Bojovník s lvím srdcem Nigel Mansell oslavil šedesáté narozeniny

Nigel Mansell dlouho čekal na své první vítězství v F1. Pak byl třikrát vicemistrem, z toho dvakrát mu titul proklouzl mezi prsty. Dočkal se roku 1992 a vzápětí přidal triumf i v Indycar. V těchto dnech oslavil šedesátiny.
Bojovník s lvím srdcem Nigel Mansell oslavil šedesáté narozeniny

Nigel Mansell patří bezesporu mezi nejúspěšnější jezdce historie formule 1 a v počtu vítězství ve velkých cenách je nejlepším britským závodníkem. Na trati byl vždy znám neuvěřitelnou bojovností, vytrvalostí a cílevědomostí. Na první výhru čekal 71 závodů a na svůj titul mistra světa dvanáct let. Začínal u Lotusu a končil u McLarenu, nejvíce je spjat s týmem Williams, kde dosáhl největších úspěchů s červeným startovním číslem pět. Při svém angažmá u Ferrari získal pro svou bojovnost přezdívku Il Leone (anglicky "Lion", česky "Lev"). Během své aktivní kariéry nosil charakteristický knírek.

Cesta do formule 1

Nigel Ernest James Mansell se narodil 8. srpna 1953 v Upton on Severn ve Worcestershire nedaleko Birminghamu. Roku 1962 ho otec Eric, který byl sám v minulosti motokárovým závodníkem, vzal do Aintree na Velkou cenu Velké Británie. Vyhrál Jim Clark a devítiletý Nigel měl nový vzor. Jednou chtěl jezdit za Lotus jako on. Za svým snem skutečně šel. Začínal v polích, kde s kamarády jezdil ve starém austinu. Když mu bylo dvanáct, jeli se s otcem podívat na motokáru s motorem ze sekačky na trávu, která byla na inzerát za 25 liber. Nigel ji během jediného kolečka kolem benzínové pumpy stihl nabourat do sloupu, a proto ji otec musel koupit.

Postupně Nigel dostal nový motor i novou motokáru. Když poprvé vedl závod, ztratil koncentraci a vypadl ze sedadla. "Naučil jsem se, že když chce člověk vyhrát, musí si zachovat chladnou hlavu," vzpomínal později. Postupně se v motokáře prosadil na špičku, roku 1968 byl třetí v mistrovství světa a v dalších letech získával tituly v nejrůznějšnějších britských regionálních šampionátech, včetně celostátního. Vydělával si u Lucas Aerospace, k tomu rámoval a prodával obrazy. V úvodu jeho kariéry ho také finančně podporovala jeho pozdější manželka Rosanne, se kterou se seznámil už v sedmnácti letech. V květnu roku 1976 debutoval v Mallory Parku ve formuli Ford 1600 s vlastním vozem Hawke DL11-Ford. Vyhrál a zajel nejrychlejší kolo. V následující sezoně začal úspěšně, ale po nezaviněné havárii si zlomil krční obratel. Přestože mu lékaři doporučili půlroční pauzu a sdělili, že v případě, že ji nedodrží, mu hrozí ochrnutí. Nigel po pěti dnech opustil nemocnici, v garáži si zřídil tělocvičnu, za dva měsíce znovu závodil a ještě stihl vybojovat titul šampióna. Zároveň začal zkoušet formuli 3. Manažer John Thornburn o něm tehdy tvrdil, že má největší přednosti od doby Jima Clarka.

