Itálie letos trestuhodně nebude mít mezi piloty formule 1 žádného zástupce. Pojďme si připomenout kariéru jezdce z Apeninského poloostrova, který před několika dny oslavil kulaté padesáté narozeniny.
Gabriele Tarquini se narodil 2. března roku 1962 v Giulianově, třiadvacetitisícovém městě nacházejícím se v provincii Teramo (oblast Abruzzo). Ve svých prvních závodnických krůčcích se nijak nelišil od svých vrstevníků. V roce 1983 ovládl italské a evropské mistrovství motokár, v roce 1984 dokonce zvítězil i ve světovém šampionátu, mimo to závodil také v italské formuli 3. Tarquiniho kariéra pak nabrala raketovou rychlost, nasedl rovnou do formule 3000. V té strávil celkem tři sezony a celkově skončil šestý, desátý a osmý.
Ve formuli 1 se poprvé zjevil v barvách týmu Osella, a to v bláznivé Velké ceně San Marina 1987. Závod kvůli poruše převodovky nedokončil. Na další příležitost si musel počkat do další sezony, ve které podepsal spolupráci se stájí Coloni. Ta sice byla úspěšná v nižších sériích (Tarquini za ni ostatně jezdil už ve formuli 3000), ovšem ve formuli 1 patřila k outsiderům. To se projevilo na výsledcích, Tarquini se kvalifikoval pouze do poloviny závodů. V Brazílii 1989 měl závodit za malý tým First Racing, avšak vůz byl označen za příliš nebezpečný, a tak ze závodění nebylo nic (ze zmiňovaného auta se později stal monopost Life L190, často považovaný za nejhorší vůz formule 1 všech dob).
Následovala štace u týmu AGS (Automobiles Gonfaronnaises Sportives), ve kterém Tarquini dosáhl svého největšího úspěchu – šestého místa (tehdy honorovaného jedním bodem) ve Velké ceně Mexika 1989. Dobře to vypadalo i v Monaku a ve Spojených státech, smůla ovšem zabránila zisku dalších bodů. Tarquini se s rozpadajícím se AGS rozloučil ke konci sezony 1991 - poslední tři závody odjel za Fondmetal F1. U stejného zaměstnavatele zůstal i v následujícím ročníku. Ten byl pro Tarquiniho výjimečný v tom, že se dokázal kvalifikovat do každého závodu, kterého se měl účastnit. Smůla ho ovšem neopouštěla, neboť ani Fondmetal se nedokázal ve formuli 1 udržet a sezonu 1992 nedokončil. V roce 1995 byl testovacím pilotem Tyrrellu. Ten rok na Nürburgringu nahradil zraněného Katajamu a dojel čtrnáctý. Jak se později ukázalo, jednalo se o Tarquiniho poslední závod ve formuli 1.
V monopostech neměl příliš mnoho příležitostí ukázat své jezdecké umění, a tak se rozhodl své schopnosti uplatnit jinde, a to v cestovních vozech. Jak se ukázalo, byla to správná volba. Dokázal vyhrát ve své první sezoně v britském mistrovství cestovních vozů. Další celkové prvenství si na konto připsal v roce 2003, kdy získal titul v evropském mistrovství cestovních vozů. Tato série se později přejmenovala na WTCC, tedy mistrovství světa cestovních vozů, kde Tarquini působí dodnes. V roce 2005 jezdil za Alfu Romeo a skončil sedmý.
Pak se upsal Seatu, kde zůstal již napořád. Všechny jeho sezony u Španělů byly více či méně úspěšné. Sezona 2006 – 5. místo (vítězství v Turecku), 2007 – 8. místo (vítězství v Holandsku, počínaje Itálií Seat přesedlal na turbodiesel), 2008 – vicemistr (vítězství v Brazílii, České republice a Itálii), 2009 – mistr světa se ziskem 127 bodů, o čtyři body porazil Yvana Mullera (vyhrál v Brazílii, Portugalsku, Itálii), 2010 – opět vicemistr, Muller mu vrátil porážku z předchozího roku (vyhrát dokázal v Brazílii, Maroku, Belgii, Portugalsku a Španělsku). Loni Tarquini zažil mírný ústup ze slávy, když skončil pátý a zvítězil pouze jedinkrát, a to v Zolderu.
Tarquini drží dva rekordy, které mu v nejbližších letech zřejmě nikdo nebude moci vzít. Je pilotem s největším množstvím nekvalifikováním se do závodu formule 1 – příliš pomalý byl v kvalifikaci celkem čtyřicetkrát. Dále je vůbec nejstarším pilotem, který se stal mistrem světa v motoristické sérii pod hlavičkou FIA. Titul ve WTCC získal ve věku 47 let a 266 dní a překonal tak Juana Manuela Fangia, který svůj poslední titul ve formuli 1 vybojoval, když mu bylo 46 let a 41 dní.