Když Tomáš Richtr několik týdnů zpátky přišel s nápadem, že by každý člen redakce měl sepsat článek o tom, jak hodnotí sezonu 2010, zaklíčilo v některých z nás jisté semínko pochybnosti. Vždyť různých review sezony se na internetu i v tištěných periodikách za poslední měsíc objevilo ohromné kvantum. Jednalo se o detailní shrnutí jednotlivých závodů, jak šly za sebou. Zhlédli jste nespočet až maniakálně propracovaných tabulek, zjistili jste, kolik který jezdec odkroužil kol ve vedení, kdo využil kolik sad pneumatik, kolik kilometrů jezdci nalétali při přepravě mezi jednotlivými závody. Jak bychom vám mohli poskytnout článek, který by přinesl něco nového?
Jedná se o řečnickou otázku. Sezona 2010 sice již je historií, avšak stále velice čerstvou. Připomínání toho, kdo že to vyhrál, by bylo nošením dříví do lesa, případně (pro odpůrce Sebastiana Vettela) soli do očí. Pokusím se také tudíž vyhnout strojovému předkládání dat. Tato rubrika má výhodu v tom, že nabízí možnost vyřčení osobních, často i do jisté míry subjektivně zabarvených názorů. Jelikož se především považuji za fanouška, pokusím se tak pojmout i své shrnutí. Však ač se člověk snaží býti sebeobjektivnějším, není strojem. Naopak přirozeností je, že si k takřka každé situaci vytvoříte svůj postoj, ač nemusíte vždy ani vědět, jak jste k němu dospěli.
Letošní zimní přestávka se zdála být ukrutně dlouhou. Čekání na první závod pro mne bylo téměř stejně útrpné, jako vyčkávání příchodu Ježíška v letech nedávno minulých. Pochopitelně, na novou sezonu se těší každý, komu formule nejsou lhostejné, avšak letos to bylo přeci jen o něco jiné. Jednalo se o novinky, na jaké jsme nebyli v předešlých sezonách zvyklí. Začněme složením jednotlivých stájí. Kdy naposledy jsme byli svědky vstupu hned tří zbrusu nových týmů, začínajících od píky? Ačkoliv se již podle předsezonních testů nedalo počítat s tím, že budou pro již zavedené stáje reálnou hrozbou, byly příslibem závanu čerstvého vzduchu do konzervativní a takřka neměnné týmové struktury efjedniček, kde továrny stojí stále na stejných místech, jen se čas od času přejmenují a zahalí do nových barev.
Jezdci a týmy se museli vypořádat s velkým množstvím technických novinek. Z nich nejmarkantnější změnou, kterou bezprostředně na vlastní kůži pocítili i diváci, byl zákaz tankování. Tomu samozřejmě museli všichni piloti přizpůsobit svůj jezdecký styl. Není záhadou, že jezdci s "úspornějším" stylem byli oproti ostatním poněkud ve výhodě.
Sezona 2010 se ovšem neměla nést pouze ve zmanení novinek. Mělo jít také o rok velkých návratů. Začněme tím, který vyvolal největší humbuk. Zvěsti o koketování Michaela Schumachera s Mercedesem se ukázaly být pravdivé. Sedminásobného mistra světa zkrátka začaly svrbět ruce a kratochvíle v podobě závodění na motocyklech mu jeho největší lásku nedokázaly zcela nahradit. Nehledě na to, že se narodil ještě v šedesátých letech a že se od roku 2006 vozy formule 1 změnily takřka k nepoznání, rozhodl se po téměř dvou dekádách znovu spojit své jméno s automobilkou Mercedes.
