Carlos Reutemann: Odkaz ikonického jezdce složité povahy

Minulou středu zasáhla svět formule 1 zpráva o odchodu ikonického jezdce 70. a začátku 80. let minulého století, mezi Argentinci proslulého „Loleho“, Carlose Alberta Reutemanna, který v královně motorsportu závodil mezi lety 1972–1982. Kdo byl Carlos Reutemann? A jaký odkaz po sobě tento argentinský jezdec zanechal?

Carlos Reutemann nikdy nepatřil k těm nejpopulárnějším osobnostem paddocku formule 1. Na své okolí často působil odtažitým, tajemným a na první pohled přísným a zasmušilým dojmem, jen málokdy nechával na veřejnosti svůj obličej rozzářit úsměvem. Vysoký a tmavovlasý jihoameričan byl spíše introvertním a mlčenlivým typem člověka, který své emoce navenek příliš najevo nedával.

Mezi svými týmovými kolegy většinou nebýval zrovna v lásce. Niki Lauda jej nemohl vystát a považoval jej z hlediska interních her během společného působení u Ferrari za svého velkého rivala: „Reutemann nebyl jako týmový kolega nikdy potěšujícím zjevem, ani pouhou sekundu,“ vzpomínal na argentinského pilota Lauda ve své knize Mé roky s Ferrari. Podobný vztah měl Reutemann s Australanem Alanem Jonesem, se kterým společně působil u Williamsu v letech 1980–1981. Jones tehdy z pozice týmové jedničky očekával, že mu bude Argentinec pouze krýt záda, s čímž se Reutemann nehodlal smířit a v průběhu sezóny 1981 to mezi oběma piloty britského týmu několikrát silně zajiskřilo.

Klepněte pro větší obrázek
Alan Jones a Carlos Reutemann (vlevo) na stupních vítězů Grand Prix USA Západu 1981. Foto: Getty Images / Don Morley

Reutemanna obecně provázela pověst člověka, kterému je těžké porozumět, část tohoto obrazu byla ale vytvářena médii. Argentinec si totiž nikdy příliš nepotrpěl na rozhovory s novináři, a proto byl často v médiích vykreslován jako onen „náladový Argentinec“. Že jeho charakter nebyl v žádném případě pouze takto negativní, potvrdila například manželka Gillese Villeneuva Joann, která vzpomínala, že když její muž přicházel do Ferrari, tak byli oba ze všech stran před hrůzu budícím Reutemannem varováni, bylo jim řečeno, že bude se zasmušilým Argentincem těžké vycházet. To se ale nakonec nepotvrdilo a Reutemann si podle Joann s jejím manželem vytvořil velmi vřelý vztah. Rozhodně tak nepůsobil jako onen předobraz člověka, který jim byl dříve prezentován, ale jako charismatický, „drsně pohledný“ a vtipný „závodní jezdec každým coulem“. 

El Lole

Přezdívka byla odvozena od „slova lechon“, což selátko, které je krmené mateřským mlékem (leche je španělsky mléko).

V Argentině představoval „Lole“ (tak byl Reutemann přezdíván již od svého dětství, přízvisko vychází ze španělského výrazu los lechones, pozn. autora) nesmírně populární figuru, jednu z největších sportovních ikon, držel status národního hrdiny, po legendárním Juanu Manuelu Fangiovi byl jednoznačně druhým největším argentinským závodním jezdcem všech dob. Dodnes zůstává posledním Argentincem, kterému se povedlo vyhrát velkou cenu nebo vystoupat na stupně vítězů ve formuli 1, i když je potřeba zmínit, že jeho velký sen, tedy vyhrát domácí Velkou cenu Argentiny před vášnivým a oddaným publikem, se mu nikdy přes urputnou snahu naplnit nepodařilo.

