Exkluzivní rozhovor s Tatianou Calderón o překvapivém návratu do F2 i jejích třech sezónách v Japonsku a Americe.
Tatiana Calderón strávila svou jedinou sezónu ve formuli 2 v roce 2019. Poté odešla závodit do Super formule a letos se přesunula do Indycar. Když ale o letní přestávce stáj Charouz Racing rozvázala spolupráci s Cemem Bölükbasim, nahradila ho v kokpitu vozu F2 poněkud překvapivě právě Tatiana.
„Letos to pro mě byl opravdu nevyzpytatelný rok. Závodila jsem v Indycar, ale pak jsem o to místo přišla kvůli problémům se sponzorem. Předpokládala jsem tedy, že už do konce sezóny nebudu závodit. Ale dostala jsem se do kontaktu se slavnou zpěvačkou z Kolumbie, která se jmenuje Karol G. A ona mě podpořila v tom, abych se k závodění mohla vrátit. S podporou Telmexu se pak naskytlo volné místo u Charouze, takže jsem ani chvíli neváhala a chopila jsem se této příležitosti. Jsem tedy velmi vděčná, že jsem se mohla na poslední čtyři závodní víkendy vrátit do F2 a znovu závodit.“
V roce 2019 se Tatiana stala první ženou, která závodila v F2. Následně se na dva roky přesunula do Super formule a první polovinu letošní sezóny strávila v Indycar.
Tatiana Calderón patří v paddocku F2/F3 k známým tvářím. V letech 2016 až 2018 tam závodila v tehdejší sérii GP3 a v roce 2019 pak jako vůbec první žena povýšila do F2. Tím se ale s evropským závoděním rozloučila a udělala hodně odvážný krok, když se v roce 2020 vydala do Japonska závodit do Super formule.
„Byla to jedna z největších výzev mé kariéry. Smlouvu jsem podepsala v prosinci a nikdy předtím jsem v Japonsku nebyla. Měla jsem nový tým, nového týmového kolegu, neznala jsem žádnou trať, ani auto a pneumatiky. A navrch toho všeho byla pandemie. Takže tam byl evropský inženýr, který se mnou jel na některé závody, ale jinak jsem musela pracovat s japonskými inženýry, kteří mluvili jen málo anglicky, komunikace tedy nebyla vždy jednoduchá. Také je to naprosto rozdílná kultura. Toho, co jsem musela přijmout, tedy bylo opravdu hodně.“
„Též myslím, že je to jedno z nejrychlejších aut a podle mě také nejvíce podobné vozům F1. Na učení se toho tedy opravdu nebylo málo. Ale řekla bych, že jsem se toho dokázala naučit hodně, i když jsem kvůli pandemii musela dost závodů vynechat. Myslím, že mě to udělalo mnohem komplexnější závodnicí, a i výzvu Indycar jsem lépe zvládla díky tomu, co jsem se naučila v Japonsku.“
Další významný krok své kariéry podnikla na začátku letošního roku, kdy začala závodit v Indycar. Ale kvůli problémům se sponzory tam vydržela jen půlku sezóny.
„V Americe jsou věci také velmi rozdílné. Svůj čas tam jsem si opravdu užila, ale jejich auto je jedno z nejnáročnějších na řízení, s předním sklem a bez posilovače řízení. Okruhy jsou velmi úzké a hrbolaté. Před prvním závodem jsem strávila v autě jen tři dny, jelikož nemají mnoho testování. Všechno bylo na poslední chvíli, takže jsem neměla ani vlastního inženýra na testy, přišel až později. Bylo to tedy velmi náročné, ale měla jsem příležitost jezdit v jedné z nejkonkurenčnějších sérií na světě proti několika opravdu dobrým závodníkům. Mohla jsem se tak porovnávat s nejlepšími v jednom z nejnáročnějších aut. Je tedy škoda, že jsem nemohla pokračovat. Mám z toho pocit, že jsem tam nechala nedokončenou práci, takže doufám, že v budoucnu dostanu další příležitost.“
Ovšem v Indycar musela sezónu ukončit předčasně kvůli problémům se sponzory. Uvolněná sedačka v Charouz racing se tak naskytla v pravou chvíli.
Od závodního víkendu ve Spa tedy využila příležitost vrátil se do šampionátu F2. Ovšem výsledkově nijak nezářila. Navíc při startu do sprintu v Monze kolidovala s Olli Caldwellem a poranila si prvou ruku. Následující dva měsíce se ze zranění zotavovala a snažila se znovu v paži získat sílu. Při finálovém víkendu v Abú Dhabí již byla zcela fit, sezónu ale i tak zakončila bez jediného bodu.
„Nebylo to vůbec jednoduché kvůli pneumatikám, které se hodně změnily. Svůj návrat jsem neočekávala, takže jsem ani neměla čas o tom přemýšlet nebo se pořádně připravit. Sedla jsem do auta bez jízd na simulátoru a byly to hned tři závodní víkendy po sobě. Takže jsem měla málo času vše zpracovat a navíc je to velmi konkurenční šampionát. Takže když vezmu v potaz, jak jsem do toho jen tak naskočila, si myslím, že jsem to zvládla docela dobře. V Monze jsem si zlomila zápěstí, takže jsem tam vlastně vůbec nezávodila, neodjela jsem tam ani jedno kolo. Proto mě těší, že jsem se mohla vrátit alespoň v Abú Dhabí a s týmem sezónu úspěšně dokončit.“
Tatiana je stále jedinou ženou, která kdy v F2 závodila. Proto si také všimla, jak se za ty roky, kdy v paddocku F2/F3 chyběla, zvýšila míra zaměstnávání žen.
„Vidím tu pokrok v procesu začleňování žen do motorsportu. Ženy pracují na různých pozicích v mnohem větší míře, než když jsem tu byla před lety, ale je jich stále málo. Je tu však vidět snaha pomoci ženám dostat se více do tohoto sportu a porozumět obtížím, kterými si musí procházet a důvody, proč jich tak moc nepřichází ani do F3. Takže jsem ráda, že se to řeší, vidím změnu v postoji. Je tu stále spousta věcí, která pro nás musí být učiněny, ale jde to správným směrem.“