do následující sezony, ve které vyhrál Velkou cenu Rakouska. Jeho kariéru velice ovlivnila a v podstatě i ukončila nehoda, která se stala téhož roku v Kanadě. V té si zlomil obě nohy. V roce 1981 pokoušel štěstí v Ligieru, ale ze zranění se nikdy kompletně nezotavil, a tak se rozhodl s formulí 1 nadobro skončit. Stejně jako Pescarolo startoval v Le Mans a v roce 1994 vystřídal Jeana Todta na pozici ředitele Peugeot Sport.
Denny Hulme (*18. června 1936 - 4. října 1992)
Před dvaceti lety zemřel při závodě Bathurst 1000 na zástavu srdce Denny Hulme, mistr světa z roku 1967. Pocházel z Nového Zélandu a kariéru závodního jezdce započal v závodech do vrchu. Byl natolik úspěšný, že se mohl vypravit do Evropy, kde nejprve pracoval jako mechanik pro Jacka Brabhama a poté si zkusil závodit v Le Mans (Abarth) a formuli 2 (Tyrrell). Hulmovo působení ve formuli 1 bylo spojeno pouze se dvěma týmy. Tím prvním byl Brabham, kde strávil sezony 1965-1967. V roce 1965 získal první body, v roce 1966 první stupně vítězů a v roce 1967 také vítězství a mistrovský titul. Tento rok byl pro Brabham vskutku veleúspěšný, neboť vicemistrem světa nebyl nikdo jiný než právě Jack Brabham. Další rok se Hulme rozhodl přejít k týmu svého krajana Bruce McLarena. V McLarenu strávil poslední léta ve formuli 1, tedy sezony 1968-1974. Získal sice další vítězství, ale sbírku titulů nerozšířil. Na Hulmově odchodu se podepsala také tragická smrt dobrého přítele a závodníka Petera Revsona. Mimo formule 1 se Hulme účastnil rovněž podniků Can-Am Series a evropského šampionátu cestovních vozů.
José Froilán González (*5. října 1922)
Pilotů éry padesátých let již mezi námi příliš mnoho není. Jedním z těch, kteří stále pamatují závodění v počátcích formule 1 a mohli si ho na vlastní kůži vyzkoušet, je také brzy devadesátiletý Argentinec José Froilán González (na fotografii). Za svou relativně krátkou kariéru (26 velkých cen, ovšem rozložených do deseti let) toho dokázal vskutku mnoho. Pampas Bull, jak mu s oblibou přezdívali britští novináři, disponoval v době své aktivní kariéry postavou, která se dnešním "prťavým" závodníkům pranic nepodobá. Snad i díky tomu ale vynikal fyzickou silou a dobrou kontrolou vozu. Ve své kariéře vystřídal celou řadu týmů. Nejvíce na sebe ale upozornil v barvách Ferrari. Je to právě González, kdo pro Scuderii získal první vítězství ve formuli 1. Stalo se tak ve Velké ceně Velké Británie 1951. V šestadvaceti závodech se mu podařilo patnáctkrát stanout na stupních vítězů, dvakrát vyhrát, třikrát startovat z pole position a připsat si šest nejrychlejších kol závodu. Spekuluje se, že kdyby González u některého týmu vydržel delší dobu, dost možná by se stal mistrem světa. Takto je jeho nejlepší pozicí v konečném pořadí šampionátu druhé místo ze sezony 1954. Zajímavostí je, že v posledních pěti letech kariéry startoval vždy pouze v jednom závodě sezony (i to mu ale nezabránilo podávat dobré výkony, což dokázal v roce 1955, kdy byl druhý ve své domácí Velké ceně Argentiny). El Cabezón ("Tlustá hlava", jak mu říkali blízcí kolegové) se loni účastnil oslav šedesátého výročí prvního vítězství Ferrari, které se konaly v rámci závodního víkendu na Silverstonu. González dostal od Scuderie Ferrari (která i přes zmiňované časté změny týmů dodnes je Gonzálezovou srdeční záležitostí) ocenění, načež se Fernando Alonso projel v jeho voze Ferrari 375 F1. K radostí přítomných Alonso loňský závod v Británii vyhrál.