Alex Zanardi - vítězství vůle nad osudem

Existují sportovci a Sportovci. Pojďme si dnes, v poslední den roku, připomenout příběh muže, který bez debat patří do oné skupiny s velkým S.
Alex Zanardi - vítězství vůle nad osudem

Sport umí být vskutku obtížný, frustrující, plný dřiny, potu a slz, ovšem také se umí postarat o ty nejskvělejší životem napsané příběhy, jaké si jen můžeme představit. Sport také dokáže být neuvěřitelně inspirativním fenoménem, daleko překračujícím smysl „pouhé“ fyzické aktivity. Pro psaní velkých příběhů je ovšem potřeba velkých postav, které je mohou prožívat. Alessandro Leone Zanardi, kterého málokdo označí jinak než Alex, je personou, o níž by se bez problémů daly natočit filmy – ostatně nepochybuji, že se námět na zfilmování Zanardiho života již mihl v hlavě nejednoho producenta velkých filmových distributorů.

Zanardi je mužem mnoha talentů. Patří možná k těm nejlepším pilotům monopostů, kteří se nedokázali naplno prosadit ve formuli 1. Ale nepřeskakujme, k tomuto tématu se dostaneme hezky popořadě. Alex Zanardi se narodil 23. října 1966 v italské Bologni rodičům Anně a Dinovi. Nepocházel z nikterak zámožné rodiny, Dino pracoval jako instalatér. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se malý Zanardi vydal stejnou cestou, jako jeho budoucí kolegové v motorsportu. Mohla za to také rodinná tragédie. V roce 1979 při dopravní nehodě přišla o život Alexova sestra Cristina, která byla talentovanou plavkyní. Rodina byla samozřejmě zdrcena a rodiče Zanardiovi se ze strachu o syna báli pouštět Alexe na silnice.

Osud tomu ale chtěl jinak. Dospívající Alessandro našel zálibu ve stavění motokár, ke které ho přivedl jeden z kamarádů. Jeho první vlastnoručně postavený stroj jezdil na kolečkách od popelnice a jako výfuky posloužily trubky, které tatínek používal v práci. S takto spartánským vybavením mohl ze začátku samozřejmě soutěžit pouze v místních poloamatérských závodech. Teprve v roce 1982, tedy téměř v šestnácti letech (považme, v kolika letech do obdobných soutěží nastupují dnešní jezdci formule 1), začal závodit v italském mistrovství v závodech na motokárách (kubatura do 100cm3) a na první pokus skončil třetí. V následujících letech jeho jméno neustále rostlo a Zanardi platil za jednoho z nejlepších motokárových závodníků v Itálii.

Na motokárách se stal dokonce mistrem Evropy v kubatuře 135cm3 (pět vítězství v pěti závodech, dosud nevyrovnaný počin). K památné situaci došlo v roce 1987. Zanardi bojoval o titul mistra Evropy v kategorii do 100cm3 s Massimilianem Orsinim. V posledním závodě si oba rivalové před všemi pronásledovateli vytvořili velký náskok. Orsini se neuváženým manévrem pokusil Zanardiho předjet, načež oba skončili v hodinách. Zanardi seskočil z motokáry a pokusil se ji do cíle dotlačit, když v tom na dráhu vběhl jako smyslů zbavený Orsini starší a Alexe fyzicky napadl kopáním do zad. Zanardi závod nedokončil a titul tak padl do rukou „třetího vzadu“. Jeho jméno vám je jistě povědomé, jedná se o jistého Michaela Schumachera.

V té době už bylo Zanardimu přes dvacet roků, a tak přišel čas na postup výše, do monopostů. V roce 1988 závodil v italské formuli 3. Adaptace na jízdu ve formulovém voze byla těžší, než se předpokládalo, nicméně Zanardi přeci jen dokázal zajet takové výsledky, aby mohl sezonu 1991 strávit ve formuli 3000, tedy jediný stupínek pod formulí 1. Navíc za svého působení ve formuli 3 potkal Danielu, která byla manažerkou jeho týmu a v roce 1996 se stala Alexovou ženou – rovněž měla velký vliv na Zanardiho větší klid za volantem. Výsledky se začaly dostavovat. V roce 1991 si v F3000 na konto si připsal dvě vítězství a čtyři druhá místa a stal se vicemistrem (skončil za Christianem Fittipaldim). Na kdyby se sice nehraje, nicméně čtyřikrát v sezoně nedokončil, z toho tři odstoupení zavinily technické problémy v době, kdy Zanardi vedl závod.

