Arturo Merzario se dožívá sedmdesáti let

Tento Ital se v F1 nikdy žádných velkých výsledků nedočkal, přesto se navždy zapsal do historie tohoto sportu. Arturo Merzario je totiž jedním z těch jezdců, kterým může Niki Lauda vděčit za záchranu svého života.
Arturo Merzario se dožívá sedmdesáti let

Arturo Francesco Merzario, jak zní jeho celé jméno, se narodil 11. března 1943 v severoitalském městě Civenna, jenž se nachází jen několik málo desítek kilometrů od slavného okruhu v Monze. K rychlým kolům a vůni spálených gum měl tedy velmi blízko již od narození. Dráhu profesionálního závodního jezdce Arturo započal v roce 1967 a jeho prvním krokem na cestě ke slávě se staly závody do vrchu, jichž se účastnil za volantem vozu Fiat Abarth. Nedlouho poté si svými výkony vysloužil něco, co je snem snad všech závodních jezdců na celém světě, a sice angažmá u Ferrari. Tehdejší šéf italské automobilky viděl ve svém krajanovi obrovský potenciál, takže mu v roce 1970 nabídl smlouvu, kterou Arturo zkrátka nemohl odmítnout. Za poskytnutou důvěru se Enzovi záhy odvděčil, to když se mu během sezony 1972 podařilo v rámci mistrovství světa sportovních vozů vrátit tým z Maranella zpět na vrchol. Tehdy společně s Brianem Redmanem opanoval ve voze Ferrari 312 PB vytrvalostní závod ve Spa a na své konto si připsal po boku Sandra Munariho také vítězství ve slavné Targa Florio.

Merzariova cesta do formule 1 zdaleka nebyla tak trnitá jako v případě mnoha jiných jezdců. Ocitl se v ní relativně brzy a tak trochu i šťastnou náhodou. Když si v polovině sezony 1972 zlomil Clay Regazzoni během hraní fotbálku s mechaniky ruku, přišel Commendatore o jednoho ze svých pilotů a musel narychlo sehnat náhradu. Ve Francii proto usedl do kokpitu druhého ferrari vedle Jackieho Ickxe Nanni Galli. Ital nicméně o svých kvalitách nepřesvědčil, a tak místo něj dostal šanci tehdy devětadvacetiletý Merzario. Rodák z Civenny Enza Ferrariho nezklamal a svou příležitost náležitě využil. Při svém premiérovém závodě ve formuli 1, kterým byla Velká cena Velké Británie, dojel po startu z devátého místa šestý, což v té době zaručovalo zisk jednoho mistrovského bodu. Arturo zapůsobil na všechny kolem sebe a přinutil Ferrariho, aby jej nasadil i do dalšího závodu. Na Nürburgringu tak měli Maranellští hned tři vozy, neboť Regazzoni se už ze svého zranění plně zotavil a byl schopný závodit. V Německu se ale Merzariovi již tolik nedařilo, cílem projel na dvaadvacáté pozici se ztrátou jednoho kola, zatímco Ickx závod vyhrál a Regazzoni dojel druhý. V očích vedení Ferrari nicméně Arturo důvěru neztratil. Místo toho byla Italovi nabídnuta nová smlouva, která mu zaručovala závodní sedačku i v nadcházející sezoně. Začátek ročníku 1973 vypadal v Arturově podání vcelku nadějně. V Brazílii a v Jižní Africe dojel čtvrtý, jenže další výsledky už tak oslnivé nebyly a Ital do konce sezony již nebodoval. K jeho smůle se Ferrari v té době nacházelo v poměrně velké výkonnostní krizi, takže si na nějaké vyšší ambice musel nechat zajít chuť. Tu si tak alespoň částečně spravil v jiném motoristickém odvětví. Kromě formule 1 se totiž v témže roce objevil také na startu čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans, kde společně s Carlosem Pacem obsadil celkové druhé místo.

Na konci sezony 1973 bylo jasné, že u Ferrari Merzariovi pšenka již nepokvete, takže se musel poohlédnout po angažmá někde jinde. Nakonec zakotvil u Franka Williamse, jenž v té době v F1 provozoval tým Iso-Marlboro. Po výkonnostní stránce si však Ital jen stěží pomohl, neboť monoposty této stáje za konkurencí velmi zaostávaly a byly poměrně nespolehlivé. Ze čtrnácti závodů, do nichž Arturo v roce 1974 odstartoval, spatřil cílový praporek pouze ve třech případech. Během domácí Velké ceny Itálie, ze které musela řada jezdců kvůli technickým problémům odstoupit, zopakoval Merzario svůj nejlepší výsledek ve formuli 1 a po startu z patnáctého místa projel k radosti přihlížejících tifosi cílem jako čtvrtý. To byly zároveň poslední body, na něž v rámci královny motorsportu dosáhl. U Franka Williamse zůstal Ital i v následující sezoně, v její polovině nicméně tento tým kvůli neshodám se svým šéfem opustil. Než se na začátku nového ročníku do F1 vrátil, připomněl si znovu, jaké to je zvítězit na Targa Florio, a Alfě Romeo pomohl k titulu v šampionátu sportovních vozů.

Sezonu 1976 pak Merzario započal u týmu March, v jehož barvách nastoupil do sedmi velkých cen. Zbytek ročníku ale strávil u Franka Williamse, s nímž se nakonec opět udobřil. V nadcházející Velké ceně Německa se pak Arturo Merzario navždy zapsal do historie formule 1. Nikoliv však díky nějakému skvělému výsledku, nýbrž díky svému hrdinskému činu, kterým zachránil kolegu Nikiho Laudu před jistou smrtí. Rakušan ztratil na promáčeném Nürburgringu kontrolu nad svým ferrari a v jedné ze zatáček narazil do bariéry. Jeho vůz se vzápětí odrazil zpět na trať a vzplál. Lauda se ocitl v bezprostředním ohrožení života a pouze včasná reakce ze stran jeho kolegů Guye Edwardse, Haralda Ertla, Bretta Lungera a Artura Merzaria, kteří jej vytáhli z hořícího monopostu, mu zachránila život. Mezi Laudou a Merzariem rozhodně nepanovalo žádné přátelství a na této skutečnosti se nic nezměnilo ani po událostech z Německa, v onom osudném okamžiku však šly osobní záležitosti zcela stranou. 

V následujícím ročníku závodil Ital opět s vozy March, načež se rozhodl založit si vlastní tým, který pojmenoval po sobě. Avšak vzhledem k tomu, že se velmi často potýkal s finančními potížemi, ani v tomto případě žádnou díru do světa neudělal. Když už se mu podařilo kvalifikovat se do závodu, cíl stejně povětšinou kvůli mechanickým problémům nespatřil. Nedlouho poté si Merzario uvědomil, že tato cesta nikam nevede, a tak se rozhodl na konci sezony 1979 z formule 1 zcela stáhnout.

Po ukončení kariéry v královně motorsportu působil Ital se svým týmem ještě pár let v F2, ale i tento šampionát v polovině osmdesátých let opustil. Posléze se vrátil k závodům sportovních vozů, kterým se věnuje dodnes.

Další článek: Tým je na sezonu dobře připraven, shodují se piloti Sauberu