Patřil mezi nejlepší z nejlepších. Byl ikonou šedesátých let a mezi kolegy se mu dostávalo nevídaného obdivu. Vyhrál třetinu závodů, do nichž odstartoval, a nebýt častých technických problémů, které jej provázely celou jeho kariéru, mohlo jich být daleko víc, stejně tak i titulů. Příběh Jima Clarka je přinejmenším pozoruhodný, a proto si jej u příležitosti dnešního výročí připomeneme. Začněme však hezky od začátku.
James ‘Jim‘ Clark se narodil 4. března 1936 v Kilmany do rodiny skotského farmáře jako nejmladší z pěti dětí. Dlouhou dobu se zdálo, že i malý Jimmy půjde ve stopách svého otce a zasvětí celý svůj život farmaření, naštěstí u něj ale zvítězila vášeň pro rychlá kola. Vůni benzínu a spálených gum poprvé přičichl, když se jeho nejstarší sestra provdala za jednoho z místních závodníků. V roce 1956 se pak za volantem vozu Sunbeam Talbot zúčastnil svých prvních závodů, ze všeho nejdříve okusil rallye. I přesto, že rodiče s jeho rozhodnutím nesouhlasili, začal se Clark ve svých dvaceti věnovat motorsportu naplno. V následujících dvou letech povětšinou startoval v závodech na národní úrovni a nutno podotknout, že se mu v nich velice dařilo. Obří měrou se podílel na úspěších týmu Border Rievers, když v sezoně 1958 ovládl dvanáct z dvaceti podniků, do nichž nastoupil.
Tento ročník znamenal pro mladého skotského jezdce průlom v jeho dosavadní kariéře, to když na okruhu v Brands Hatch proťal se svým lotusem cílovou pásku na druhém místě, přičemž jediným, kdo jej dokázal překonat, byl jistý Colin Chapman. Clark Chapmana okamžitě zaujal a byl to právě geniální anglický konstruktér, s nímž Skot spojil svoji další budoucnost.
Ještě než se tak stalo, zkoušel Clark štěstí u stáje Aston Martin, v jejíž barvách chtěl vstoupit do formule 1. Z dohody nicméně sešlo, a tak podepsal s Lotusem. Svoji štaci u týmu Colina Chapmana zahájil v šampionátu formule Junior a do královny motorsportu povýšil v polovině ročníku 1960. Jeho prvním závodem byla Velká cena Nizozemí, kde zaskakoval za Johna Surteese, jenž v té době střídal formuli 1 s Moto GP. V Holandsku to na body kvůli technickým problémům nestačilo, a tak Clarkovi nezbývalo nic jiného než si na ně počkat do Belgie. Závod ve Spa byl na programu o čtrnáct dní později a skotskému jezdci se v něm podařilo bodovat poté, co svůj lotus umístil na pátém místě. Po projetí cílem nicméně radostí rozhodně neoplýval.
O Clarkovi bylo známo to, že má k okruhu ve Spa jistý odpor. Nikoliv snad proto, že by tato náročná trať nevyhovovala jeho jezdeckým schopnostem, to v žádném případě. Clarkova nenávist k ardenské trati pramenila z hrůzostrašných vzpomínek z minulosti. Právě zde totiž přišel o život v sezoně 1958 během závodů sportovních vozů jeho krajan Archie Scott-Brown. To však ještě netušil, co jej tady čeká o dva roky později. V tréninku na Velkou cenu Belgie se nejprve vážně poranili Stirling Moss a Mike Taylor. Bohužel, toto byla jen jakási předehra před tím, co mělo přijít v samotném závodě. V neděli tragicky zahynuli hned dva závodníci. Prvním z nich byl Chris Bristow a o chvíli později se pak k němu přidal také stájový kolega Alan Stacey. Když Clark projížděl místem Bristowovy nehody, měl co dělat, aby se vyhnul Angličanovu zmrzačenému tělu, jež po tvrdém nárazu zůstalo ležet na trati. Hrůzostrašné události ze sezony 1960 učinily v jeho mysli ze Spa skutečnou noční můru. A jak sám později přiznal, dokonce po nich uvažoval i o tom, že pověsí závodní přilbu na hřebíček. Naštěstí se tak nestalo a on zde mohl v letech 1962 - 1965 slavil čtyři vítězství v řadě.