Aby mohl v roce 1978 jezdit formuli 3 prodal byt, aniž by o tom řekl manželce, přesto měl peníze jen na pět závodů s továrním Marchem 783. Pak ještě zkusil s podporou BRDC štěstí ve formuli 2, aby se v roce 1979 vrátil do formule 3. Vyhrál v Silverstone a když se tam během sezony jelo znovu před velkou cenou F1, na doporučení novináře Petera Windsora se o Mansella zajímali Colin Chapman a Peter Collins z Lotusu. Jenže při závodě v Oulton Parku přišla kolize, kterou zavinil pozdější jezdec F1 Andrea de Cesaris, a Angličan si znovu zlomil obratle. Přesto se na okruhu Paul Ricard zúčastnil společně s dalším britským talentem Stephenem Southem, pozdějším týmovým kolegou Eliem de Angelisem a dalšími pozdějšími jezdci F1 Janem Lammersem a Eddiem Cheeverem testů Lotusu. Když se mu Chapman zmínil, že slyšel o jeho nehodě, Mansell pružně zareagoval, že to nebyl on, ale někdo s podobným jménem. Chapman si nakonec pro rok 1980 vybral do závodního kokpitu de Angelise a jako testovacího jezdce Mansella. Ten ještě během sezony jezdil formuli 3 a formuli 2. Zároveň pro Lotus pravidelně testoval a v Silverstone i v Brands Hatch brzy překonal de Angelisovy časy. Vždy si dával záležet na fyzické přípravě, což se hodilo i na týmovém soustředění v Brazílii, kde u moře záchránil tonoucího manažera Lotusu Collinse.

Začátky u Lotusu

Ve Velké ceně Rakouska roku 1980 Lotus nasadil třetí vůz Lotus 81 s motorem Ford Coswroth DFV a Mansell poprvé dostal příležitost v závodě formule 1. Problém nastal už při tankování, když se benzín dostal do kokpitu. "Hned mě začal pekelně pálit zadek. Ptali se mě, jestli nechci vystoupit, ale kdo by na něco takového pomyslel, když konečně nadešel jeho toužebně očekávaný debut ve formuli jedna?" vzpomínal později. Mechanici před startem ještě Mansellovi nalili do kokpitu kbelík vody. Se situací se pral statečně, než mu vypověděl službu motor. V Nizozemsku mu selhaly brzdy a v Itálii se nekvalifikoval. Po odchodu Maria Andrettiho se v roce 1981 stal plnohodnotným závodním pilotem. Týmu hodně uškodil zákaz monopostu 88 s dvojitým šasi. Angličan poprvé bodoval v Zolderu, kde v souboji o třetí místo porazil Gillese Villeneuva. Poté se v Monaku kvalifikoval jako třetí, ale došlo k poškození zavěšení zadního kola. Celkem nasbíral osm bodů a skončil čtrnáctý. Stejnou příčku obhájil i o rok později. Při exhibičním souboji ve zrychlení z nuly na 100 mil za hodinu (160 km/h) porazil za volantem Lotusu 91 Boba Spaldinga, který řídil motorový člun. Pak ale přišlo smolné období, po kolizi s Brunem Giacomellim, který nebezepečně odbočil do boxů, si zranil ruku, která mu zůstala v paprscích volantu. Přestože musel vynechat jeden závod, domácí Brands Hatch si už navzdory bolestem nemohl nechat ujít. Koncem roku zemřel na infarkt Chapman, se kterým měl Mansell blízký pracovní vztah, Collins odešel k Williamsu a manažerem týmu se stal Peter Warr. Ten Mansella nikdy neuznával, naopak se snažil rozeštvat jeho přátelství s de Angelisem. To si Angličan s Italem naštěstí včas vyjasnili. Navíc se nechal slyšet, že dokud má díru v zadku, Mansell žádný závod F1 nevyhraje.