Teflonso, Black Jack, stříbrná liška — nejlepší přezdívky jezdců formule 1

Teflonso, Black Jack, stříbrná liška — nejlepší přezdívky jezdců formule 1

Podle amerického historika Davida Sheinina patřil Reutemann společně s tenistou Guillermem Vilasem ve druhé polovině 70. let minulého století k mytizovaným a glorifikovaným národním hrdinům za vlády vojenské junty, která Argentinu řídila po smrti Juana Dominga Peróna. V jeho závodních triumfech byly zejména prorežimními médii hledány morální a etické hodnoty režimu vojenské diktatury, Reutemann byl současně na stránkách médií vykreslován jako bezchybný argentinský rodinný muž, tedy předobraz ideálu, na kterém si vojenský režim zakládal. Například magazín Gente y la actualidad Reutemanna prezentoval jako oddaného otce, jemuž se nedaří skloubit tlak, který je na něj vyvíjen z pozice pilota číslo jedna u Ferrari, s požadavky otcovství a povinnostmi dobrého manžela. Reutemann současně představoval i další velebené ctnosti – projevoval dostatek sebekontroly, nepil alkohol, nekouřil cigarety, neprovázely jej žádné skandály jako například ve stejné době Jamese Hunta. Motorsport zůstal v Argentině populární i poté, co Reutemann ve formuli 1 v roce 1982 skončil, a to i přesto, že jezdce podobně špičkových kvalit již Argentina formuli 1 dále nenabídla.

Jako závodní pilot byl Reutemann nesmírně rychlý a obratný za volantem, působil dojmem klidného jezdce s hladkým jízdním stylem. Když měl svůj den, dokázal veškerou konkurenci roznést na kopytech. Patřil mezi ty piloty, kteří potřebují zcela pochopit vybavení, se kterým do závodů startují, zajímal se o technické záležitosti svých vozů a trávil hodiny s inženýry, kterým poskytoval zpětnou vazbu. „Přestože se nepokusil konstruovat auto, měl velmi technickou mysl. Pravděpodobně by se mohl ohlédnout za celou sezónou a říct vám, jak projel každou zatáčku každého okruhu. Měl fantastickou paměť na nastavení vozu a tak dále, ale možná mu chybělo trochu sebevědomí…,“ vzpomínal na Reutemannovy kvality tehdejší inženýr Williamsu Neil Otley.

Reutemann závodil v době, kdy byly dnešní bezpečnostní standardy stále utopií, přesto alespoň podle svých slov jako každý správný jezdec formule 1 neznal esenci strachu. V roce 1977 uvedl v rozhovoru s novinářem Martínem Calvem, že při závodění za deště necítí strach, načež mu žurnalista připomněl, že strach je přeci přirozenou lidskou emocí: „Jak je možné, že ve strach nevěříte, že jej necítíte?“ „Pro Vás může být strach přirozenou lidskou emocí. Pro mě by to bylo absurdní, kdybych si přiznal, že cítím strach,“ odpověděl mu Reutemann a dodal, že když v daném roce tvrdě boural ve Švédsku, tak necítil vůbec žádné emoce.

Reutemann na sebe poprvé upozornil hned při svém debutu ve formuli 1 na domácí půdě v Argentině v roce 1972, když se mu povedlo ve své první kvalifikaci získat pole position (podobný kousek se povedl již pouze Giuseppe Farinovi, Mariu Andrettimu a Jacquesi Villeneuovi), nechal za sebou úřadujícího mistra světa Jackieho Stewarta a svého týmového kolegu od Brabhamu, zkušeného Grahama Hilla, porazil o dvě sekundy. Z prvních vítězství ve formuli 1 se Argentinec radoval v sezóně 1974, kdy třikrát suverénně zvítězil v Kyalami, Rakousku a ve Watkins Glen. Mezi další Reutemannovy ikonické triumfy nepochybně patří vítězství na Nürburgringu v roce 1975, výhra v Monaku v roce 1980 nebo triumf ve Velké ceně Velké Británie na okruhu Brands Hatch v roce 1978, který pro Argentince hodně znamenal a který sám nazval „největším výkonem kariéry“.

