Co dokázali po úspěšné maturitě? (5)

Vítězové Evropského poháru.
Druhým ze závodníků, který si mohli na svou vizitku napsat, že vyhráli EP v závodech formule 3, byl po sezoně 1986 Stefano Modena. Ital, jenž v tomhle roce sfoukával ze svého narozeninového dortu 23 svíček. Vyhrál EP přesto, že zvítězil jen v jediném závodě (Imola) a v italském šampionátě této kategorie dokonce skončil až čtvrtý. Ale protože v této sezoně zároveň dojel druhý při klání F3 v ulicích Monte Carla – a to na lidi kolem závodění udělalo vždycky dojem – soukal se už v následující sezoně do kokpitu monopostu F3000.

S ním vyhrál tři závody (Vallelunga, Birmingham a Imolu) a hned napoprvé i titul a už na konci roku v australské GP sedlal také monopost F1 (Brabham-BMW). Právě do tohoto týmu se také vrátil po sezoně 1987, kterou prožil v naprosto nekonkurenceschopném voze týmu Eurobrun. Později to také zkusil u Kena Tyrrella, kde nahradil odcházejícího Alesiho, a v roce 1992 dost překvapivě učil jezdit japonské motory Yamaha v irském týmu Eddieho Jordana. To šlo ovšem ztuha a proto vždycky poněkud záhadný Modena formuli 1 opustil a ladně se přesunul do světa cestovních vozů. V momentě, kdy se k tomu rozhodl, měla jeho bilance ve formuli 1 následující podobu: startoval v ní s vozy Brabham, Tyrrell, Jordan a Eurobrun v 70 závodech (do dalších osmi se s vozy Eurobrun a Jordan nekvalifikoval), ujel v nich 13 639 závodních kilometrů , získal dvě pódia a také 17 bodů.

Jeho nejlepší startovní pozicí byla první řada v GP Monaka 1991 s Tyrrellem, nejlepším výsledkem v témže roce druhé místo v GP Kanady a posledním závodem v F1 pak australská GP 1992 v Jordanu. Poté Modena jezdil s BMW a Alfou Romeo italský šampionát Superturismo, s milánskou značkou absolvoval i DTM či německý šampionát cestovních vozů a se závoděním se rozloučil až po sezoně 2000, v níž byl s vozem Opel k vidění v seriálu DTM. Dnes 45letý ex-pilot F1 jezdí v kombinéze a přilbě také, jenže už jenom jako testman římské pobočky pneumatikářské firmy Bridgestone.

Po Modenovi, který se v Modeně skutečně také narodil, patřil Evropský pohár F3 v roce 1987 už 27letému Britovi z Nottinghamu – Steve Kemptonovi, jezdícímu s vozem Reynard 873-Alfa Romeo. Ten sice rok předtím vyhrál také britskou formuli 3 (ovšem slabší třídu, tzv. National Class), jenže ve skutečnosti ho to vždycky táhlo spíše za volant sportovních či cestovních vozů. Proto byl také většinou k vidění v prototypech Lola či ADA při závodech vytrvalostního mistrovství světa či v Le Mans, kde naposledy startoval v roce 1984 s Lolou T 610, kterou sdílel s někdejším francouzským pilotem F1 Migaultem.

Úspěch ve formuli 3 jej nakonec posunul i do F3000, ale v té odjel v týmu Onyx pouze jeden závod a začal se věnovat úplně něčemu jinému: stal se průmyslovým konzultantem v oboru motoristického sportu a založil si i svojí agenturu. A protože se za volant závodního vozu pak dostával jen příležitostně (například v japonských závodech GT) je v britském Oxtedu žijící Kempton jediným vítězem Evropského poháru vozů F3, který nikdy o F1 ani nezavadil...

A v žádném závodě formule 1 nakonec kupodivu nebyl k vidění ani další z vítězů Evropského poháru – Joachim Winhkelhock. Mladší bratr německého GP pilota Manfreda Winkelhocka, který se v roce 1985 v kanadském Mosportu zabil ve voze Porsche při závodě sportovních prototypů. Když tři roky po jeho nehodě Joachim vyhrál s vozem Reynard-VW Evropský pohár (stejně jako německý šampionát F3), bylo mu už mu 28. A jestliže se chtěl dostat do F1 také, tak měl co dělat. I proto to zkoušel v malém francouzském týmu AGS, ačkoliv stáj z Gonfaronu nebyla zrovna kdovíjak konkurenceschopná. Winkelhock to ostatně poznal velmi brzy: ani jednou se během svých sedmi pokusů v sezoně 1989 z kvalifikace nedokázal prokousat přímo do samotného závodu. Ono se zase ale tehdy nebylo tak úplně snadné kvalifikovat: v závodě totiž startovalo 26 vozů a před jeho branami tudíž zůstávalo v kvalifikacích nějakých 13 až 14 jezdců!

Joachim si ovšem své selhání v monopostech dokonale vynahradil během své závodní kariéry v cestovních a sportovních vozech. Malý blonďák, který si díky své kuřácké nutnosti vysloužil přezdívku „Smoking Jo“, se totiž s vozem BMW stal německým, britským i asijsko-pacifickým šampionem cestovních vozů, vyhrál německé mistrovství v Superturismu, seriál DTM, 24hodinovku ve Spa i GP Macaa cestovních vozů a v roce 1999 se s BMW V12 LMR dočkal také triumfu při 24hodinovce v Le Mans. Ze závodění vycouval až v roce 2003, kdy mu bylo 43 (a jezdil s Opelem DTM) a dnes ve Wablingenu nedaleko Stuttgartu řídí rodinou firmu, disponující pojízdnými jeřáby.
Váš názor Další článek: Nový rok a formule 1
22:00 | Toto Wolff přiznal, že Mercedes má problémy se spolehlivostí, kterou stále úplně nepochopil. Bottas nasadil šestý motor.
18:52 | Valtteri Bottas nasazuje šestý motor. Dostane penalizaci 5 míst.
17:25 | Kromě Vettela odstartuje z poslední řady v Austinu také George Russell. Také on nasadí novou pohonnou jednotku.
17:23 | Americký jezdec Logan Sargeant, který závodí ve F3 za tým Charouz Racing System, se stal členem jezdecké akademie Williamsu.

GP USA 2021

Pátek 22. října 2021
1. trénink Bottas
2. trénink Pérez
Sobota 23. října 2021
3. trénink 20.00–21.00
Kvalifikace 23.00–00.00
Neděle 24. října 2021
Závod 21.00