Darren Heath považuje svět formule 1 za velice konzervativní a předvídatelný. Dnešní vozy jsou zázraky technologie, na které bychom měli upřít svou pozornost.
Text: Darren Heath
Páteční ráno, 7 hodin 30 minut, východní část Melbourne. Všude je svatý klid a mír. Ledňáci obrovští si spokojeně cvrlikají v korunách blahovičníků a tramvaje se pomalu, ale jistě šinou po kolejích od zastávky k zastávce. Tak vypadá vír mírumilovného předměstí. PRÁSK. Ticho je roztříštěno. Šílený hřmot se probouzí k životu. Technologie obsažená v desetiválcovém motoru z dob dávno minulých rozsekává vzduch a ticho je mordováno nepopsatelným vřeštěním.
V Jurském parku právě vypustili dinosaura.
Organizátoři Grand Prix Austrálie se v neuváženém a ignorantském kroku rozhodli umožnit krajanovi a bývalému šéfovi závodního týmu Paulu Stoddartovi vyslat na trať v nekřesťanskou hodinu své svařované dvousedadlové „formule“.
Pro znalé duše to znělo jako památka na minulost, zato pro neúčastněné a rozzuřené obyvatele to bylo řinčení pekel. Stoddartova iniciativa ranních projížděk F1 je vždycky zvláštní nápad. Tato aférka, hlučná a bezohledná v jakékoliv době, perfektně ilustruje, kam se dokázal tento sport ve velice krátké době posunout.
Zastaralé rachotící motory jsou jednou pro vždy pryč a nahrazují je pohonné jednotky moderní doby.
Formule 1 je v mnoha směrech velmi usedlým a předvídatelným sportem. Její přirozeností je konzervatismus, a o to více potřebuje lidi s dobrodružnou povahou a myslí. Faktem samozřejmě je, že mnoho lidí v paddocku dokázalo dosáhnout na samotný vrchol své kariéry, stejně tak ale platí, že ve světě mimo vysokooktanové kanceláře a garáže techniků a inženýrů existují oblasti, které potřebují změnu.
Nejsem zrovna člověk, který by lpěl na básnění o minulosti, ani necítím žádnou touhu po návratu do jednodušších časů – zaslzené sny plné romantických vidin toho, co bylo, pro mne nejsou důležité. Raději se soustředím na to, co se děje teď a tady, a kam formule 1 směřuje. V tomto ohledu existuje přehršel témat, kterými se nejbohatší sport planety musí zabývat – nyní už naštěstí můžeme říci, že problémy kolem motorů mezi ně nepatří.
Já miluji fotografování, piloti si libují v závodění a – co je nejdůležitější – inteligentní fandové dychtivě sledují nádherné čistokrevné závodní stroje, které mají konečně o něco blíže k automobilům. Ti, kteří si naříkají kvůli odvážnému vstupu formule 1 do nového světa, by bez pochyby rádi viděli stroje osázené starobylými motory burácejícími na tratích po nespočet dalších let. Dopadlo by to ale tak, že by rychle a nevyhnutelně neměli žádný sport, který by si mohli užívat.
Snaha prezidenta FIA Jeana Todta mít vzájemně bližší typy motorů v nejprestižnějších motoristických disciplinách je bez pochyby hodná potlesku. Lobbing proti jeho plánům ze strany držitele komerčních práv F1 a neuvědomělých novinářů, kteří po tomto sportu plivou, kdekoliv je to jen možné, je znepokojivý a také velmi krátkozraký.
Nová kapitola, kterou formule 1 začala psát, může každému připomenout, jak je náš sport speciální. Jen se zamysleme nad tím, co všechno musely týmy za neuvěřitelně krátký čas stihnout. Brazílie 2013 značila konec prehistorické éry sportu a starobylá technologie pohánějící vozy byla označena za odpad. O pět měsíců později se na trati v melbournském Albert Parku v kvalifikaci a v závodě ve vší parádě představily nové motory, ERS, elektronika, turba, brzdy i aerodynamika.
Nekonečné předsezonní odhady ze strany různých „expertů“, kteří mluvili o frašce a o tom, že nedojede ani polovina jezdců, se ukázaly být tak mimo, že je to skoro trapné. Jako ostatně celá řada dalších podobných předpovědí. Snad by bývalo bylo lepší trochu více důvěřovat geniálním mozkům pohybujícím se po pitlane. Mozkům, které strávily nesčetné množství hodin na tom, aby do formule 1 přivedly technickou revoluci. Formule 1 se doslova hyperprostorem dopravila do 21. století. Spíše než kritizovat, vzlykat a nadávat na tento počin bychom si měli představit, jak dlouho by něco takového mohlo trvat ve světě mimo formuli 1. Mnozí šéfové firem z automobilového prostředí by za podobné expertízy a výsledky investovali miliardy.
Mám to obrovské štěstí, že mohu stát blízko rychle jedoucím vozům (i když v Albert Parku si diváci mohou užít stejného pohledu jako kterýkoliv fotograf) a užívat si odvážnou novou formuli 1. Poslouchat kvílení pneumatik, předení turba, zabírání brzd. Zkušenost z pozorování vozů naživo je neporovnatelně lepší než v minulosti. Fakt, že je možné si všímat tolika věcí, jen zvyšuje obdiv k tomu, co všechno musí závodníci při jízdě zvládat.
Možná je pravda, že až si vše sedne, nemuselo by být nějaké ladění výfuků zcela na škodu. Trochu větší rámus by neublížil.
Samozřejmě si uvědomuji, stejně jako mnoho dalších lidí, že vůči změnám se v životě často bojuje. Formule 1 ale už skutečně potřebovala, aby se probudila a dostala se do reality současného světa. Ti, kdož tweetují, píší do novin, blogují, komentují a jinak předávají nekonečné kvantum negativního sentimentu, mohou jít a schovat hlavu do písku – je to jen na nich.
My ostatní můžeme být šťastni, že alespoň v jedné oblasti udává krok nejslavnější motoristická série světa.
Však už bylo načase…