U Reutemanna však vždy představovala zásadní problém jeho složitá povaha, jeho jakási „emoční labilita“ a citlivost, neschopnost vypořádat se s tlakem, když na něj byl vyvíjen. Často se zdálo, že jednoduše nedokáže jet naplno, pokud není v tom správném nastavení mysli. Mohl tak zničehonic podávat naprosto průměrné výkony, které ostře kontrastovaly s jeho nejlepšími momenty a které jej zbytečně srážely dolů. Patrick Head později na Argentince vzpomínal: „Carlos je často označován jako ‚tajemný‘, což je pravděpodobně odpovídající adjektivum. Někdy jsme měli jasnou představu o jeho brilantnosti, jeho rychlosti, ale výsledky celkově neodpovídaly jeho potenciálu.“ Gordon Murray zase říkal: „Když to byl jeho den, byl neskutečný. V těch dnech byl rychlý jako Senna. Zejména v rychlých zatáčkách oplýval neuvěřitelným citem a přesností. Ale takové dny neměl vždy. Ale i když je neměl, tak pořád jezdil dost dobře.“

Argentinec sám potvrdil, že se mu pouze daří navenek obratně skrývat, jak je uvnitř ve své podstatě citlivou osobností: „Působím jako klidný člověk, bez problémů. Ve skutečnosti jsem velmi nervózní, i když to dobře skrývám. Neustále mě znepokojuje tisíc věcí, které mi běhají hlavou.“ Frustrovaní šéfové týmů si nikdy nemohli být jistí, jaký Reutemann zrovna v daný moment nastupuje do závodu, zdali ten neporazitelný, nebo ten demotivovaný, myšlenkami někde jinde. „Carlos potřeboval větší psychologickou podporu než ostatní jezdci. Pravděpodobně jsme si to tehdy dostatečně neuvědomili,“ vzpomínal později na Reutemannovo působení u Williamsu Frank Williams.

Reutemannovy nepochybné jezdecké kvality tak byly vždy silně limitovány. James Hunt o Reutemannovi tvrdil, že nemá bojovnou povahu, v roce 1974 například vychvaloval kvality Ronnieho Petersona (o kterém mimochodem řekl, že je „bez nejmenších pochyb rychlejší než kdokoliv jiný ve formuli 1“), Laudy nebo Emersona Fittipaldiho, ale na Reutemannovu adresu pouze uvedl, že na trati „má tendenci se vzdávat a nebojovat“. Enzo Ferrari později vzpomínal na Reutemanna slovy: „Argentinec, atletický typ, pilot nejlepších schopností, ovlivněný zapeklitou a trýznivou povahou. Byl schopný vyřešit obtížné situace, čímž občas kompenzoval mechanické nedostatky, ale také ochotný zničit kvůli vrozené citlivosti případné dobré výsledky na startu.“

Klepněte pro větší obrázek
Foto: Getty Images / Central Press

Reutemannovu dráhu ve formuli 1 komplikovala i některá nešťastná kariérní rozhodnutí. V roce 1976 přijal po Laudově nehodě na Nürburgringu nabídku od Ferrari, Rakušan se však dokázal vrátit do závodního kokpitu dříve, než se původně očekávalo, a Reutemann tak ve zbytku roku 1976 odjel za Ferrari pouze jediný závod v Monze. V roce 1977 pak musel s Laudou svádět uvnitř italského týmu interní bitvu. Brzy se ukázalo, že Lauda, ve kterého Enzo Ferrari přestal věřit poté, co vzdal rozhodující závod ročníku 1976 v japonském Fuji, nic neztratil ze své závodní rychlosti před nehodou a po svém největším vítězství kariéry v Kyalami (po kterém Ferrari Laudovi napsal: „Ty jsi pořád Ty – tak jako dřív, více než dřív!“) se odrazil k přesvědčivé cestě za ziskem svého druhého titulu mistra světa.

Po Laudově odchodu z Ferrari na konci roku 1977 se Reutemannovi u týmu nadmíru dařilo, dominoval nad svým novým týmovým kolegou Villeneuvem, byl suverénně vedoucím mužem Ferrari, pro které zvítězil ve čtyřech závodech sezóny 1978 v Brazílii, Long Beach, Velké Británii a Watkins Glen, přesto nakonec obsadil v celkovém pořadí šampionátu až třetí místo za oběma jezdci mistrovského Lotusu, který díky novému řešení tzv. ground effectu působil dojmem neporazitelného týmu. Právě proto si jej Reutemann zvolil za svou další destinaci, odešel z Ferrari a pro rok 1979 se rozhodl spojit svou budoucnost s tímto ikonickým britským týmem jako náhrada za zesnulého Ronnieho Petersona. Enzo Ferrari později hodnotil toto Argentincovo rozhodnutí lakonicky: „Odešel od nás, podobně jako Fangio, aby dostal auto, jež pro rok 1979 hodnotil jako vítězné. Počítal, že díky Lotusu získá světový titul. Přepočítal se.“