Mansell v úvodu sezony 1983 na rozdíl od Itala nedostal nový motor Renault ani nové šasi 93T. Lotusu se nedařilo. Poté, co přišel na scénu konstruktér Gérard Ducarouge a nový monopost 94T, Mansell zajel několik slušných výsledků včetně třetího místa ve Velké ceně Evropy v Brands Hatch, kde zaznamenal i nejrychlejší kolo. V šampionátu skončil dvanáctý. Přestože Warr chtěl v týmu někoho jiného, na přání sponzora John Player Special Mansell ještě zůstal. V roce 1984 získal dvě třetí místa, navíc vedl v deštivém Monaku, než po chybě narazil na obrubník. Odstoupení těžce nesl a dlouho seděl na svodidlech, kam ho přišel utěšit traťový komisař. V Dallasu zajel poprvé pole position, pak se otřel o zeď a ztratil pozici ve prospěch Kekeho Rosberga. Útočil na něj, dokud se znovu neotřel o zeď a nepoškodil převodovku. Nepojízdný vůz tlačil směrem k cíli, dokud v horku neupadl vysílením do bezvědomí. Nakonec byl klasifikován jako šestý. Brzy poté Warr oznámil, že pro rok 1985 místo něj angažuje Ayrtona Sennu. Stihl ještě třetí místo v Nizozemsku a celkově byl devátý.

Poprvé u Williamsu, dva tituly proklouzly mezi prsty

Roku 1985 ho angažoval Williams po bok Rosberga. Začátek sezony mu ale moc nevyšel. Sice se mu dařilo v kvalifikacích, ale v závodech míval různé problémy a v krátkém sledu prodělal dva otřesy mozku, v Le Castellet měl velké štěstí, že přežil, protože byl zasažen kolem do hlavy. V Monze zajel nejrychlejší kolo a ve Spa obsadil druhé místo za Sennou. Nigelův velký den přišel ve Velké ceně Evropy v Brands Hatch. Předjel Sennu a Rosberga, a pak suverénně dokroužil na prvním místě až do cíle. Na 72. pokus to tedy vyšlo. Stal se prvním anglickým vítězem závodu od roku 1977, kdy vyhrál James Hunt. Prvního triumfu v F1 se tak dočkal po pěti letech čekání. Hned v dalším závodě ve Velké ceně Jihoafrické republiky zvítězil znovu. V mistrovství obsadil šesté místo.

V průběhu roku 1986 měl Frank Williams vážnou dopravní nehodu, po které zůstal upoután na invalidní vozík. Mansell už byl mezi absolutní elitou a bojoval o titul mistra světa. Vyhrál pět závodů, z toho jedno vítězství věnoval svému zesnulému kamarádovi de Angelisovi, jehož tragické smrti při testování v Paul Ricard byl svědkem, přidal dvě druhá a dvě třetí místa. Společně s novým týmovým kolegou Nelsonem Piquetem vyhráli pro Williams poháněný motory Honda Pohár konstruktérů, ale jejich vzájemná rivalita stála tým z Didcotu jezdecký titul. Mansellovi v závěrečném závodě sezony v Adelaide stačilo dojet čtvrtý. Devatenáct kol před cílem mu při jízdě na třetím místě na hlavní rovince při rychlosti 270 km/h explodovala levá zadní pneumatika. Podle některých pozorovatelů mohlo jít v té chvíli o život. Mansell sice situaci zvládl, jen mírně narazil do zdi, ale nepodařilo se mu vrátit na trať a ze závodu musel odstoupit. V boji o titul tak zbyli Piquet a Alain Prost, z vítězství v závodě i šampionátu se radoval Francouz, přestože před závodem byl celkově až třetí. Mansell byl druhý dva body za Prostem a bod před Piquetem, který se přitom cítil být stájovou jedničkou.

Mansell sice prohru těžce nesl, ale v zimě hodně relaxoval s rodinou doma na ostrově Man, hrál golf a v roce 1987 se vrátil silný. Vyhrál šest závodů, jednou byl třetí a znovu bojoval o titul s týmovým kolegou Piquetem. Přestože Angličan vyhrál víc závodů, Brazilec zaznamenal konzistentní výsledky a kdykoliv Mansellovi vypověděl službu vůz, dokázal z toho vytěžit maximum. Dva závody před koncem vedl Piquet o dvanáct bodů. Mansell pak v první kvalifikaci na Velkou cenu Japonska havaroval, když dostal smyk a zády ošklivě narazil do bariéry z pneumatik. Později to označil za nejděsivější moment své kariéry. Narazil si záda a nesměl se zúčastnit posledních dvou závodů sezony. O titulu bylo rozhodnuto.

