Po Argentinci převzal v roce 1983 insignie evropského krále F3 další i Italů – v té době 22letý Pierluigi Martini. Synovec jiného známého závodníka - Giancarla Martiniho. Muže, jehož závodní kariéra byla v monopostech F3 a F2 (v ME 1976 sedmý) svázaná se jeho stejně starým přítelem Giancarlem Minardim (ten dokonce v sezoně 1976 zajistil Martinimu pro dva nemistrovské podniky F1 GP Ferrari 312 T: v Brands Hatch s ním Martini havaroval a v Silverstone byl desátý).
A stejně jako u jeho strýce, tak i kariéra tohoto mladíka povětšinou spojena právě s týmem Minardi, sídlícím ve Faenze. Alespoň ve formuli 1. Dokladem toho je fakt, že ze 118 odjetých závodů v F1 seděl ve 102 případech Martini ve voze Minardi! Šestkrát se ale také nekvalifikoval, jednou v roce 1984 i s vozem Toleman, když v italské GP Itálie nahrazoval Ayrtona Sennu. A jak tedy jeho GP kariéra nakonec dopadla? Odjel během ní s vozy Minardi a Dallara 22 831 km, získal 18 bodů (nejlepší umístěním byla čtvrtá místa v GP Portugalska a San Marina 1991), jeho nejlepší startovní pozicí první řada v GP USA 1990 a při portugalské GP 1989 Martini byl dokonce jedno kolo v čele závodu!
Zajímavé ovšem je, že po úvodní sezoně v F1 (1985) měl dva roky v GP závodech absenci a v té době jezdil ME vozů F3000. A ne špatně: v roce 1986 byl třetí a ještě v sezoně 1988 (kdy už souběžně jezdil i F1) ještě čtvrtý. Naposledy ale do vozu F1 usedl při Velké ceně Německa 1995 na Hockenheimringu, ve které Schumacher slavil své 15. GP vítězství, a pak jej bylo možné vidět převážně za volanty sportovních prototypů či vozu GT. A jeho největším úspěchem v tomto směru bylo samozřejmě vítězství ve 24hodinovce Le Mans 1999, kdy s Dalmasem a Winkelhockem přivedli do cíle jako první prototyp BMW V12 LMR. Pak se ještě objevil s tímhle vozem v americkém seriálu ALMS, ale to bylo všechno. Když ovšem před dvěma lety nastartovala série GP Masters pro dříve narozené piloty F1, 45letý Martini nechyběl a dojel si za osmé místo pro bod...
Samozřejmě, že také posledním držitelem evropského titulu F3 byl (kdo jiný?) Ital. Dnešní komentátor televize RAI Uno Ivan Capelli, který byl zase pro změnu většinu svých dnů v F1 provázán s týmem March, který se tehdy podle hlavního sponzora chvíli jmenoval také Leyton House.
Tomu bylo v sezoně 1984, ve které šampionát F3 s vozem Martini Mk42-Alfa Romeo vyhrál, 21 let. Postoupil z něho tehdy do čerstvě vytvořené F3000, kde s vozem March-Cosworth vyhrál v týmu Genoa Racing závod na rakouském Österreichringu. A vlastně také do formule 1, kde jej koncem sezony na dva závody angažoval Ken Tyrrell. Ale i když v závěrečné australské GP dojel čtvrtý, sezonu 1986 nakonec trávil opět v F3000, zato s velkým úspěchem: o dva body před Pierluigim Martinim získal titul evropského mistra a s úspěchem jezdil také za volantem vozu BMW mistrovství Evropy cestovních vozů. Koncem roku se sice s vozem AGS opět mihl v mistrovství světa F1, ale to už se ve světovém šampionátu schylovalo k jeho celoročnímu angažmá.
Šéf jeho týmu Cesare Garibaldi, který Ivana považoval téměř za syna, totiž spolu s Robinem Herdem pracovali na návratu týmu March do světového šampionátu. Capelli do něho s týmem naskočil v sezoně 1987, ovšem poměrně brzy se ukázalo, že jeho budoucnost je na vodě a že přijdou nemalé potíže. Také přišly. Nakonec v sezoně 1991 majitele týmu Akira Akagiho za machinace s Fuji Bank zavřeli, ale Capelli už v té době – jako poslední italský pilot - uzavřel celoroční smlouvu s Ferrari. Vedle Jeana Alesiho.
Po sezoně s novým vozem F92A ale nebyla prodloužena. Capelli se pak v prvním závodě sezony 1993 svezl ještě v Jordanu, ale ve druhém kole měl nehodu. A když se s tímto vozem nedokázal nekvalifikovat v Brazílii, jeho GP kariéra se definitivně uzavřela. S jakou bilancí? Na jeho kontě najdeme 93 startů v mistrovství světa s vozy March a Leyton House (74), Ferrari (14), Tyrrell (2), AGS (2) a Jordan (1), tři pódia (druhý v GP Portugalska 1988 s Marchem a v GP Francie 1988 s Leyton House), 31 bodů a 178 km strávených během GP Japonska 1988 a GP Francie 1990 v čele závodů. Po F1 se dal Capelli v závodech vidět v německém i španělském šampionátě cestovních vozů, občas zkusil GT vozy či Porsche Cup a letos usedl po pětileté závodní přestávce ve dvou závodech do vozu Maserati Trofeo v australském mistrovství vozů Grand Tourismo...
Capelliho vítězstvím své stránky evropský šampionát monopostů formule 3 uzavřel. Šest následující let se ale pro vozy F3 pod patronací FIA jezdil ještě tzv. Evropský pohár. A jeho prvním vítězem v roce 1985 stal zase jezdec s italským cestovním pasem, což už nikoho nepřekvapilo. Tentokrát jím byl 21letý Alessando Caffi ze severoitalského Rovata, žijící dnes ale v Monte Carlu.
Tenhle mladík, studující původně účtařinu, sice na rozdíl od ostatních v motokárách zrovna dlouhý čas nestrávil, ale v autech mu to šlo odjakživa. A jakmile se za volantem Dallary 385-Alfa Romeo stal díky výhře v Evropském poháru známým, hned v následující sezoně po něm pro domácí GP sáhla italská stáj F1 Osella. Nakonec Caffi ve formuli 1 odjel 56 závodů, ale protože to bylo v ne zrovna kdovíjak konkurenčních týmech (Dallara, Osella, Arrows a Footwork), jeho bilance žádnou velkou slávou neoplývá: sice odjel v závodech 10 906 kilometrů, ale ty mu přinesly jen šest bodů (nejlepším umístěním zůstalo čtvrté místo z GP Monaka 1989, nejlepší startovní pozicí byla třetí příčka v GP Maďarska 1989).
Caffi, který je velkým fandou motocyklů (má Harley-Davidsona) ale po svém odchodu z MS závodit nepřestal (jel samozřejmě i GP Masters) a závodí stále dál. V nejrůznějších seriálech a závodech (španělský šampionát cestovních vozů, ALMS, Le Mans, Porsche Supercup apod.) a ne se zrovna malými úspěchy. Přestože v civilu jezdí s nepříliš rychlým prťousem Smart Cabrio, byl francouzským šampionem vozů GT (2002), italským mistrem kategorie GT2 (2006) a letos byl v této třídě s Porsche 996 třetí...