Dva poslední ročníky EP vozů F3 patřily opět Italům: v roce 1989 se o to postaral nejprve Gianni Morbidelli a o rok později pak Alessandro Zanardi.
Pro toho prvního znamenal italský titul F3 a výhra v Evropském poháru této kategorie okamžitý přestup do šampionátu F3000. A ani tam se syn zakladatele značky, která získávala nemalé úspěchy v silničním motocyklovém mistrovství světa, rozhodně neztratil: vyhrál závod v sicilské Enně a v šampionátu skončil s vozem Lola-Cosworth pátý. To bohatě stačilo k tomu, aby si dva poslední závody světového šampionátu vozů F1 zkusil v týmu Minardi a aby se stal i testmanem týmu F1 z Maranella. Nakonec se dnes 40letý Morbidelli v F1 zdržel šest sezon, odjel tam s monoposty Minardi (32 startů), Footwork (26), Sauber (7), Dallara a Ferrari (1) v 67 závodech 13 272 závodních kilometrů, získal v nich 8,5 bodů a jednou také vystoupil na bednu (třetí v GP Austrálie 1995).
To mu stačilo přinést i pozici vůbec nejúspěšnějšího pilota týmu Footwork. Z formule 1 odešel Morbidelli po dvou nehodách a zraněních při soukromých testech s vozem Sauber, ale to neznamenalo to rozhodně odchod ze závodění. Jezdil pak totiž britský i evropský šampionát cestovních vozů (třetí v roce 2000) a nechyběl ani ve WTCC. Jeho hlavní parketou se však později staly vozy GT (v sezoně 2008 jezdil s Lamborghini ADAC GT Masters) a v Itálii vyhrál s Audi RS4 v posledních dvou letech šampionát Superstars. Navíc s některým bývalými piloty F1 startuje také v Speedcar Series, což je jakási asijská obdoba NASCAR...
V říjnu 42letý Alessandro Leone Zanardi se v sezoně 1990 stal vůbec posledním vítězem EP vozů F3. A později také závodní legendou. To samozřejmě především díky tomu, že v sezoně 2001 na německém Lausitzringu prožil při závodě amerického šampionátu CART úděsnou nehodu, při níž se se svým vozem dostal kam neměl a při níž do něho najel v rychlosti kolem 330 km/h Kanaďan Alex Tagliani. Tehdy Ital přišel o spoustu krve, obě nohy, ale přesto dodnes závodí. A rozhodně úspěšně...
Po výhře v Evropském poháru F3 začal Zanardi okamžitě kout kariéru a přešel do F3000. V té vyhrál hned první závod (Velkou cenu Říma ve Vallelunze) a nakonec skončil v šampionátu druhý za Brazilcem Christianem Fittipaldim. Mezitím se ovšem stačil také prezentovat ve formuli 1. V úplně novém týmu Jordan, kde se ve svém prvním závodě F1 doslova mihnul také Michael Schumacher, totiž nahradil vedle de Cesarise v posledních závodech sezony Brazilce Roberta Morena.
V následujícím roce Ital přešel k pomalu umírajícímu Lotusu a když nebyly výsledky, vypravil se Zanardi po sezoně 1994 za oceán. Tam pak v seriálu CART doslova zářil: dvakrát získal pro tým Chipa Ganassiho titul a na okamžik, kdy v posledním závodě sezony 1996 v Laguna Seca předjel v klesající zatáčce Corkscrew vedoucího Bryana Hertu, nezapomněla automobilová Amerika dodnes. Do Evropy se proto vracel jako ohromná hvězda, ale v týmu Williams se v sezoně 1999 vedle Ralfa Schumachera doslova ztratil. Jeho tříletý kontrakt vzal proto za své ještě před koncem sezony (nahradil jej Jenson Button) a Zanardiho bilance ve formuli 1 tak navždy zůstala hodně hubená. Obsahuje 41 závodů s vozy Lotus, Minardi, Jordan a Williams, 7 268 v závodech odjetých kilometrů a pouhý jeden bod za šesté místo s Lotusem v GP Brazílie 1993...
Zanardi tehdy znovu odletěl za Atlantik, jenže při jeho návratu do CART v týmu někdejšího majitele týmu F1 Morrise Nunna už rozhodně žádné fanfáry nezněly. A pak v Německu přišel první důležitější automobilový závod po útoku na newyorská dvojčata a Zanardiho jméno se začalo díky jeho havárii skloňovat po celém světě...
I když tomu nikdo nechtěl věřit, v Monte Carlu žijící Ital se ale přesto dokázal do závodů - díky speciálně upravenému „pracovišti“ - zase vrátit. A nejen vrátit. Později nejenže „dojel“ na Lausitzringu v monopostu CART rychlostí kolem 300 km/h oněch 13 posledních kol, která už díky nehodě v roce 2001 dojet nestačil, ale začal s vozem BMW pravidelně závodit v mistrovství světa cestovních vozů WTCC v týmu Roberta Ravaglia. Ale nejen se závodů zúčastňovat, ale také vyhrávat. V srpnu 2005 totiž v Oscherslebenu poprvé od své děsivé havárie zvítězil a později vyhrál také v Istanbulu 2006 a v poslední sezoně také v Brně). Neměli bychom ale zapomenout ani na další Zanardiho sportovní iniciativy: koncem roku 2006 totiž ve Valencii testoval monopost BMW F1, zkonstruoval také motokárový podvozek, s nímž Martin Plowman jezdí ME a stal se Asijsko-pacifickým šampionem a navíc se zúčastnil i posledního maratonu v New Yorku v kategorii handicapovaných. A dojel jako čtvrtý...
To je tedy letmá připomínka někdejších hvězd formule 3. Ačkoliv později už tato kategorie žádný evropský šampionát ani pohár neměla, pro mladíky zůstala tou nejdůležitější závodní kategorií dál. Po zrušení ME vzrostl význam britského šampionátu F3, z něhož se ostatně do F1 přesunula nemalá množina pilotů (Senna, Häkkinen, Lehto, Salo, Magnussen, Firman, Johansson a spousta dalších), jenže ostrovní mistrovství bývá limitováno faktem, že s tamními tratěmi už se pak jezdci ve své další kariéře obvykle nepotkají. I proto začaly být uznávaným vrcholem F3 jednorázové podniky, jakými jsou či byly GP Monaka (do roku 1997), GP Pau, Velká cena Macaa (považovaná za neoficiální mistrovství světa této kategorie), GP Koreje v Chanwongu, či závod Masters, jezdící se nejprve v Zandvoortu a teď v Zolderu.
Ze seriálů pak má dnes samozřejmě největší váhu Euroserie, která vznikla spojením šampionátů Německa a Francie a ve které si to většina budoucích pilotů F1 po motokárových závodech opět rozdává tváří v tvář. A že má Euroserie, v níž v poslední sezoně vyhrál klasifikaci Nováčka roku Erik Janiš, opravdu úroveň, to koneckonců dokazují i jména, která jí prošla v nedávných letech: Rosberg, Hamilton, Kubica, Sutil, Vettel a další...