Návrat dopadl tak, jak dopadl. Sám Schumi podotkl, že comeback byl o něco náročnější, než sám předpokládal. Na stupně vítězů to přes veškerou snahu nebylo. Velkou vinu na tom nesou monoposty Mercedesu, které kvality svých předchůdců, vozů mistrovské stáje Brawn GP, nedokázaly dosáhnout. Pravdou ovšem také je, že vyhecovaný Nico Rosberg byl Schumacherovi více než důstojným soupeřem. Pro Rosberga se jednalo o sezonu pravdy. Schumacher je pojmem, který letos chtě nechtě sloužil jako měřítko Rosbergovy výkonnosti. Kdyby Schumacher hned po návratu dokázal Rosberga porážet, dost by to mohlo pošramotit jeho těžce budovanou image top jezdce. Naopak zisk Schumacherova skalpu je jistě ceněným činem.
Dnes již víme, že pravdou byla druhá možnost. Schumacher se letos v autě necítil úplně ve své kůži, a tak doufá, že příští rok, kdy by vůz měl nést jasné stopy jeho práce, bude o poznání lepší. Po fyzické stránce nevidí žádný problém a o ztrátě motivace nemůže být řeč. Schumacher sám se nedávno nechal slyšet, že se vrátil zejména pro to, aby se bavil. Zábava pro něho ovšem nespočívá pouze v samotném kroužení po trati. Závodník je závodníkem proto, aby se za každé příležitosti snažil vítězit. Je nasnadě, že Schumacher nebude mít v úmyslu znovu odejít, dokud se mu jeho přání nevyplní.
Dalším navrátilcem byl někdejší Schumacherův chráněnec v týmu Ferrari, Felipe Massa. Ten nejenže se dokázal z téměř fatální nehody dostat v neuvěřitelně rychlém čase. V průběhu několika měsíců již byl natolik fit, že mohl znovu usednout do monopostu formule 1 a čelit tak velké zátěži, která na jezdce působí. Dle Brazilcových vlastních slov mu nehoda nic neubrala na rychlosti ani odhodlání. Větším problémem než vzpamatovávání se z vážného zranění tak pro Massu byl příchod nového týmového kolegy, kterým nebyl nikdo jiný, než Fernando Alonso. Ten podle všeho dokázal využít svůj nekompromisní přístup a vybudoval si ve Scuderii pozici lídra. Možná až příliš pokorný Massa situaci nezvládl a Španěla nedokázal porážet. Na psychice mu jistojistě nepřidal ani tisíckrát omílaný incident z Grand Prix Německa. Na tu má jistě každý z vás vlastní podložený názor, tudíž se nebudu snažit podsouvat vám ten svůj. Jisté je, že něco podobného bychom v příštím roce neměli býti svědky. Samotné vedení Ferrari se při krkolomně provedeném manévru muselo cítit poněkud trapně. Podobná divadélka by příští rok měla být již minulostí, což kvituje i sám Stefano Domenicali. Massa svou prohru s Alonsem připisuje zejména vozu s tím, že rodák z Ovieda není výrazně lepší než jeho předchozí týmoví kolegové. Šanci na prokázání svých kvalit bude mít v příštím roce. Pokud nebude rychlejší než Alonso, hrozí mu osud jeho kamaráda Barrichella.
O něco jinak si svůj návrat do závodní sedačky jistě představoval také Pedro de la Rosa. Dlouholetému testmanovi dal příležitost Peter Sauber, který nesnesl pomyšlení, že by tým BMW Sauber, jehož byl před převzetím bavorskou automobilkou otcem, mohl zaniknout. De la Rosa svými výkony nezklamal, ovšem působil až příliš nenápadným dojmem. Snad za to ani sám tak úplně nemohl. Parťákem mu totiž byl Kamuj Kobajaši, který nejen, že dokázal být rychlý, ale poutal na sebe pozornost i velice bojovným stylem při předjíždění. Důsledkem
bylo, že de la Rosa sezonu nedokončil a byl nahrazen Nickem Heidfeldem,
kterého práce nepráce (rozumějme role testmana) u Mercedesu pranic
nebavila.