V roce 1988 Honda dala přednost McLarenu a Williams musel sáhnout po atmosférických motorech Judd, ale boj s turbomotory byl marný. Na první dokončený závod Mansell čekal polovinu sezony, vytáhl se před domácími fanoušky v Silverstone, kde byl druhý a zajel nejrychlejší kolo, ve Spa a v Monze nestartoval kvůli planým neštovicím, v závěru ještě skončil druhý v Jerezu, ale v té době už byl rozhádaný s technickým ředitelem Patrickem Headem a měl smlouvu s Ferrari. Byl posledním jezdcem, kterého si osobně vybral sám pan Enzo. K prvním jednáním prý došlo už během roku 1986. S Williamsem se Angličan rozloučil celkovým devátým místem. V sezoně dokončil jen dva závody, jinak ho zrazovaly zavěšení, elektronika či hydraulika.

Marný boj u Ferrari

V barvách Ferrari, které začalo používat sedmistupňovou elektrohydraulickou polosamočinnou převodovku, se zpočátku cítil dobře. Liboval si, že nemá tolik povinných sponzorských aktivit, na testovací trati ve Fioranu hned zajel rekord okruhu a vyhrál svůj první závod za Maranello v Riu de Janeiru. A to se prý jednalo o nejdelší vzdálenost, jakou monopost 640 známý také jako F1/89 dokázal do té doby ujet v kuse. V Maranellu a v Modeně po tomto triumfu zněly zvony až do rána. Jenže pak přišlo pět závodů bez bodu, následně pět pódií, mezi kterými vyčnívala výhra v Maďarsku, kde přitom startoval až ze šesté řady, ale poté znovu pět závodů bez bodu. Celkově byl Mansell čtvrtý.

Po sporu se Sennou přišel k Ferrari v roce 1990 Alain Prost. Ten brzy získal na svou stranu mechaniky a inženýry, se kterými rychle začal komunikovat italsky. Naopak Mansell, kterého znovu začaly trápit technické poruchy, jen neustále krčil své husté obočí a opakoval: "More power, more power!" Přestože u Ferrari byl na vedlejší koleji, skalní italští příznivci na něj nezanevřeli a za jeho bojovnost mu udělili přezdívku "Il Leone", kterou Angličané upravili na "Lion Heart" či "Lion". Naposledy vyhrál Mansell pro Scuderii v portugalském Estorilu, na stupních vítězů stanul během roku ještě čtyřikrát a v šampionátu byl pátý. V Silverstone už dokonce oznámil ukončení kariéry v F1. Dokonce ho Peugeot i Mercedes lanařily do vytrvalostních závodů.

Zlaté časy u Williamsu

Nakonec ho k návratu zlákal Williams, kterému se nepodařilo angažovat Sennu ani Jeana Alesiho. Tým už v té době dva roky používal motory Renault a znovu patřil mezi elitu. Dvojku mu stejně jako v roce 1988 dělal Ricardo Patrese. Začátek sezony měl Nigel smolný, po třech závodech byl bez bodu, ale od Monaka, kde dojel druhý, se mu začalo dařit. Neuvěřitelnou smůlu měl v Kanadě, kde vedl o minutu, ale v posledním kole mu vypověděl službu počítač. V tisku se spekulovalo, že při mávání divákům přetočil motor, což Angličan těžce nesl. V Mexiku byl druhý za Patresem, oficiálně totiž nebyla hierarchie pilotů určena. Pak přišly výhry ve Francii a Velké Británii, kde musel jet posledních deset kol jen na pětku a v čestném kole pak k nelibosti traťových komisařů svezl do boxů Sennu, kterému došel v posledním kole závodu benzín, následně zvítězil v Německu, dojel druhý v Maďarsku a najednou byl ve hře o titul. Do konce sezony ještě stihl triumfy v Itálii a ve Španělsku, ale šanci definitivně ztratil odstoupením v Japonsku. V předčasně ukončeném závodě v Austrálii byl pak navzdory havárii druhý. Až později vyšlo na povrch, že si zlomil nohu a obnovil si dvacet let staré zranění z motokár, ale odmítl operaci, aby to nenarušilo jeho přípravy na další ročník. Celkově za Sennou zaostal o 24 bodů a potřetí se stal vicemistrem.

