Říká se, že o peníze jde až na prvním místě. A být Josef ‘Jo‘ Gartner stále mezi námi, mohl by o tomto pořekadle sáhodlouze vyprávět. Rakouský pilot byl bezesporu velký talent od přírody, avšak k tomu, aby se mohl zařadit mezi nejlepší, mu po celou dobu jeho kariéry vždy něco chybělo.
To, že je motorsport velice drahou záležitostí, není pouze doménou posledních desetiletí, platilo to tak vždycky, a tedy i na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Jezdci, kteří v té době neměli šrajtofli napěchovanou po okraj, měli oproti svým bohatším kolegům značnou nevýhodu, a pokud neměli pořádnou porci štěstí, jen stěží se jim podařilo proniknout do některé z vrcholných závodních kategorií, formule 1 nevyjímaje.
Z konstruktéra závodníkem
Jo Gartner se narodil 4. ledna 1954 ve Vídni a ve srovnání s jinými piloty začal se závoděním relativně pozdě. Se světem rychlých kol přišel poprvé do kontaktu, když mu bylo osmnáct let. Tehdy se seznámil s člověkem jménem Kurt Bergmann, jenž pracoval pro společnost Kaimann, která konstruovala monoposty pro šampionáty formule Vee. Zpočátku se Jo, který měl technické vzdělání, podílel pouze na stavbě vozů, později ale u něho zvítězila vášeň pro rychlost, a tak se rozhodl s nimi také závodit. Jeho prvním počinem byla účast v závodech do vrchu, aby se následně objevil v několika podnicích formule Super Vee pořádaných na území Rakouska a Německa. V roce 1977 začal brát svoji kariéru zcela vážně a zanechal práce u Kaimanna, aby se mohl naplno soustředit na závodění. Rok na to dosáhl svého prvního většího úspěchu poté, co obsadil konečné třetí místo v evropském šampionátu formule Super Vee. Pro sezonu 1979 se rozhodl změnit působiště a vstoupil do evropské formule 3, ve které hájil barvy svého vlastního týmu. Avšak vzhledem k tomu, že měl hluboko do kapsy, byl nucen hned několik závodů vynechat. V tomto duchu se ostatně vyvíjela celá Gartnerova kariéra. Málokdy se mu poštěstilo, aby měl k dispozici opravdu rychlý a spolehlivý vůz. Ba naopak, povětšinou se musel kvůli nedostatku finančních prostředků spokojit s vozem ‘druhořadé kvality‘, což se pochopitelně podepisovalo na jeho výsledcích - tři body na kontě a celkové jednadvacáté místo v roce 1979, budiž toho důkazem.
Neustále na hraně
Nejinak tomu bylo i v nadcházející sezoně. Tu strávil na britských ostrovech, kde závodil v tamní formuli 3. Jedinou útěchou v dalším, z pohledu výsledků, nevýrazném ročníku bylo přesvědčivé vítězství v podpůrném závodě formule Super Vee, který se konal v rámci Velké ceny Německa téhož roku. Pro sezonu 1980 si Jo, respektive ‘Spatzi‘ či ‘Seppi‘, jak se mu také přezdívalo, naplánoval přestup do evropské formule 2. Zakoupil tedy dva roky starý march 782 a společně se svým týmem čítajícím čtyři lidi se zúčastnil šesti závodů, znovu však nebodoval. Kromě šampionátu formule 2 se Jo objevoval také v sérii BMW M1 Procar, v níž startovala řada tehdejších pilotů F1 včetně Nelsona Piqueta, Nikiho Laudy, Alana Jonese či Carlose Reutemanna, díky čemuž získal šampionát na prestiži. A hned ve svém prvním závodě se Gartnerovi, jezdícímu pro tým Dr. Helmuta Marka, podařilo Piqueta a Reutemanna porazit a získat tak cenný skalp pozdějšího trojnásobného mistra světa F1. Další závody už nicméně z Rakušanovy strany nikterak oslnivé nebyly, což vyústilo v Gartnerův odchod z týmu na konci sezony. Ročník 1981 pak Jo strávil opět ve formuli 2, tentokrát za volantem vozu Toleman-Hart TG280 s vlastnoručně navrženým zadním zavěšením. Aby maximálně zredukoval náklady, zastávala pozici týmové manažerky jeho přítelkyně Doris. I přes veškerou snahu však bylo Gartnerovým maximem jedno šesté místo, což v celkovém zúčtování znamenalo poslední příčku v šampionátu.
Vítězství pod českou vlajkou
V roce 1982, v němž jinak hájil barvy Týmu Merzario v F2, se objevil rovněž ve vytrvalostním závodě v Zeltwegu v rámci evropského šampionátu cestovních vozů, kde zaskakoval v týmu ASP Praha Zdeňka Vojtěcha a Břetislava Engeho právě za druhého jmenovaného. Ba co víc, posádka ve složení Vojtěch - Gartner klání na Östereichringu opanovala a zaznamenala tak cenný triumf. Ke konci roku pak Jo ukončil své působení u stáje Artura Merzaria a začal pokukovat po formuli 1. V jednu chvíli to dokonce vypadalo velice nadějně, nakonec ale k žádné dohodě mezi ním a týmem ATS nedošlo, takže se rozhodl setrvat v šampionátu formule 2. Start do nového ročníku, v němž závodil za vlastní stáj, se příliš nepovedl. Na Hockenheimringu nicméně zaznamenal svůj dosavadní nejlepší výsledek v rámci F2, když projel cílovou čárou na senzačním čtvrtém místě. A nedlouho poté přišlo i vysněné vítězství. Toho se dočkal v Pau, jenž se nachází v jihozápadní Francii. V závodě sice dojel na druhé pozici, avšak původně první Alain Ferte byl posléze diskvalifikován za to, že jeho vůz, kterému chyběl nos, byl o sedm kilogramů lehčí, než povolovala pravidla, a triumf tak byl připsán Gartnerovi. Sezonu 1983 zakončil Jo na slušném šestém místě.
