Převedeno do řeči GP USA: máte-li rádi americkou otevřenost, sdílíte do jisté míry její DNA a přejete nápravě komplikovaných vztahů, pak budete z příchodu F1 do Texasu nadšeni.
Včerejší hlasy profesních i fanouškovských návštěvníků GP USA říkají: „Mnozí lidé mi říkají, že doteď pořádně nevěděli, co je to F1. Ode dneška se stali jejími fanoušky.“
Jsem za to rád, ale je v tom – opět – trochu evropské arogance. Recipročně říkám já:
Pokud jste měli doteď k Americe rezervovaný vztah, pak se do ní (minimálně do Texasu) zamilujete.
Na začátku je potřeba uvést na pravou míru jeden důležitý prvek, kterého jsem si všiml již při premiéře v Singapuru v roce 2008. Člověk je přirozeně ovlivněný místní atmosférou, velmi snadno se nechá strhnout prostředím a náladou druhých. Jedná se tedy o něco, co nelze snadno skrze televizní signál zprostředkovat. Po návratu domů jsem byl překvapen, že mnozí lidé mé nadšení nebyli ochotni moc sdílet. Rozumím proč.
V dnešní době internetu a hlavně sociálních sítí jsou fanoušci ve svých obývacích pokojích informováni poměrně raketovou rychlostí. To ale naopak činí z novinářů přímo v centru dění, kde mají přístup k zástupcům týmů, k jezdcům, Mezinárodní automobilové federaci, atd. někoho, kdo je schopen v záplavě nesmyslů hledat ty pravdivé, přesnější informace.
Právě ‚členství’ v takové komunitě je pak privilegiem novináře. Jakýsi bonus. I dnes mi buší srdce nadšením mít možnost pokládat otázky třeba Vettelovi, Schumacherovi nebo Martinu Whitmarshovi a být metr dva od nich. Přiznávám bez mučení. Bohužel, mnozí novináři ve snaze zdůraznit svou důležitost takovou pozici prezentují jako příslušnost k jakési vyšší sociální vrstvě a trochu opomíjejí skutečnou úlohu svého poslání, což je škoda.
Jinými slovy: Je těžké i pro mě v tomto případě popsat, jak velmi nadšen jsem z GP USA, přesněji řečeno z místního prostředí, lidí… a GP USA. Pár ‚die-hard‘ fandů sleduje dění kolem Austinu den co den na internetu, trochu více jich pak sleduje ještě tréninkové a kvalifikační jízdy na NOVA Sport, ale ta největší masa lidí uvidí ‚pouze‘ samotný závod mezi 20:00 a 22:00, a to ještě v možné konkurenci s Davis Cupem a Česko-Slovensko má talent.
Přesto mi dovolte říci: ani z nových nebo novějších závodů například ve Valencii, Singapuru, Abú Zabí, Bahrajnu, Turecku – jakkoli skvělé zážitky to byly – jsem nebyl tak nadšený, jako z Austinu.
Ano: je tu stejné uspořádání: padok, boxy, tiskové centrum, stejně organizované rozhovory, stejné možnosti potkávat se se ‚slavnými‘, závodní trať… ale pro mě to vše začalo vlastně už na imigračním newyorského letiště JFK.
Američané vám samozřejmě vstup do země nedají zadarmo, takříkajíc. Připočtěme k tomu můj lehce nadprůměrný respekt z uniformovaných autorit, asertivní americký přístup oficírů jako nikde jinde na světě, a svůj imigrační formulář musím se svou propocenou rukou vyplňovat natřikrát!
Ale pak? Pokud dodržujete pravidla, jste svobodným člověkem. Tady neexistují ‚namátkové kontroly‘ a policajtovo číhaní za keřem na svou příležitost. ‚Keep the house rules‘, jak se říká (dodržujte něco jako domovní řád), a pak si to tu užijete náramně.
Spojené státy jsou veliké a podobně jako v Evropě se stačí přesunout do jiného státu, a mentalita bude odlišná. Je tedy dost dobře možné, že jsou to právě Texasané, kteří mohou za mnohonásobné umocnění prožitku.
„Ahoj, jak se máš? Odkud jsi?“ A už to jede. Na zastávce, v autobuse, v kantýně… Ještě se mi nestalo, abych si pěkně nepokecal. V takové míře a v takové upřímnosti nepoznané.
Abyste mě špatně nepochopili: to nelze brát jako otravování. Je to spíš jen jakási (o hodně) delší forma pozdravu. Schéma je skoro stejně: „Ahoj, jak se máš? Odkud jsi?“ Zejména „Odkud jsi?“ je z pohledu rozlohy a rozmanitosti Států již docela slušné téma…
Oční kontakt, pár vět, a není-li na jedné straně nálada nebo chuť, debata prostě nepokračuje. Ale spíš si příjemně pokecáte.
„To je Texas,“ říká mi jeden z fotografů narozený a dlouho žijící v Texasu, nyní v L.A. „Prostě pohoda. Dnes jsme jeli po okruhu s dalšími novináři z Evropy, a to bylo pořád: ‚Scheisse! Scheisse!‘ Proč? Co z toho mají? Enjoy your day, buddy! (Užij si den.)“
Ten váš autobus prostě dříve nebo později dorazí, a vaše nervové vztekání jeho příjezd nijak neurychlí. Velmi příjemná terapie, zejména ve světle lidí prchajících na metro, když za minutu jede další, a také možná malinké zastydění se, nebo spíš uvědomění si jiné perspektivy.