Mám-li uplynulou sezonu označit jediným přívlastkem, zvolil bych patrně slovo pestrá. Viděli jsme téměř všechno, napětí i nudu, zajímavé souboje, hrůzostrašné havárie, tragikomické i jinak bizarní situace. Na začátku každého ročníku mě trochu jímá hrůza při pomyšlení, že by se pro mne mohlo stát psaní článků a překládání ziskových zpráv rutinou. Probudit se o víkendu s pocitem, že je na pořadu dne další z devatenácti sterilních závodů, jenž bude odkroužen v pořadí stejném jako na startovním roštu. Po závodě zhlédneme salvu strojených úsměvů, mistrně naučených frází z PR továrny každého týmu o skvěle odvedené práci všech zúčastněných a těšení se na další podnik. Přesně to ovšem letos v žádném případě nehrozilo!
Efjedničky jako kdyby si v prvním závodě z fanoušků udělaly šprťouchlata, když jim připravily pořádně ledovou sprchu v podobě horkého, ale k uzoufání nudného závodu v Bahrajnu. Aby ale nebyli frustrovaní tak moc, byl pro Austrálii připraven reparát. Další velké ceny byly až na drobné výjimky také veskrze zajímavou podívanou. Klišovitá fráze "jednou jsi dole, jednou nahoře" tento rok platila prakticky pro každého. I pro kandidáty na titul, kterých se letos sešlo požehnaně, rovných pět. Jednalo se o oba piloty McLarenu, duo Red Bullu a Fernanda Alonsa, kteří s odpovědí na otázku, kdo z nich bude nakonec tím nejšťastnějším, vyčkali až na podnik v Abú Zabí.
Ať už jsme příznivci, odpůrci, či vůči Red Bullu zaujímáme neutrální postoj, musíme mu za mnohé poděkovat. Adrian Newey, muž, který Chucka Norrise učil fyziku, postavil auto zdánlivě k neporažení. To se projevovalo zejména v kvalifikacích, kde se na jeho vozy soupeři obvykle dívali z uctivé dálky. Ovšem přesto byl před posledními dvěma závody hlavním favoritem Fernando Alonso. Jasný důkaz toho, že bezkonkurenční vůz sám vyvříny neposbírá. Red Bull na nervy zabrnkal sám sobě i svým příznivcům. Ani Pohár konstruktérů, ani titul mezi jezdci si však nenechal vzít. Sebastian Vettel se vzepjal v ten správný okamžik a famózním zakončením sezony se pasoval do role nejmladšího mistra světa vůbec.
Byl na něho působen tlak, který by zřejmě ne každý ustál. Porazil ovšem tři mistry světa (paradoxem budiž, že ten, kdo se dopustil patrně nejméně jezdeckých chyb, tedy Jenson Button, v boji o titul skončil až na pátém místě) i živou vodou politého a obrovskou pílí a vůlí posilněného kolegu Marka Webbera. Mladý Němec si nyní žije svůj sen. Nesmí se však zasnít příliš. Po krku mu nyní půjdou všichni a je jen málo složitějších věcí, než se udržet na samotném Olympu formule 1.
Debaty o tom, je-li titul stejně hodnotný jako předešlé, jsou bezpředmětné. Máme často tendenci s nostalgií se obracet do minulosti a jezdce současné porovnávat s mistry volantu časů minulých. Avšak, vzpomeňme si na letošní úchvatnou sezonu za dvacet let. Dost možná si budeme říkat "jo, to bylo tenkrát za Vettela, Alonsa a Hamiltona. To ještě jezdili PÁNI JEZDCI." Prožíváme vzrušující období tohoto sportu.
Jelikož je dnešek dnem nejkrásnějším, dovolte mi, drazí čtenáři, vám všem poděkovat za věrnost, trpělivost i vaši vášeň pro formuli 1. Přeji vám bohatou nadílku. S tím největším dárkem ať se ale Ježíšek pár měsíců opozdí - ať je sezona 2011 alespoň tak zajímavá, jako letošní. Veselé Vánoce!