Vše si vynahradil roku 1992. Před sezonou se z ostrova Man, kde ve volném čase deset let pomáhal také jako dobrovolný policista, přestěhoval do Clearwateru na Floridu. Mansell s novým Williamsem FW14B Patricka Heada a Adriana Neweyho s aktivním zavěšením začal skvěle, vyhrál prvních pět závodů, ve kterých zajel i pole position. Pět vítězství v řadě na úvod sezony si připsal jako první jezdec v historii. Pole position vybojoval i v Monaku, tam ale doplatil na defekt pneumatiky, po kterém klesl za Sennu, se kterým nakonec prohrál o 0,215 sekundy. Přestože v Monaku několikrát bojoval o výhru, nakonec ji tam nikdy nezískal. V Kanadě pak poprvé v sezoně nedojel, následovaly další tři výhry a druhou příčkou v Maďarsku si pět závodů před koncem sezony zajistil titul mistra světa. Po letech smůly a čekání to pro něj byla satisfakce. Druhý byl i v Belgii, kde poprvé v kariéře vyhrál Michael Schumacher. V tisku se spekulovalo, že Mansell podepíše s Williamsem smlouvu na dalších pět let a podle svých slov uzavřel s Williamsem ústní dohodu na rok 1993 včetně platu. 

Jenže pak mu z týmu zavolali, že Senna je prý pro Williams ochoten jezdit zadarmo, takže Mansell bude muset z dohodnuté částky výrazně slevit. Pokud prý nabídku nepřijme, Senna je připraven okamžitě podepsat. Novopečený mistr světa prý odmítl a nechal se slyšet, že pro tým tedy bude lepší angažovat Sennu. Ve skutečnosti se ukázalo, že tým už dávno angažoval Prosta. Mansell byl zákulisními hrami znechucen a poté, co nezávazně jednal s McLarenem, se rozhodl z F1 po sezoně odejít. Frank Williams později uvedl, že Mansell neměl vše ventilovat na tiskovce v Monze, věřil, že kdyby k ní nedošlo, ještě by se spolu dohodli. Na druhou stranu, Mansell nebyl ani prvním ani posledním šampiónem, který bezprostředně po titulu z týmu odešel. Podobný osud měl již předtím Piquet a poté Prost a Damon Hill. Prioritou Williamsu bylo vždy investovat raději více peněz do vývoje auta než do platu jezdce. Do konce sezony ještě vyhrál Mansell v Portugalsku a získal v sezoně rekrodních 108 bodů a devět výher, když o desátou ho v Adelaide připravil Senna, který kolizí vyřadil oba jezdce. Prý málem došlo i na pěstní souboj, ale tak Mansell z F1 odcházet nechtěl. Jeho rekord v počtu výher v jedné sezoně překonal až roku 2002 Schumacher. Další Mansellův rekord vydržel ještě déle. V šestnácti závodech roku 1992 zajel čtrnáct pole position, až Sebastianu Vettelovi se podařilo roku 2011 kvalifikovat na první místo patnáctkrát, ale potřeboval k tomu devatenáct závodů. Mansell zajel také osm nejrychlejších kol.