Eddie Jordan měl v tomtéž roce vrásky na čele kvůli uvěznění Bertranda Gachota. Na jeho místo v týmu Jordan F1 jednorázově nastoupil Michael Schumacher, po něm Roberto Moreno a nakonec se štěstí usmálo i na Alexe Zanardiho. Jeho debutem ve formuli 1 byla Velká cena Španělska 1991, ve které skončil devátý. Absolvoval i poslední dvě velké ceny tohoto ročníku. Jak vlastně získal Zanardi kontrakt s Jordanem? Vskutku kuriózně. Eddie se Alexe pokusil kontaktovat v době, kdy Zanardi byl na závodě F3000 v Le Mans. Za boha však nemohl skromného Itala najít. Jordan proto využil hlasatelské ampliony. Zanardi se nakonec s Jordanem konečně našel a smlouva byla na světě.

Jordan byl ze Zanardiho výkonů (Ital i přes prakticky nulové zkušenosti prokázal, že je skutečně velice rychlý) nadšený a toužil po tom, aby pro něho závodil v celé sezoně 1992. Ani na začátku devadesátých let to ovšem s působením ve formuli 1 bez movitých sponzorů nebylo jednoduché. Místo Zanardiho proto místo u Jordanu dostal Mauricio Gugelmin, který do týmu přivedl 8 milionů dolarů, což tehdy byla neodolatelná suma.

Zanardi byl rázem bez angažmá. Už už to vypadalo, že podepíše s Tyrrellem, ovšem opět rozhodly peníze. Aby neztratil kontakt s formulí 1 úplně, vzal Zanardi zavděk nabídce Flavia Briatoreho a stal se testovacím jezdcem Benettonu. V polovině roku Zanardi znovu nastoupil do závodů. V týmu Minardi nahradil zraněného Christiana Fittipaldiho. Zanardi v Minardi zůstal po tři závodní víkendy, ve kterých byl stabilně rychlejší než kolega Morbidelli, nicméně neutěšené výsledky italského týmu zapříčinily, že Zanardiho pozice v královně motorsportu nebyla příliš silná.

Pro rok 1993 měl Zanardi dvě možnosti – mohl pokračovat v roli testovače Benettonu, nebo zariskovat a naskočit do závodní sedačky slábnoucího týmu Lotus. Zanardi, vždy nadšený pro závodění, zvolil druhou možnost. V Lotusu strávil následující dvě sezony. Tým se slavnou minulostí se snažil udržet krok se špičkou, jak jen to šlo. Nedostatek finančních prostředků to ovšem znemožňoval. Ve Velké ceně Brazílie 1993 získal Zanardi za šesté místo v cíli svůj první a poslední bod ve formuli 1. Tehdy šestadvacetiletý italský pilot o něj ovšem musel bojovat do posledního dechu. Alessandro dvacet kol před koncem najel na kámen, který zasáhl jeho levé rameno. Až do projetí cílem řídil Zanardi jednou rukou. Druhou se držel za rameno a krk, aby byl vůbec schopen projet zatáčkou. Zanardiho angažmá u Lotusu bylo plné smůly a technických problémů.

V období mezi Velkou cenou Británie a Německa Zanardiho potkala další patálie. Jel zrovna kolem Bologni na kole, když v tom do něho narazil postarší řidič. Zmatený motorista posléze zacouval, Zanardiho přejel znovu a zlomil mu několik kůstek v noze. To však nebylo nic proti tomu, co se stalo v tréninku na Velkou cenu Belgie. Aktivní zavěšení monopostu Lotus 107B opět vypovědělo službu, a to v kritickém místě uprostřed Eau Rouge. Zanardiho vůz byl neovladatelný a v rychlosti přes 240 kilometrů v hodině narazil do bariéry. Alex byl v bezvědomí a chvíli to vypadalo, že došlo k nejhoršímu. Katastrofické scénáře se ale naštěstí nepotvrdily.