Ve zbytku ročníku 1960 pak získal ještě dalších šest bodů a v Portugalsku si na své konto připsal první stupně vítězů v královně motorsportu. Dalšího významného úspěchu dosáhl také ve slavné čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans, kde jakožto člen týmu Border Reivers dosáhl společně s Royem Salvadorim na vynikající třetí místo. Sezona 1961 patřila v Clarkově podání k těm méně úspěšným, formuli 1 kralovaly vozy Ferrari, zatímco lotusy byly o něco pozadu. Jimovým maximem byly dvě bronzové příčky z Holandska a Francie. Do povědomí fanoušků se tehdy zapsal něčím úplně jiným než svými výsledky, a to bohužel nikoliv v dobrém slova smyslu. V prvním kole Velké ceny Itálie, která se konala již tradičně na Monze, při nájezdu do Parabolicy nešťastně kolidoval s Wolfgangem von Tripsem, jehož ferrari následně vlétlo mezi diváky. A zatímco skotský pilot z této nehody vyvázl nezraněn, von Trips a dalších čtrnáct přihlížejících diváků zahynulo. Názory na to, kdo tuto kolizi zavinil, či zda to byl ‘obyčejný‘ závodní incident, se dodnes různí, nic to však nemění na skutečnosti, že Clark byl touto tragédií velmi otřesen a opět zvažoval o ukončení své kariéry. Colinu Chapmanovi se jej ale nakonec podařilo přesvědčit a Jimmy ve formuli 1 zůstal i v následující sezoně.
Chapman dobře věděl, co dělá. Pro nový ročník totiž připravil revoluční monopost, s nímž měl ty nejvyšší ambice. Pojmenoval ho Lotus 25 a ten se od svých konkurentů lišil v tom, že byl vůbec prvním vozem s monokokovým šasi v F1. Lotus 25 měl premiéru v Holandsku a jako první jej v závodě vyzkoušel Jim Clark, který dostal přednost před stájovým kolegou Trevorem Taylorem. Ten pilotoval konvenční ‘čtyřiadvacítku‘. V Zandvoortu ještě Clark za Taylorem zaostal. Jak se ale ukázalo v následujících závodech, nový monopost byl rozhodně krokem vpřed. Skotský jezdec si v jeho útrobách připsal tři vítězství (to úplně první tak trochu symbolicky ve Spa) a nebýt velké nespolehlivosti, jíž Lotus 25 trpěl, mohl v témže roce dosáhnout také na svůj premiérový titul mistra světa. Reálnou šanci na jeho získání měl Clark ještě v průběhu posledního závodu ročníku - Velké ceny Jižní Afriky. V jednašedesátém kole se nicméně k jeho smůle opět přihlásila o slovo technika, když z jeho vozu začal unikat olej. Nezbývalo mu tak nic jiného než ze závodu odstoupit, což znamenalo, že titul šampióna spadl do rukou Grahama Hilla z týmu BRM.
To následující sezona již byla naprosto o něčem jiném. Lotusu se podařilo vyřešit problémy se spolehlivostí a Clark si formuli 1 naprosto podmanil. Z deseti velkých cen stanul na nejvyšším stupni hned v sedmi případech a s předstihem si zajistil svůj první titul světového šampióna. Zvláště pozoruhodná byla jeho výhra v belgickém Spa. Do závodu startoval až z osmého místa, ale na mokré trati se velmi rychle dostal do vedení. Clark nasadil takové tempo, že jediným, kdo v cíli zůstal ve stejném kole jako on, byl Bruce McLaren. I ten měl ale velmi značnou ztrátu, neboť pod šachovnicovým praporkem projel o téměř pět minut později. Všichni ostatní dokončili závod s jedním nebo více koly ztráty. Velká cena Belgie jako by reflektovala průběh celého ročníku. Clark v něm nenašel konkurenci a v celkovém zúčtování se mohl těšit více než polovičnímu náskoku na druhého Grahama Hilla. Významného úspěchu dosáhl i za oceánem. V témže roce totiž poprvé startoval v Indy 500, kde získal druhé místo a navíc se dočkal ocenění Nováček roku.
Sezona 1964 pak téměř jako přes kopírák připomínala tu zpřed dvou let. Ve chvíli, kdy se Jimovi vyvarovaly technické potíže, vítězil. K jeho smůle však převažovaly závody, z nichž musel v důsledku nespolehlivé techniky odstoupit. V průběhu roku se Chapman rozhodl nasadit Lotus 33, jenž byl nástupcem úspěšného Lotusu 25, avšak tento krok Clarkovi spíše ublížil, neboť spolehlivost nového monopostu rozhodně nepatřila k jeho nejsilnějším stránkám. Technika skotského jezdce postupně vyřadila z Velkých cen Německa, Rakouska, Itálie a Mexika. Vyřazení z posledního závodu sezony bylo obzvláště hořké. O titulu se rozhodovalo mezi Clarkem, Hillem a Surteesem. A ještě v předposledním kole závodu po něm sahal právě pilot Lotusu, nakonec byl však donucen kvůli poruše motoru odstoupit a titul připadl Surteesovi.