 Argentina 1979: Úchvatný comeback před domácím publikem

Jeden z nejlepších výkonů před domácím publikem předvedl Carlos Reutemann ve Velké ceně Argentiny 1979. Domácí jezdec do závodu startoval ze třetí pozice za oběma jezdci francouzského Ligieru, po startu se ale propadl až na šesté místo a musel se probíjet polem vzhůru.

Nasadil však ke znamenité stíhací jízdě. Nejprve se mu podařilo předjet Jeana-Pierra Jariera s tyrrellem a následně za burácení tribun překonal i svého týmového kolegu a úřadujícího mistra světa Andrettiho. V 16. kole si Reutemann vyšlápl i na Johna Watsona s mclarenem a následně začal stíhat oba vedoucí ligiery.

Před koncem závodu se mu podařilo předjet Patricka Depaillera, který se trápil s technickými problémy svého vozu. Za vítězem závodu, Jacquesem Laffitem, nakonec Reutemann zaostal zhruba o 15 sekund a po předvedené úchvatné stíhací jízdě byl domácím publikem oslavován, jako by závod sám vyhrál.

U Lotusu získal Reutemann několik umístění na stupních vítězů, zaznamenal poměrně dobrý vstup do sezóny (po třech úvodních závodech ročníku byl v průběžném pořadí šampionátu druhý), ale nakonec se mu nepodařilo vyhrát ani jeden závod, po sedmém závodě v Monaku již vůbec nebodoval a skončil až na sedmém místě celkového pořadí. Lotus v roce 1979 závodil s modelem 79, s nímž sice vyhrál předchozí ročník, ale který v tuto chvíli již na konkurenci nestačil. Sezónu 1979 nakonec ovládlo přesvědčivě Ferrari, od kterého Reutemann odešel, italská stáj suverénně triumfovala v Poháru konstruktérů a její jezdci obsadili první dvě příčky Poháru jezdců.

Klepněte pro větší obrázek
Lotus, 1979. Foto: Getty Images / Steve Powell

Nejblíže zisku titulu mistra světa byl Reutemann v roce 1981, kdy dokázal s Williamsem zvítězit ve dvou závodech v Brazílii a v Belgii a po většinu sezóny vedl průběžné pořadí šampionátu, než jej v posledním závodě v Las Vegas přeskočil s Brabhamem Brazilec Nelson Piquet. Do rozhodující velké ceny roku se Argentinec dokázal kvalifikovat na pole position, ale v samotném závodě následně předvedl onen mdlý, podprůměrný a nemistrovský výkon, který jej jako zlý duch doprovázel po celou kariéru. Závod Reutemann dokončil se ztrátou celého jednoho kola mimo body na osmém místě, zatímco jeho týmový kolega velkou cenu vyhrál. Argentinec si později stěžoval na technické problémy s převodovkou, ale tým jeho verzi nikdy nepotvrdil. Je klidně možné, že se v závodě, kde Piquet dojel se štěstím na pátém místě, což mu zajistilo zisk titulu mistra světa o bod před Reutemannem, Argentinec porazil sám.

Okolnosti Reutemannova odchodu z formule 1 byly stejně jako Argentincův charakter tak trochu obestřeny tajemnem, Reutemann je nevysvětlil a po dvou úvodních závodech roku 1982 pověsil kariéru pilota formule 1 na hřebík. Jako hlavní faktory, které přispěly k jeho definitivnímu odchodu z královny motorsportu, bývají uváděny únava ze závodění na té nejvyšší úrovni, zmar ze ztráty mistrovského titulu na konci nadějně rozjeté sezóny, tragická smrt mechanika Giovanniho Amadea, který během tréninku na Velkou cenu Belgie 1981 nešťastně spadl v boxové uličce Reutemannovi pod kola, nebo napětí mezi Argentinou a Velkou Británií na začátku roku 1982, které později přerostlo ve válku o souostroví Falklandy (vůle pokračovat v závodění jako Argentinec v britském týmu zřejmě nebyla z obou stran, jak Reutemannovy, tak týmu Franka Williamse, za takových okolností valná). S Reutemannovým williamsem se nakonec v roce 1982 po turbulentním průběhu sezóny radoval z titulu mistra světa Keke Rosberg.