Zanardi byl brzy dostatečně fit na to, aby se vrátil do kokpitu. Lotus se ovšem rozhodl pro zbývající závody vylepšit svůj rozpočet a dal příležitost Pedrovi Lamymu. Zanardi měl pro rok 1994 zůstat pouze testovačem Lotusu. Lamy se ovšem nedlouho po Velké ceně Monaka vážně zranil, zlomil si obě nohy a byl mimo hru. Zanardi byl znovu povolán do služby. Situace v Lotusu ovšem byla stále horší. Nové šasi dostal Johnny Herbert, Alex se musel spokojit se starým. Poruchy se množily a v Belgii a v Portugalsku Zanardi musel uvolnit místo domácímu závodníkovi Phillipe Adamsovi.

Dny Lotusu byly po sezoně 1994 sečteny a zdálo se, že skomírala i Zanardiho kariéra. V dalším roce se objevil jen v několika závodech sportovních vozů, jinak byl bezprizorní. Jako živá voda ale zafungoval nápad přesunout se do zámoří. Zanardi věřil, že vzhledem ke zkušenostem formule 1 nebude mít problémy se sháněním místa v sérii CART. Opak byl ale pravdou. Pak si ale na Alexe vzpomněl Rick Goyne, komerční ředitel Reynardu a nedlouho poté byla smlouva se silným týmem Chipa Ganassiho na světě.

Další tři sezony byly v podání Zanardiho veleúspěšné. Velice brzy se vypracoval v jednoho z nejoblíbenějších a nejúspěšnějších pilotů na severoamerických okruzích. V sezoně 1996 se Zanardi s přehledem stal nováčkem roku, v celkovém pořadí skončil třetí (tři vítězství na kontě, jedno z nich, kterého dosáhl na slavné trati Laguna Seca, získal díky dnes už legendárnímu předjížděcímu manévru na Bryana Hertu), přičemž si připsal stejný počet bodů jako vicemistr Michael Andretti. Rok 1997 už patřil Zanardimu. Stal se šampionem s náskokem 33 bodů na Gila de Ferrana a svou sbírku rozšířil o dalších pět vítězství.

Zanardiho dominance byla ještě mnohem výraznější v sezoně 1998. Sice nezískal pole position v žádném z devatenácti závodů, ovšem patnáctkrát stanul na stupních vítězů, z toho sedmkrát na tom nejvyšším. V konečném hodnocení získal o 116 bodů více než vicemistr Jimmy Vasser, který byl zároveň Zanardiho týmovým kolegou. Zanardi byl v USA hvězdou první velikosti, a to nejen díky výkonům na trati. Mnoho fanoušků si získal i svým optimistickým přístupem a sympatickou povahou. Řada lidí z formule 1 si začala uvědomovat, že zřejmě po několik let přehlížela velký talent.

Chvíli o Zanardim uvažovalo Ferrari jako o potenciálním týmovém kolegovi pro Michaela Schumachera. Nakonec to byl Williams, kdo jako první přišel s konkrétní nabídkou. A Zanardi na ni kývl. Proč ale vlastně opustil dobré bydlo v Americe a rozhodl se vrátit do formule 1, na kterou měl všelijaké vzpomínky? "Chtěl jsem prostě vyzkoušet něco jiného. Představte si, že se můžete utlouct po medu. Jakmile ho ale jíte každý den, dříve nebo později dostanete chuť na něco slaného. Byl jsem v té části kariéry, kdy jsem musel brát dobré nabídky. Věděl jsem, že mi mnoho času na prosazení se ve formuli 1 nezbývalo," řekl Alex.

