GP Německa: Co ve výsledcích nebylo

Není pochyb o tom, že Velká cena Německa byla neobyčejně zajímavým i dramatickým závodem. Dlouho jí to ale bohužel nevydrželo: sotva prvních 400 metrů.

Protože po zajímavém startu, v němž Vettel hlídal Alonsa tak moc, naivně a nakonec i bezvýsledně, že tím doslova dokořán otevřel bránu i Massovi, už toho zase tak moc zajímavého na Hockenheimringu k vidění nebylo. Snad s výjimkou 49. kola. V něm totiž šéfstvo Ferrari korekcí svých tentokrát zcela bezkonkurenčních pilotů, po čase fanouškům důrazně připomnělo, že F1 není vždy výhradně o závodění. A upřímně řečeno, jen málokdy bylo...

Že ovšem vozy Ferrari budou v Německu velmi silné a konkurenceschopné, naznačila už kvalifikace, v níž  Alonso zajel u Ferrari zatím své nejlepší startovní postavení a Massa pro změnu nejlepší od GP Bahrajnu. Přesto ale nakonec své 11. pole position vyválčil - byť o pouhé dvě tisíciny sekundy – někdo jiný: Sebastian Vettel. Poprvé od GP Brazílie 2009 tím v některém ze závodů F1 získal pole position pro domácího pilota a zároveň počet kvalifikačních výher svého týmu Red Bull zarovnal na 15 (v historických tabulkách se tím stáj dostala na úroveň týmů Tyrrell a Benetton).

Vettelovo kvalifikační vítězství zároveň znamenalo i 160. pole position pro japonské pneumatiky Bridgestone a 170. pro pohonné jednotky Renault. V Hockenheimu ve své krátké kariéře stál také na startu nejlépe Bruno Senna, zatímco své letos zatím nejhorší startovní pozice na tomto okruhu naopak zajeli nejen oba jezdci týmu Force India (Adrian Sutil a Vitantonio Liuzzi, který kvalifikaci nedokončil), ale také Mark Webber.

Vítězství pro jubilanta
Velká cena Německa na vedoucích pozicích šampionátu prakticky žádné změny nepřinesla (s výjimkou toho, že Webber byl bodově dostižen stájovým kolegou Vettelem), zato přinesla alespoň některá malá jubilea. Byla totiž například 150. závodem F1 pro Fernanda Alonsa (první byla australská GP 2001), 125. pro jeho týmového parťáka Felipeho Massu (první GP Austrálie 2002), 260. GP závodem pro Michaela Schumachera (první GP Belgie 1991) a 55. pro Vitantonia Liuzziho (první byla Velká cena San Marina 2005).

Stopadesátý závod slavící Španěl (v počtu startů jsou ze současného startovního pole před ním jen Barrichello, Schumacher, Trulli a Button) nakonec projel pod černobílým šachovnicovým praporkem jako první, což byla jeho 23. výhra ve formuli 1. A ta už ho v historických tabulkách posunula do první desítky, ve které v počtu výher srovnal krok s trojnásobným brazilským mistrem světa Nelsonem Piquetem. Teď už proto 28letému Španělovi stačí pouze jediné vítězství k tomu, aby se dokonce dostal na úroveň pětinásobného šampiona Juana Manuela Fangia.

Závod na Hockenheimringu sice znamenal - díky Kovalainenovi a Buemimu - také 450. závod světového šampionátu pro finské a 360. závod pro švýcarské piloty, ale jinak příliš statistických zajímavostí nepřinesl. Snad i proto, že Vettel „německou“ výhru v domácí GP divákům nepřinesl (naposledy Michael Schumacher v roce 2006). Ale zajel alespoň nejrychlejší kolo závodu (ve své kariéře popáté), které znamenalo také desáté nejrychlejší kolo pro tým Red Bull a 105. pro německé piloty v MS. Navíc se také objevil na bedně a ta už byla pro německé GP jezdce v domácí Velké ceně  patnáctá.

A za zaznamenání stojí, že Red Bull sérii závodů na bodech už prodloužil na 17 a vyrovnal se v tomto směru nejdelším sériím stájí Lotus, Cooper, Benetton a Brawn GP. I když na tu nejdelší (vlastní jí Ferrari, které dokázalo mezi GP Malajsie 1999 a GP Malajsie 2003 bodovat ve všech 55 závodech!) hned tak mít rozhodně nebude...

Doporučujeme

Články odjinud