Gunnar Nilsson v F1 závodil dva roky, stihl vyhrát jeden závod. Jeho dalším úspěchům zabránila smrtelná choroba, které podlehl krátce před třicátými narozeninami. Jeho nadace podporuje boj proti rakovině dodnes.
Před deseti dny uplynulo 65 let od narození populárního švédského jezdce formule 1 spjatého s černozlatými vozy Lotus Gunnara Nilssona, který měsíc před svými třicátými narozeninami zemřel na rakovinu.
Úspěchy v nižších sériích
Gunnar Axel Arvid Nilsson se narodil 20. listopadu 1948 ve švédském Helsingborgu rodičům Elisabeth a Arvidovi. V dětství si rád hrál s matčiným vysavačem, jehož zvuk mu připomínal závodní motor. Otec ho v zájmu o auta podporoval, brzy ho nechával manévrovat s vozem na cestě do garáže. Pokud mu to z nějakého důvodu zakázal, byl to prý pro dospívajícího Gunnara ten nejpřísnější trest. V patnácti letech už vyváděl na mopedu a při sledování Velké ceny Monaka rodičům oznámil, že tam jednou bude závodit. Matka jeho nadšení nesdílela a dokonce nabízela, že mu raději koupí motorový člun, pokud jí slíbí, že nebude závodit. Přála si, aby pracoval v otcově konstrukční společnosti.
Nakonec si Gunnar zkonstruoval motokáru a začal s ní jezdit na místní dráze. Při jedné z havárií svůj stroj zcela zničil. Pak se na diskotéce v Helsingobrgu seznámil s bývalým jezdcem formule V Fredrikem Af Petersensem, který mu do této série roku 1972 pomohl vstoupit. Zpočátku Gunnar jezdil nedisciplinovaně, ale snažil se poučit od zkušenějších soupeřů a pracovat na vlastním stylu. Výsledkem bylo druhé místo v Zeltwegu, kterým zaujal bývalého jezdce F1 Jo Bonniera. Ten mu pro sezonu 1973 slíbil angažmá ve svém týmu ve formuli Super V. Bohužel už se nedožil Gunnarových závodních úspěchů, protože roku 1972 zemřel při 24 hodinách Le Mans. Nilsson s Lolou T252 uspěl v seriálech Volkswagen Gold Cup a Castrol GTX Trophy, v obou šampionátech skončil pátý. Ještě roku 1973 naskočil do formule 2 a dojel čtvrtý na Norisringu. V roce 1974 závodil v německé a švédské formuli 3 a znovu se svezl i ve formuli 2, kde na Hockenheimu obsadil ve druhé jízdě čtvrté místo. Pro sezonu 1975 si vysloužil tovární vůz March v britském šampionátu formule 3. Vyhrál hned na úvod v Thruxtonu, nakonec získal i titul, když porazil svého týmového kolegu, pozdějšího jezdce F1 a řidiče Medical Caru z přelomu tisíciletí, Alexe Ribeira. Na konci roku ještě stihl za volantem vozu Chevron vyhrát pět závodů formule Atlantic v řadě.
Rychlý nástup ve formuli 1
Po prvním závodě roku 1976 se Nilssonův krajan a velký přítel Ronnie Peterson rozhodl přestoupit z Lotusu do týmu March. Ten stáji Colina Chapmana nabídl jako kompenzaci právě Gunnara, se kterým měl dlouhodobý kontrakt. Chapman, jehož týmu se v té době moc nedařilo, souhlasil. Právě Gunnar společně s Mariem Andrettim dokázal stáj pozvednout. Hned ve svém třetím závodě ve formuli 1, ve Velké ceně Španělska v Jaramě, dojel sympatický Švéd třetí a tento výsledek zopakoval i v Rakousku. Během sezony nasbíral jedenáct bodů a v šampionátu obsadil desáté místo. Ve slavném týmu zůstal i v další sezoně. Vyhrál na mokru ve Velké ceně Belgie v Zolderu, kde zajel i své jediné nejrychlejší kolo. Na stupně vítězů se dostal ještě v Silverstone, kde dojel třetí. Revoluční Lotus 78 ale ještě nebyl zcela vyladěn a Gunnar převážně z technických důvodů nedokončil závěrečných sedm závodů sezony. Díky výsledkům z první poloviny ročníku obsadil celkově osmé místo s dvaceti body.
Smutná diagnóza
Po sezoně se k Lotusu vrátil Peterson a účastník 31 velkých cen Nilsson podepsal smlouvu s nově založeným Arrowsem. Vůz ale bohužel nikdy neměl příležitost řídit. Na sklonku roku 1977 mu totiž byla diagnostikována rakovina varlat. Se zákeřnou chorobou bojoval srdnatě, stejně jako na trati. Společně se svou matkou založil nadaci na podporu boje proti rakovině. Aby mohl co nejdéle pracovat, odmítal léky na tlumení bolesti. Většinu posledního roku svého života strávil v pronajmutém bytě v Londýně, kde se o něj staraly právě matka a přítelkyně Christiana. Velkou oporou mu byl také Peterson se svou rodinou. Podporoval ho i bývalý týmový kolega Andretti, který mu symbolicky věnoval své vítězství v Zolderu, kde o rok dříve slavil triumf právě Gunnar. Ten mezitím převzal cenu pro nejlepšího sportovce Helsingborgu a vtipkoval s Petersonem, že na rozdíl od něj už má pamětní medaili a nechá mu udělat alespoň kopii. Gunnar se dál zajímal o F1, věřil, že se jednou vrátí, mrzelo ho, že nemůže pomáhat Arrowsu s vývojem, závod v Brands Hatch dokonce navštívil osobně. V té době už mu vlivem léčby slezly vlasy, výrazně zhubl a cítil se unavený, ale mezi starými přáteli ožil a snažil se žertovat. "Ty tři dny v Brands Hatch jsou tou nejlepší medicínou, jakou jsem mohl dostat," vzpomínal poté doma. Bohužel mu lékaři záhy objevili nádor na mozku. Ozařování těžce snášel. V létě se jeho stav znovu zlepšil a jezdec se na chvíli přesídlil do Švédska. Bohužel zlepšení bylo jen dočasné. Další krutou ranou byla pro Gunnara smrt Petersona v Monze.
Gunnar se vypravil na kamarádův pohřeb do Örebro a při své krátké návštěvě rodného Švédska onemocněl chřipkou. Po návratu do Londýna zamířil do nemocnice, kterou už bohužel nikdy neopustil. Krátce před svou smrtí poskytl rozhlasový rozhovor. "Řídil jsem vozy formule jedna ve vysokých rychlostech, ale nikdy jsem nebyl tak vyděšený a vyvedený z míry jako teď. Nikdo nechce zemřít. Ani já. Ale musím. Boj lékařů je těžký a prohrávají s rakovinou jen proto, že nedostanou peníze, aby koupili vybavení, jaké potřebují pro své bádání o této hrozné nemoci. Doufám, že všichni moji přátelé obešlou můj fond penězi, aby lékaři mohli něco dělat..." uvedl. "Byl bych raději známý jako ten, kdo udělal něco proti rakovině, než jako jezdec, který vyhrál Velkou cenu Belgie."
Gunnar Nilsson zemřel 20. října 1978, jeho nadace podporující boj proti rakovině funguje dodnes.