"Ocenění píle, nasazení, vytrvalosti, pevné vůle, talentu se vytrácí. Zásluhám ubývá na ceně."
Probíhá brutální inflace lidských zásluh. Přes čím dál rychlejší a stručnější sdělování informací často unikají pravé podstaty věcí, zevrubné okolnosti a správné pochopení mnohadimenzionální problematiky.
Pamatuji si, když jsem jako prcek den co den čítával na dědově schodišti:
„Sláva vítězům, čest poraženým.“
Nebo něco o tom, že když prohraji, ať najdu sílu stát u cesty, až vítěz půjde kolem, a poblahopřát mu.
Lidé se mě často ptají, komu ve formuli 1 fandím. Nevěří, že není klišé, když řeknu, že divákům a fanouškům. Je jedno, vyhraje-li ten nebo onen, když je to na konci fantastického závodu a férové bitvy.
Když prohrál Felipe Massa svůj boj o titul na domácí půdě, přičemž mu titul i pár sekund po projetí cílem patřil, byla to nejemotivnější, ale nejchlapštější prohra, kterou jsem kdy viděl. Hlavně způsob, jakým byla přijata.
Nebylo ale možné přehlédnout cunami negativních emocí ať na adresu samotného Massy, nebo ‚negra‘ Hamiltona, který Massu porazil. Zejména pak mladší lidé nedokáží v simplifikovaném světě pochopit, co to obnáší vůbec dostat se na start takové soutěže, natožpak bojovat výkonnostně na špici a eventuálně uspět.
Prohrát ve velkém finále, byť o fous, samozřejmě, milé mladé generace, není demonstrací diletantismu, neschopností, zhovadilosti, ani vinou rasové příslušnosti.
Obyčejný smrtelník si asi jen těžko umí představit, jak velká hráz dlouho hromaděných emocí Andyho Murrayho musela povolit pod tíhou prohry ve finále Wimbledonu. A kolik energie musel vložit do jejího důstojného přijetí, a jako že to zvládl bravurně a tak přirozeně, že rozplakal statisíce lidí po celém světě. Ne nijak pateticky. Tyhle emoce jsou právě součástí sportu, a nebýt jich, stejně jako těch opačných na straně Rogera Federera, sport by nejspíš ztratil smysl.
Když vyhrál Brazilec Rubens Barrichello svou první velkou cenu F1, mnozí jeho projev emocí měli za představení mentálně postiženého. Dá se to asi pochopit. Sami totiž neinvestovali ani procento úsilí do toho, co sami dělají. Nemohou tedy pochopit, jakým iracionálním stavem mysli, ať už jako vítěz, či poražený, dotyčný prochází.
Třeba nebude Andy Murray světovou jedničkou. Jako nikdy nebude Tomáš Berdych. Ale oba dělají maximum pro to, aby vytěžili maximum ze svých možností, vůle i talentu. A to samo o sobě je vítězství jako hrom.
Byť jej bylo dosaženo před branami finále.
Nejsem ani schopen – byť částečně – pochopit pozadí všech agresivních útoků na plačícího Murrayho. Nejsem ani v pozici posoudit, zda naši fotbalisté ze sebe mohli vymáčknout víc, a tím pádem si zasloužili tvrdou kritiku, ale u Murrayho bylo zřejmě, že se sebe vymáčkl maximum. Že to nestačilo na nejlepšího z nejlepších není důvodem k zatracení.
Ocenění píle, nasazení, vytrvalosti, pevné vůle, talentu se vytrácí. Zásluhám ubývá na ceně.
Když slyším, že některý sportovec získal „fantastické patnácté místo“ ve světové konkurenci, není to „česká připosranost“, ale – doufám – střízlivé vyhodnocení maximálního využití momentálních možností. Kdo to dnes ve zlenivělém světě trestuhodnou pohodlností dokáže? Sport nesport?
Andy Murray mohl včera naštvat lidi svým „slečinkovským“ přijetím porážky, ale pro mě to byl – přiznávám – nejemotivnější sportovní moment.
Angličanům jsem – také díky Velké ceně Velké Británie vozů formule 1 – upřímně záviděl.
Ale užil jsem si jej maximálně. Jak pozitivně, coby Federerův fanda, tak i srdcervoucně, coby nový fanda Andyho Murryho. Je o tom sport, že jo?