Okamžitý úspěch v Indycar

V roce 1993 přešel Mansell do série Indycar, kde jezdil v týmu Newman/Haas s vozem Lola-Ford po boku svého bývalého týmového kolegy z Lotusu z roku 1980 Andrettiho. Do šampionátu vstoupil znamenitě. Napoprvé vyhrál na australském městském okruhu Surfers Paradise, zajel i pole position a nejrychlejší kolo. Při debutu na oválu ve Phoenixu udělal při tréninku po tvrdém nárazu dokonce díru do zdi a lékaři ho nepustili na start závodu, následovala ale další pódiová umístění, včetně čtyř výher, z toho tří na krátkém oválu, dvou druhých a tří třetích míst. Třetí dojel i ve slavném 500 mil Indianapolis, kde dokonce 34 kol vedl a sahal po vítězství, ale v závěru doplatil na nezkušenost při restartu, po kterém ztratil dvě příčky. Celkově se na americké okruhy skvěle zadaptoval a jeden závod před koncem sezony si zajistil titul, na kterém nic nezměnilo ani odstoupení v Laguna Seca. O osm bodů porazil dvojnásobného mistra světa Emersona Fittipaldiho. Po sezoně jel s Fordem Mondeo závod britského mistrovství cestovních vozů, ve kterém se objevil i jeho oblíbený zpěvák Chris Rea, ale novopečenému šampiónovi Indycar závod nevyšel. Dostal se sice krátce na třetí pozici, ale vzápětí narazil do pilíře mostu a skončil v nemocnici.

Rok 1994 mu v Indycar nevyšel. Jeho Lola-Ford už nestačila na silnou trojici jezdců týmu Penske-Mercedes. V první polovině sezony se sice pohyboval převážně v popřadí a skončil třikrát na stupních vítězů, ale kýženého triumfu v Indianapolis se opět nedočkal, když ho sestřelil Dennis Vitolo. Nakonec v šampionátu obsadil až osmé místo.

Krátký návrat do F1 a poslední vítězství

Mezitím už se Nigel vrátil do formule 1, přestože to v minulosti vylučoval. U Williamsu ve čtyřech závodech nekolidujících s Indycar nahradil tragicky zesnulého Ayrtona Sennu. Hned ve Francii se kvalifikoval do první řady vedle týmového kolegy Hilla, za kterým zaostal o 0,077 sekundy, v závodě odstoupil pro poruchu převodovky. Ve Velké ceně Evropy v Jerezu vyjel z tratě, v Japonsku svedl pěkný souboj s Alesim a skončil čtvrtý a v Austrálii, kde získal pole position, po vzájemné kolizi Schumachera a Hilla a chybě Gerharda Bergera zvítězil. Spekulovalo se, že u Williamsu zůstane i v sezoně 1995, ale tým dal přednost mladšímu Davidu Coulthardovi. Mansell uzavřel smlouvu s McLarenem a je tak společně s Prostem jediným jezdcem, který závodil za Ferrari, McLaren i Williams. První dva jihoamerické závody ale musel vynechat, protože se nevešel do kokpitu, v Imole skončil desátý, když bodované pozice opustil kvůli nezaviněné kolizi s Eddiem Irvinem, a ve Španělsku odstoupil s poruchou řízení. Poté tým opustil. Mansell paradoxně po podpisu smlouvy prohlásil, že kombinace McLaren-Mercedes je určena k vítězství, ale nemůže říct kdy. A měl pravdu. V té době měl McLaren k výhrám daleko, ale jeho týmový kolega Mika Häkkinen později pro tým z Wokingu získal dva tituly mistra světa.

I přes nevydařené poslední dva závody patří mezi nejlepší jezdce historie formule 1. Odjel 187 závodů, z nichž 31 vyhrál, což ho v historických tabulkách řadí na páté místo, pódiových příček si připsal 59, pole position zajel 32 (šesté místo v historických tabulkách), šestapadesátkrát startoval z první řady a má na svém kontě třicet nejrychlejších kol (čtvrtý v historických tabulkách). Získal 482 bodů.

