Bývalý jezdec Jordanu, Ferrari a Jaguaru strávil v F1 devět let, během kterých odjel 145 velkých cen a na své konto si připsal čtyři vítězství, šestadvacet pódiových umístění a celkem 191 mistrovských bodů.
Při vyslovení jeho jména se některým možná jako první vybaví vzpomínka na Velkou cenu Japonska roku 1993. V ní se tehdy debutující Eddie Irvine dostal do pěstního konfliktu s Ayrtonem Sennou, který jej udeřil do obličeje za to, že si v závodě dovolil brazilského pilota předjet poté, co jím byl sám předjet o kolo, a následně mu do očí říct, že byl zkrátka příliš pomalý. Jiní si ho možná nejlépe pamatují jako jezdce, který se v roce 1999 po Schumacherově zranění ze Silverstonu ujal role týmové jedničky Ferrari a svedl vyrovnaný souboj o titul mistra světa s Mikou Hakkinenem, jemuž nakonec těsně podlehl. Eddie Irvine toho během devíti let v královně motorsportu stihl opravdu hodně, začněme však hezky od začátku.
Napříč světem do F1
Malý Edmund, jak zní jeho skutečné jméno, se narodil 10. listopadu 1965 ve vesničce Conlig, která se nachází jen několik málo kilometrů od severoirského Belfastu. Svoji profesionální závodní kariéru započal v roce 1983. Prvním krůčkem v cestě za vysněnou F1 byla formule Ford, v níž závodil celých pět dlouhých sezon. Následně přestoupil do britské formule 3, kterou po roce vyměnil za formuli 3000. A protože v evropské části formule 3000 si Eddie počínal velmi dobře, rozhodl se vyzkoušet své štěstí také v její japonské odnoži, kde působil v letech 1991 až 1993. Na Evropu nicméně nezanevřel, ve stejné době se stihl několikrát zúčastnit i slavné čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans.
Irvinovy vynikající výsledky z nižších závodních sérií zapůsobily na jeho někdejšího šéfa Eddieho Jordana, který jej ještě na konci sezony 1993 posadil do jednoho ze svých monopostů a umožnil mu toliko vysněný start ve formuli 1. Svůj debut v královně motorsportu si rodák z Conligu odbyl v rámci Velké ceny Japonska. A premiéra to byla vskutku vydařená, Irvine dokončil závod na šesté pozici, která znamenala zisk jednoho bodu, a to navíc ve voze, jenž zdaleka nepatřil k těm nejlepším. Začátek následující sezony pro něj nicméně nezačal vůbec dobře. Ve Velké ceně Brazílie, úvodním podniku ročníku 1994, se přimíchal do hromadné kolize čtyř monopostů, kterou dle sportovních komisařů způsobil vlastní chybou. Za tento prohřešek mu byl odepřen start v následujícím závodě. A aby toho nebylo málo, rozhodli se komisaři protestujícímu Irvinovi jeho trest ještě o další dva závody navýšit. Sezonu 1994 nakonec završil jako šestnáctý s bilancí šesti bodů. Ročník 1995 byl již o něco úspěšnější. Tehdy dosáhl Eddie na své první pódiové umístění v F1. Stalo se tak ve Velké ceně Kanady, když projel pod šachovnicovým praporkem na skvělé třetí příčce. V konečném zúčtování pak obsadil dvanácté místo.
Štace u Ferrari
Díky podpoře od společnosti Marlboro podepsal Irvine smlouvu s Ferrari, kde po boku Michaela Schumachera strávil nadcházející čtyři sezony. V letech 1996 a 1997 ale za svým týmovým kolegou a dvojnásobným šampiónem v jedné osobě výrazně zaostával. O poznání lepší pak byla sezona 1998. Němcova převaha již nebyla tak markantní. Eddie během tohoto ročníku stanul celkem osmkrát na stupních vítězů a v konečném pořadí obsadil čtvrté místo, což bylo jeho dosavadním maximem. Vrcholný okamžik Irvinovy kariéry v F1 měl však teprve přijít.
Titul na dosah ruky
Hned v úvodním závodě ročníku 1999 dosáhl Irvine na svoji první výhru v královně motorsportu. Stalo se tak na okruhu v australském Melbourne. Ve skvělých výkonech pak pokračoval i nadále. Na stupních vítězů dojel i v Monaku a Kanadě. O měsíc později přišla na řadu Velká cena Velké Británie a zřejmě také klíčový okamžik sezony, jenž určil její další vývoj. Irvine tehdy po startu svedl souboj s týmovým kolegou Schumacherem, jenž vyústil v Němcův tvrdý náraz do bariéry z pneumatik. Schumacher si zlomil nohu a musel vynechat příštích šest závodů, vrátil se až na Velkou cenu Malajsie. Z Irvina se tak stala týmová jednička, načež se po vítězstvích v Rakousku a v Německu dokonce dostal i do čela průběžného pořadí šampionátu. Tam vystřídal Miku Hakkinena z McLarenu.
Fin se po Velké ceně Evropy na první příčku vrátil, vítězstvím v Malajsii ale Irvine opět převážil misky vah na svou stranu, a před posledním závodem sezony se tak ocitl ve čtyřbodové výhodě. Jenže ani ta mu kýžený titul mistra světa nepřinesla. V Japonsku dojel po startu z pátého místa třetí, zatímco Hakkinen dokázal zvítězit a zajistit si tak rozdílem pouhých dvou bodů druhý mistrovský titul v řadě. Slabou Irvinovou útěchou alespoň mohla být skutečnost, že po dlouhých šestnácti letech získal pro Ferrari společně se Schumacherem a Salem triumf mezi konstruktéry.
Nová výzva
Sezona 1999 byla u maranellských jeho poslední. Ještě v průběhu ročníku totiž podepsal s nově vznikajícím Jaguarem. Zde strávil tři roky, ani v jednom z nich ale neměl k dispozici konkurenceschopný vůz, a tak jeho maximem byla dvě třetí místa z Monaka 2001 a Itálie 2002. A protože k prodloužení stávajícího kontraktu nedošlo a žádný z jiných týmů nevykazoval o Irvinovy služby patřičný zájem, rozhodl se Eddie pověsit závodní přilbu na hřebíček. Jeho posledním závodem v F1 tak byla, možná trochu symbolicky, Velká cena Japonska 2002.
V závodnickém důchodu
Ani po odchodu z královny motorsportu se ale Irivne rozhodně nenudí. Založil společnost Eddie Irvine Sports, jenž provozuje mnoho sportovních areálů v Severním Irsku. Stihl si zahrát ve filmu a v roce 2006 se proslavil milostným románkem s Pamelou Anderson. Vlastní také několik desítek nemovitostí po celém světě, takže o svoji budoucnost má zjevně postaráno.