Klepněte pro větší obrázek
V roce 1995 s Damonem Hillem. Foto: Getty Images / Mike Hewitt

Reutemann patří zcela nepochybně mezi výčet těch nejlepších jezdců, kteří nikdy nezískali titul světového šampiona. Argentinec vyhrál během své kariéry 12 závodů a celkem 45krát vystoupal na stupně vítězů (což jej v počtu pódiových umístění řadí do elitní dvacítky jezdců formule 1, na 19. místo za Gerharda Bergera a před trojnásobného mistra světa Jackieho Stewarta, pozn. autora). Vzhledem k tomu, že odstartoval do 146 závodů, je celkem jednoduché spočítat, že na stupně vítězů stoupal průměrně v každém třetím závodě své kariéry, což je poměrně úctyhodné. V době, kdy v závodech bodovala jen elitní šestice jezdců a vítěz bral pouhých devět bodů, si Reutemann drží průměr 2,1 bodu na závod, což rovněž hovoří o stabilní výkonnosti.

Své kvality potvrdil Argentinec i mimo formuli 1 – rychle se dokázal adaptovat na jiný typ závodění a v letech 1980 a 1985 (tři roky po ukončení kariéry ve formuli 1) získal dvě pódiová umístění ve svých dvou závodech v seriálu WRC, a stal se tak prvním jezdcem, kterému se povedlo bodovat jak ve formuli 1, tak při závodění rallye. Tento primát držel až do roku 2010, kdy jej v tomto ohledu napodobil Kimi Räikkönen. Reutemann ale i přesto dodnes zůstává jediným jezdcem formule 1, který získal současně pódium ve WRC.

Po ukončení své závodnické kariéry se Reutemann poněkud netradičně vydal na politickou dráhu, chtěl podle svých slov své vlasti něco vrátit a v letech 1991–1995 a 1999–2003 se nechal za péronistickou Justicialistickou stranu dvakrát zvolit guvernérem provincie Santa Fe. V letech 2003, 2009 a 2015 si pak zajistil místa v argentinském Senátu, kde působil až do své smrti. V roce 2001 byl po odstoupení argentinského prezidenta Fernanda de la Rúa favoritem předčasných voleb, o prezidentský post se ale nakonec k velkému zklamání mnohých neucházel.

Carlos Reutemann tak představoval osobu mnoha talentů, byl úspěšným závodníkem i charismatickým a schopným politikem. Pokud lze v průběhu Reutemannovy kariéry ve formuli 1 vysledovat jakousi hlavní vodicí linii, tak je jí jednoznačně v konečném důsledku marná snaha získat titul světového šampiona, který by jej v celkovém hodnocení povýšil ještě o stupínek výše. To ale v žádném případě neznamená, že by mělo být na tohoto ikonického a špičkového argentinského pilota zapomenuto.

Další článek: Má Leclerc zaječí úmysly? V Itálii spekulují, že kontaktoval Red Bull

23. července | Jezdci Ferrari opět testovali ve Fioranu s vozem SF71H. Důvod není znám, ale může to souviset s kalibrací nového simulátoru, která právě probíhá...
20. července | V Silverstonu pokračují letošní testy 18palcových pneumatik. Nastoupí Red Bull (jen dnes) s Albonem. Dále Aston Martin a Haas (dnes a zítra a nasadí závodní jezdce).
19. července | Testovací jezdec Ferrari Callum Ilott se zúčastní Le Mans. Pojede za tým Iron Lynx s vozem Ferrari.
18. července | Verstappen byl propuštěn z nemocnice.

GP Maďarska 2021

Pátek 30. července 2021
1. trénink 11.30–12.30
2. trénink 15.00–16.00
Sobota 31. července 2021
3. trénink 12.00–13.00
Kvalifikace 15.00–16.00
Neděle 1. srpna 2021
Závod 15.00