Občasné návraty za volant

Několikrát se ještě spekulovalo o jeho návratu, před sezonou 1997 dokonce, v té době již bez knírku, který si oholil kvůli alergii, zkoušel monopost Jordan, ale přednost dostal Giancarlo Fisichella. Byl spojován i s týmem Stewart a roku 2001 ho dokonce za jednoho z adeptů na místo v kokpitu označil Paul Stoddart, který koupil tým Minardi. Nakonec Mansell monopost Minardi řídil při závodě dvousedadlových vozů v Doningtonu, kde závodníci vozili diváky. Mansell v zápalu boje o vítězství i s divákem v kokpitu havaroval.

I po ukončení kariéry se příležitostně objevoval při různých závodech. Roku 1998 odjel s mondeem tři dvojzávody britského šampionátu cestovních vozů, roku 2001 testoval monopost formule CART na novém oválu v britském Rockinghamu, v letech 2005 a 2006 jezdil závody Grand Prix Masters pro bývalé piloty F1, ze tří odjetých závodů vyhrál první dva v Jihoafrické republice a v Kataru. Na Norisringu se v rámci šampionátu DTM objevil v závodě legend. Roku 2007 se závodil v Silverstone ve FIA GT za volantem Ferrari 430 třídy GT2, když v týmu Scuderia Ecosse zaskakoval za zraněného Tomáše Engeho. V letech 2009 a 2010 si vyzkoušel dva závody Le Mans Series za volantem vozu Ginetta-Zytek. S tímto prototypem pak roku 2010 startoval v posádce se svými syny Gregem a Leem v závodě 24 hodin Le Mans, ale jejich snažení skončilo po pěti kolech Nigelovou vážnou havárií, které v zatáčce Mulsanne předcházel defekt pneumatiky.

Původem strojní inženýr Mansell žije se svou manželkou Rosanne, se kterou má kromě dvou zmíněných synů ještě dceru Chloe, na ostrově Jersey v kanále La Manche. Provozuje zde vlastní muzeum a prodává automobily. S tím má zkušenosti už z doby svého působení u Ferrari, kdy byl oficiálním dealerem italské automobilky na britských ostrovech. Na velmi dobré úrovni hraje svůj milovaný golf, roku 1988 se dokonce ve Velké Británii zúčastnil jednoho profesionálního turnaje. Na slušné úrovni hraje také fotbal. Je Nositelem Řádu britského impéria. Roku 2005 byl uveden do Mezinárodní síně slávy motorsportu. Angažuje se také v charitě, má vlastní motokárovou dráhu a podporuje mladé cyklisty. V červnu letošního roku absolvoval v rámci charitativní akce ve prospěch nadace UK Youth. během dvanácti dnů na kole 1300 mil na kole z John O´Grates do Paříže.

A jak vzpomíná na své největší soupeře? "Senna byl nejtěžší na trati, Piquet byl středně těžký na trati a celkem těžký v zákulisí a Prost byl velmi těžký v zákulisí a při politikaření, ale méně těžký na trati," uvedl před časem v rozhovoru pro F1 Racing.

Diskuze (70) Další článek: Lotus nemá finanční problémy, odmítá spekulace Lopez
18:16 | U obou mercedesů se mění vodní pumpy. (via AMuS)
18:06 | Na obou vozech Mercedesu se pracuje. Převodovky jsou venku... možná jde ale jen o preventivní prohlídky.
16:58 | Verstappen mění převodovku. Odstartuje z 18. místa
15:13 | Pětkrát se o titulu mistra světa rozhodlo na americké půdě. Bude to dnes pošesté? Závod začíná ve 20:10. 1959: Brabham 1970: Rindt 1974: Fittipaldi 1977: Lauda 2015: Hamilton

GP USA 2018

Pátek 19. října 2018
1. trénink Hamilton (1:47.502, mokro)
2. trénink Hamilton (1:48.716, mokro)
Sobota 20. října 2018
3. trénink Vettel (1:33.797)
Kvalifikace Hamilton (1:32.237)
Neděle 21. října 2018