Vysněná formule 1
Aniž by si to nejspíš hned uvědomoval, vítězství v Pau otevřelo Gartnerovi cestu do královny motorsportu. Podařilo se mu najít sponzora v podobě společnosti Milde Sorte, rakouského výrobce cigaret, díky jehož podpoře mohl podepsat s týmem Osella. Svůj debut ve formuli 1 si Jo Gartner odbyl v rámci Velké ceny San Marina, když se Italové rozhodli nasadit druhý vůz. Rakušanovi se hned na první pokus povedl celkem husarský kousek. V kvalifikaci jasným rozdílem čítajícím 1,8 vteřiny porazil svého týmového kolegu Piercarla Ghinzaniho, čímž jej vystrčil z posledního místa na roštu a odsoudil jej tak k neúčasti v závodě konaném na domácí půdě. Cíl Velké ceny San Marina nicméně Gartner nespatřil, neboť mu patnáct kol před koncem vypověděl službu motor. Následujících pět závodů musela Osella kvůli finančním trablům absolvoval pouze s jedním vozem, takže se Rakušan vrátil na zpět na scénu až ve Velké Británii. Závod však pro něj skončil v podstatě ještě dřív, než začal. Gartner se snažil vyhnout kolizi na dráze, veškerá jeho snad ale přišla vniveč, jelikož vzápětí narazil do bariéry z pneumatik. V Německu jej opět zradil motor, stejně tak jako na domácím Östereichringu o čtrnáct dní později.
Součástí Gartnerovy smlouvy s Enzem Osellou byla klauzule, díky které měl Rakušan nárok na odjetí sta kol před tím, než bude muset Osellovi poskytnout další splátku, takže se nemusel tolik ohlížet na své výsledky. Po sérii odstoupení se nicméně vztahy mezi ním a majitelem stáje zhoršily. V Zandvoortu se Jo konečně dočkal a poprvé v rámci své kariéry pilota formule 1 spatřil cíl závodu, když dojel na dvanáctém místě. Gartner byl vždy velký bojovník, což dokázal i v Holandsku, kde pro něj nebyly dostatečným důvodem pro odstoupení ani popáleniny, které utrpěl poté, co z jeho vozu začal unikat benzín.
Dokončil na bodech, a přesto nebodoval
V Itálii přišla Joova velká chvíle. Čtyřiadvacáté místo na startu dokázal proměnit v konečnou pátou příčku v cíli, která za normálních okolností zaručovala zisk dvou bodů. Gartner nicméně neměl na body nárok. Důvodem byla skutečnost, že stáj Osella nastoupila do sezony oficiálně jen s jedním vozem, což znamenalo, že s druhým monopostem bodovat nemohla. Také ve zbývajících dvou závodech sezony 1984 se podařilo Gartnerovi dojet do cíle. Žádnou díru do světa už ale ve formuli 1 neudělal. Na Nürburgringu skončil dvanáctý a v Estorilu šestnáctý. Před začátkem nového ročníku se Rakušan snažil vyjednat smlouvu s týmy Toleman a Arrows, obě možnosti ale nakonec padly, a tak se rozhodl vrátit zpět k závodům sportovních vozů. Žádná další šance na angažmá ve formuli 1 se Gartnerovi již nenaskytla, byť by si ji tento rakouský jezdec bezesporu zasloužil.
V roce 1985 se Jo Gartner mimo jiné objevil rovněž ve slavné čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans, ve které společně Davidem Hobbsem a Guyem Edwardsem zaznamenal vynikající čtvrté místo. Velkých úspěchů dosáhl i v následující sezoně. Na své konto si připsal vítězství ve dvanáctihodinovce v Sebringu a na pódiu skončil také na Nürburgringu a Silverstonu, všechny tyto závody odjel za volantem Porsche 962.
Osudné Le Mans
O měsíc později se znovu zúčastnil čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans. Posádka ve složení Sarel van der Merwe, Kunimitsu Takahashi a Jo Gartner vstupovala do závodu s vyhlídkami na slušný výsledek, krátce po třetí hodině ranní však došlo k tragédii. Závada na převodovce Gartnerova porsche vyústila v zablokování zadních kol a neovladatelný vůz se následně roztříštil o bariéry na několik kusů a skončil v lese. Rakušan byl na místě mrtev.
Jo Gartner se dožil pouhých dvaatřiceti let. Ve formuli 1 se žádných výraznějších úspěchů nedočkal a po celou svoji kariéru se musel potýkat s nekonkurenceschopnými vozy, jeho závodnický talent, odhodlání a pracovitost by mu však leckterý z jeho kolegů mohl jen tiše závidět.