Když se tyto neduhy podařilo Chapmanovi odstranit, ocitl se Clark opět na vítězné vlně. V následujícím ročníku opanoval sedm z úvodních osmi velkých cen, v Monaku navíc vůbec nestartoval, místo toho si odskočil do USA, kde se znovu zúčastnil závodu 500 mil Indianapolis. V něm dokázal zvítězit a zapsal se tak nesmazatelně do pamětí všech amerických fanoušků, zároveň získal pro Lotus jeho první a také poslední výhru v tomto prestižním podniku. Ve zbytku sezony F1 se opět dostavily technické problémy, v důsledku čehož nedokončil poslední tři velké ceny. Litovat však nemusel, neboť nikomu z rivalů se jeho náskok stáhnout nepodařilo, a on tak mohl slavit svůj druhý titul mistra světa.
Chtělo by říct, že s takovou fazónou a úspěchy musela Clarkovi stoupnout sláva do hlavy, ale opak byl pravdou. Jim byl stále tím prostým a hlavně skromným chlapíkem, jakým býval před vstupem do formule 1. Nikdy nechtěl být středem pozornosti, a když už se musel dostavit na tiskovou konferenci, cítil se nesvůj. V běžném životě byl často velmi nerozhodný, jakmile ale usedl za volant monopostu, věděl naprosto dobře, co dělá. A možná právě proto byl tak výjimečným. Vždy dokázal z vozu dostat maximum a velmi často i něco navíc. Vděčil za to mimo jiné i vytříbenému jezdeckému stylu, které zřejmě nejlépe ze všech vystihl Clarkův krajan Jackie Stewart: "Jezdil tak hladce, tak čistě, jezdil s takovou jemností. Nikdy závodní vůz netýral, spíše se s ním tak trochu mazlil, aby jej přinutil dělat věci, které po něm chtěl."
Sezona 1966 patřila v Clarkově podání k těm nejméně úspěšným a významný podíl na tomto faktu měla opět nespolehlivá technika. V platnost vstoupila nová pravidla ohledně navýšení objemu motorů a vůz Lotus 33 již na konkurenci nestačil. Když dostal později k dispozici nový monopost označený číslem 43, připsal si na své konto vítězství ve Watkins Glen. To však byla jeho jediná výhra v roce 1966, který nakonec završil ziskem šestnácti bodů, což stačilo na šesté místo mezi jezdci.
Na zaběhlé zvyklosti z let minulých se nic moc nezměnilo ani v ročníku 1967. Jim Clark byl nucen odstoupit hned v pěti z jedenácti závodů, přesto dokázal v závěru sezony ještě zabojovat a zásluhou čtyř vítězství získal konečnou třetí příčku. 1. ledna 1968 pak zaznamenal svůj pětadvacátý triumf v kariéře, čímž tak překonal dosavadní rekord pětinásobného šampióna Juana Manuela Fangia. Dalšího vítězství v královně motorsportu se však bohužel tento charismatický Skot již nedočkal.
Jim Clark zahynul 7. dubna 1968 na německém Hockenheimu během závodu formule 2, když jeho lotus pravděpodobně postihl v šestém kole defekt pneumatiky. Jelikož v tomto místě nebyly podél okruhu žádné bariéry, vyletěl Clarkův monopost z dráhy a roztříštil se o stromy. Veškeré snahy o záchranu jeho života byly marné, Jim byl na místě mrtev.
Clarkova smrt zasáhla celý motorsport, zvláště pak jeho kolegy ve formuli 1, kteří na něj pohlíželi jako na někoho zcela výjimečného, jako na člověka, který byl pro ostatní vzorem. “Když se něco takového mohlo stát jemu, jakou šanci máme my ostatní? Myslím, že to pociťujeme všichni. Vypadá to, jako bychom ztratili našeho lídra,“ řekl tehdy Chris Amon, který se v onen osudný okamžik nacházel kousek za Jimem.
O jeho výjimečnosti ostatně hovoří i statistiky. Jim Clark se ve formuli 1 zúčastnil celkem dvaasedmdesáti velkých cen, z nichž pětadvacet vyhrál, k tomu navíc přidal dalších sedm umístění na stupních vítězů. Za svoji osmiletou kariéru v královně motorsportu stanul třiatřicetkrát na pole position a na své konto si připsal osmadvacet nejrychlejších kol a celkem 274 bodů.