Tak se nám svět opřel do Sebastiana Vettela. S vervou. A oprávněně. Sebastian Vettel udělal chybu, která se dá v oblasti mezilidských vztahů přirovnat k nevěře.
Masovým médiím nevěra přišla vhod. O formuli 1 normálně neinformují, ale když přijde na nějakou ‚úchylárnu‘, tak to se vždycky hodí.
Není to zdaleka případ jen formule 1, ale patetičnost a hysteričnost reakcí je už prostě neúnosná obecně. Média to živí. Média masírují lidstvo způsobem, že jej nutí jinak trojrozměrný svět vidět jednorozměrně a pokud možno co nejvíce emotivně. Emoce jsou výnosnou komoditou.
Lidskost se vytrácí. Tedy ne ta pateticky pozitivní, iracionální, kdy extrémně dojemné příběhy zvedají vlny (tsunami) solidarity. Jsou však selektivně voleny. Bez nadsázky diskriminačně.
Ale ta masakrující masová nenávist, když člověk udělá chybu…
Chyba je chyba a chybou zůstane, leda je odčiněna.
Obhajoba Sebastiana Vettela ze strany některých fandů F1 ve stylu „my chceme ve formuli 1 vidět souboje až do konce“ má oprávnění pouze do té míry, pokud je kolega Webber o těchto podmínkách taktéž spraven. Ten kolega Webber, který (pomineme-li podobné nedorozumění při GP Turecka 2010) tolikrát (nevím kolikrát, nulakrát to nebylo) respektoval týmová nařízení, až to Vettelovi pomohlo k zisku tří titulů mistra světa. Ta týmová nařízení, jejichž nerespektování nedokázal Vettel v neděli odolat.
Jenže Webber jel „na půl šťávy“, tak jak se to léta ve formuli 1 po posledních zastávkách v boxech, jsou-li karty rozdány, dělá. Tak, jak to Red Bull udělal x-krát před tím.
Jenomže Vettel jel na lepších gumách, Webbera dojel a neodolal příležitosti. Ve věku 25 let coby trojnásobný mistr světa si třeba myslel, že je po vzoru Leonarda di Capria „King of the world“. Já být v pětadvaceti letech trojnásobným šampionem F1, mít zázemí jaké Red Bull nabízí, také bych začal vidět svět z trochu pokřivené perspektivy, než je záhodno. Že jsem jako bohém a mohu si dovolit všechno. Bez ohledu na talent, který mám.
Taky by mě překvapilo, kdybych po manévru, skvělém souboji, o kterém fandové sní a který mě dostal do čela druhého závodu sezony, dostal do sluchátek zprávu: „Tak to bylo hloupé, Tome.“ A pak v cíli: „Gratuluji, ale budeš mít co vysvětlovat.“
Co? Vždyť jsem pro Red Bull vyhrál závod! Jsem trojnásobný šampion! Co jiného se ode mě čeká?!
„Držíme pozice, jo? Držíme pozice,“ je evidentně na****ý kolega po dojezdu do cíle. A mně to dochází… Ou… já jsem asi něco p****l.
Ještě před tím, než Vettel vůbec dokázal promluvit s týmem, došel mu rozměr jeho činu. Došel mu sice ne hned poté, co jej spáchal, ale hned poté, co viděl reakce nejbližších. Ale došlo mu to rychle.
A sám od sebe se při oficialitách hned po závodě k situaci postavil čelem. Objektivně: to se v F1 moc nevidí.
„Rád bych přišel s nějakou pěknou výmluvou. Ale já ji nemám. Dlužím vysvětlení. A to časem dodám.“
Říci 20 minut po závodě „podělal jsem to, omlouvám se, mrzí mě to, kéž bych to mohl vrátit…“ je slušná míra sebereflexe. Upřímně, jen dokládající to, že Sebastian Vettel je sice schumacherovsky ambiciózní prevít, ale stejně jako Schumacher sám také velmi inteligentní a po mnoha stránkách lidský. Mezi námi: Schumacher tohle například po kauze La Rascasse 2006 nedokázal. V mých očích to dělá Vettela lepším člověkem.
V očích mých. Ne nutně v očích vašich a já to chápu. Vettel se zachoval jako někdo, kdo klopýtnul. Někteří to nazývají oním „parchantovským“ činem, který z jezdců F1 dělá mistry světa. Já v tohle vysvětlení nevěřím. Znamená to hledat výmluvu pro potlačování těch správných humanitních hodnost a současně důvod pro posvěcení prostředků naplňujících cíl. Přírodní individualita, business nebo humanita? Nebo nějaký rozumný trojný bod mezi tím?
Někdo odpustit nedokáže už z principu, jiný naopak ano. Někdo dá čas tomu, jaké šance na odpuštění nabídne sám provinilec, aby se pak na základě toho rozhodl. Záleží na každém z nás, jakou variantu zvolíme.
Každá z nich bude správná, nebude-li hysterická.