Autobusy nezmiňuji nadarmo: Na okruh se normálně jinak než autem nedostanete. Organizace shuttle busů byla prostě špičková. V šeru s blikajícími tyčkami v rukou jako zřízenci na letišti jsou autobusy navigovány k jednotlivým provizorním stanovištím s poctivou pravidelností. Jenomže v Americe nemají autobusy známé z naší veřejné dopravy: čtvery dveře a za deset sekund je autobus plný. Tady se nastupuje pouze předními dveřmi (do jakéhosi dálkového autobusu) a to přirozeně trvá. Systém je skvělý, jen prostě kapacitně nestačí. Zvyšovat počet autobusů nic neřeší, protože by stejně čekaly, nebo zacpaly město – slabým místem (bottle neckem) byl prostě nástup a výstup.
A že by se někdo vztekal? Téměř dva kilometry dlouhá fronta, ale pohoda a klid. Za něco více než hodinu po opuštění okruhu sedíte v buse. Ano, nějaký mladá Američanka nejspíš z hladu poznamenala, že je „pissed!“, ale ta se nejspíš předváděla před svými šarmantními společníky. Přede mnou asi né…
Je to právě tato… ‚infiltrace‘ do běžného života místních lidí, která mě na tom baví nejvíc. Ostatně, co bych z toho měl, přijet na letiště, sednout do přistavené limuzíny, vystoupit u hlavního vchodu, usadit se v tiskovém centu s gigantickou obrazovkou a časomírou, zase sednout do taxíku, odjet na hotel, a ráno to samé…
Přirozeně, lidé, kteří v padoku nejsou pro zábavu, ale za prací, takový komfort potřebují. Bez toho by svou práci nedovedli. Typická fanouškovská cesta autobusem vám tu zabere dvě až tři hodiny, kdežto autem jste za půl hodiny na okruhu – samozřejmě v tomto konkrétním případě. Nemusíte bojovat s určitou nepohodlností sedaček na tribunách a delšími prodlevami mezi jízdami a s jídlem a pitím se tu o vás také postarají. Riziko s tím spojené, hraničící s jistotou, spočívá v tom, že takoví lidé pak ztratí kontakt s fanouškovským světem a po nějaké době se do něj neumějí vžít. Své zážitky pak posuzují podle toho, koho potkali v padoku (kam se běžný smrtelník nedostane), jak si nacpali břicho na VIP večeři, pokecali se Schumim, Vettelem, Alonsem, Berniem… Ale ne už podle toho, jaké je zázemí pro fanoušky, co všechno a z jakých tribun uvidí, kde a jak moc dobře se nají nebo jaké seženou pití, jak zajímavý závod to může za těchto podmínek být a jaká je alternativní zábava například po skončení kvalifikace?
Má to pro mě o to větší význam, jelikož si celou cestu do USA hradím z osobně zajištěných nebo vyjednaných prostředků a právě proto jsem si vědom toho, jak velký finanční náklad to je. Pokud chceme pomocí přenosů TV NOVA oslovit ‚hlavní proud‘, pak musíme být empatičtí k možnostem těchto diváků, a drtivá většina z nich si výlet na GP USA v Texasu prostě dovolit nemůže.
Což ale neznamená, že ti, kteří v rámci své profese tuto možnost mají, by neměli takovou událost propagovat, stojí-li to za to. Ostatně, nejde jen o propagaci konkrétní velké ceny, ale sportu jako takového. Sportu, který všichni milujeme.
Protože prostě věřím tomu, že pokud je to alespoň trochu v silách a možnostech fandy (a mnohdy je to ve velkém jen otázkou ‚chtění‘), je možné se jednou na Velkou cenu USA v Texasu vydat a zodpovědně říkám, že toho nebude litovat. Obvykle to ale pro daleké velké ceny doporučuji spojit například s delší dovolenou. Nebylo by efektivním (a zodpovědným) výdajem se za velké peníze dopravit a ubytovat ve čtvrtek před velkou cenou a v pondělí ráno jet zase zpátky. Když už, tak už!
S dlouhodobým plánováním, uskrovněním se tam, kde to má smysl (ve čtvrtek jsem na okruh musel pracovně, ale shuttle busy nefungovaly – na taxících jsem tak vyplácal 120 doláčů), dobrou rešerší a organizací, například ve skupině „cool“ přátel, to není „Mission impossible“.
Protože k velké ceně prostě patří to, kde je umístěna. Máte-li ambice vyšší (nebo ‚delší‘) než třeba ‚jen‘ velké ceny v Německu, Maďarsku případně Itálii, pak po Velké ceně Singapuru, kterou jsem doporučoval do letošního podzimu (a stále doporučuji) je mou novou volbou Numero Uno GP USA v Texasu.
Okruh postavený pro diváka, jednoznačně. Prakticky z každé tribuny uvidíte mnoho částí trati, večer nesmíte zkrátka chybět na americké Stodolní, totiž na 6th Street mezi Colorado Street a Trinity Street, a po víkendu je to coby kamenem dohodil do San Antonia, Houstonu nebo Dallasu.
Co se mě týče, pak po terminátorovsku říkám: „I’ll be back.“