Druhým ze závodníků, který si mohli na svou vizitku napsat, že vyhráli EP v závodech formule 3, byl po sezoně 1986 Stefano Modena. Ital, jenž v tomhle roce sfoukával ze svého narozeninového dortu 23 svíček. Vyhrál EP přesto, že zvítězil jen v jediném závodě (Imola) a v italském šampionátě této kategorie dokonce skončil až čtvrtý. Ale protože v této sezoně zároveň dojel druhý při klání F3 v ulicích Monte Carla – a to na lidi kolem závodění udělalo vždycky dojem – soukal se už v následující sezoně do kokpitu monopostu F3000.
S ním vyhrál tři závody (Vallelunga, Birmingham a Imolu) a hned napoprvé i titul a už na konci roku v australské GP sedlal také monopost F1 (Brabham-BMW). Právě do tohoto týmu se také vrátil po sezoně 1987, kterou prožil v naprosto nekonkurenceschopném voze týmu Eurobrun. Později to také zkusil u Kena Tyrrella, kde nahradil odcházejícího Alesiho, a v roce 1992 dost překvapivě učil jezdit japonské motory Yamaha v irském týmu Eddieho Jordana. To šlo ovšem ztuha a proto vždycky poněkud záhadný Modena formuli 1 opustil a ladně se přesunul do světa cestovních vozů. V momentě, kdy se k tomu rozhodl, měla jeho bilance ve formuli 1 následující podobu: startoval v ní s vozy Brabham, Tyrrell, Jordan a Eurobrun v 70 závodech (do dalších osmi se s vozy Eurobrun a Jordan nekvalifikoval), ujel v nich 13 639 závodních kilometrů , získal dvě pódia a také 17 bodů.
Jeho nejlepší startovní pozicí byla první řada v GP Monaka 1991 s Tyrrellem, nejlepším výsledkem v témže roce druhé místo v GP Kanady a posledním závodem v F1 pak australská GP 1992 v Jordanu. Poté Modena jezdil s BMW a Alfou Romeo italský šampionát Superturismo, s milánskou značkou absolvoval i DTM či německý šampionát cestovních vozů a se závoděním se rozloučil až po sezoně 2000, v níž byl s vozem Opel k vidění v seriálu DTM. Dnes 45letý ex-pilot F1 jezdí v kombinéze a přilbě také, jenže už jenom jako testman římské pobočky pneumatikářské firmy Bridgestone.
Po Modenovi, který se v Modeně skutečně také narodil, patřil Evropský pohár F3 v roce 1987 už 27letému Britovi z Nottinghamu – Steve Kemptonovi, jezdícímu s vozem Reynard 873-Alfa Romeo. Ten sice rok předtím vyhrál také britskou formuli 3 (ovšem slabší třídu, tzv. National Class), jenže ve skutečnosti ho to vždycky táhlo spíše za volant sportovních či cestovních vozů. Proto byl také většinou k vidění v prototypech Lola či ADA při závodech vytrvalostního mistrovství světa či v Le Mans, kde naposledy startoval v roce 1984 s Lolou T 610, kterou sdílel s někdejším francouzským pilotem F1 Migaultem.
Úspěch ve formuli 3 jej nakonec posunul i do F3000, ale v té odjel v týmu Onyx pouze jeden závod a začal se věnovat úplně něčemu jinému: stal se průmyslovým konzultantem v oboru motoristického sportu a založil si i svojí agenturu. A protože se za volant závodního vozu pak dostával jen příležitostně (například v japonských závodech GT) je v britském Oxtedu žijící Kempton jediným vítězem Evropského poháru vozů F3, který nikdy o F1 ani nezavadil...
A v žádném závodě formule 1 nakonec kupodivu nebyl k vidění ani další z vítězů Evropského poháru – Joachim Winhkelhock. Mladší bratr německého GP pilota Manfreda Winkelhocka, který se v roce 1985 v kanadském Mosportu zabil ve voze Porsche při závodě sportovních prototypů. Když tři roky po jeho nehodě Joachim vyhrál s vozem Reynard-VW Evropský pohár (stejně jako německý šampionát F3), bylo mu už mu 28. A jestliže se chtěl dostat do F1 také, tak měl co dělat. I proto to zkoušel v malém francouzském týmu AGS, ačkoliv stáj z Gonfaronu nebyla zrovna kdovíjak konkurenceschopná. Winkelhock to ostatně poznal velmi brzy: ani jednou se během svých sedmi pokusů v sezoně 1989 z kvalifikace nedokázal prokousat přímo do samotného závodu. Ono se zase ale tehdy nebylo tak úplně snadné kvalifikovat: v závodě totiž startovalo 26 vozů a před jeho branami tudíž zůstávalo v kvalifikacích nějakých 13 až 14 jezdců!
Joachim si ovšem své selhání v monopostech dokonale vynahradil během své závodní kariéry v cestovních a sportovních vozech. Malý blonďák, který si díky své kuřácké nutnosti vysloužil přezdívku „Smoking Jo“, se totiž s vozem BMW stal německým, britským i asijsko-pacifickým šampionem cestovních vozů, vyhrál německé mistrovství v Superturismu, seriál DTM, 24hodinovku ve Spa i GP Macaa cestovních vozů a v roce 1999 se s BMW V12 LMR dočkal také triumfu při 24hodinovce v Le Mans. Ze závodění vycouval až v roce 2003, kdy mu bylo 43 (a jezdil s Opelem DTM) a dnes ve Wablingenu nedaleko Stuttgartu řídí rodinou firmu, disponující pojízdnými jeřáby.