Technické regule formule 1 v roce 1999 byly velmi odlišné od těch, které platily v době, kdy Zanardi odešel do Ameriky. Návrat byl v podstatě kulturním šokem. Sám Zanardi se nechal slyšet, že rozdíl mezi vozy CART a monoposty formule 1 z roku 1994 byl výrazně menší než rozdíl mezi starými efjedničkami a formulí 1 z konce devadesátých let. Velké trable mu činily například drážkované pneumatiky. Zkrátka a dobře, Zanardi, od kterého si Frank Williams hodně sliboval, nestačil týmovému kolegovi, kterým byl Ralf Schumacher. Jedenáctkrát nedokončil závod a málokdo očekával, že by tříletá Zanardiho smlouva byla naplněna.

Alex byl v týmu oblíbený, Patrick Head si nemohl vynachválit jeho technické znalosti, nicméně ambice Williamsu byly vysoké a Zanardimu se nedařilo plně využít potenciál vozu. Proto došlo k oboustranné dohodě o předčasném ukončení kontraktu. Rozchod jednoznačně neproběhl ve zlém. Zanardi uznal, že nenaplnil představy Franka Williamse a Patricka Heada a že stál více peněz, než by odpovídalo.

V roce 2000 dělal Zanardi hlavně to, co ho bavilo. Užíval si čas strávený se synem, při sportu, jachtaření a nabíral síly pro další výzvy. Kývl na nabídku přítele Mo Nunna, kterého znal z působení u Chipa Ganassiho a který se rozhodl založit vlastní stáj a pomohl mu s nastavením vozu. Také okusil, jaká je jízda v rallyovém voze. Pro rok 2001 dostal řadu nabídek, i od těch nejsilnějších týmů CART, nicméně Alex je všechny odmítl a vstoupil do Nunnova týmu.

Zanardimu chvíli trvalo, než se plně aklimatizoval. Výsledky zaostávaly za nejúspěšnějšími sezonami. 15. září 2001 bojoval Zanardi na německém oválu Lausitzring o vítězství. Po pozdní zastávce v boxech ovšem nezvládl návrat na trať a dostal se do smyku. Alex Tagliani neměl čas se Zanardimu vyhnout, což vyústilo v hrůzostrašnou nehodu, při které pilot týmu Mo Nunn Racing přišel o obě dolní končetiny. Tým doktora Terryho Trammela bojoval s časem. Zanardi přišel o tři čtvrtiny krve v těle a byl na pokraji smrti. Rychlá lékařská pomoc mu však zachránila život. V nemocnici se Zanardimu třikrát zastavilo srdce a v jeden okamžik mu v těle koloval pouze litr krve. Operace trvala tři hodiny a vyžádala si odstranění tkáně na nohou až do půli stehen. Zanardi nicméně svůj boj o titul vyhrál. Mozek a životně důležité orgány v jeho těle zůstaly nepoškozeny. Lékařský verdikt zněl téměř neuvěřitelně – Alessandro jednoho dne bude opět chodit.

Zanardiho rekonvalescence měla ohromné tempo. Několik týdnů po propuštění z nemocnice zvládl chůzi na protézách a brzy se opět posadil za volant auta. Jeho nezlomná vůle v něm po čase podnítila chuť zkusit nové výzvy. V roce 2003 se vrátil na Lausitzring, aby symbolicky odkroužil posledních třináct kol, která mu dva roky předtím chyběla k vítězství. Spekulace o Zanardiho návratu k závodění se množily. A byly založeny na pravdě – v roce 2004 se již proháněl v závodech ETCC a počínaje sezonou 2005 působil několik let v mistrovství světa cestovních vozů. Řídil vůz BMW 320, speciálně upravený tak, aby se dal ovládat jen za pomoci rukou. Nutno podotknout, že Zanardi nebyl v „cesťácích“ do počtu. Získal čtyři vítězství a několik dalších umístění na stupních vítězů, přičemž si velmi oblíbil brněnský Masarykův okruh. Na konci listopadu 2006 nasedl po sedmi letech do monopostu formule 1. Ve Valencii se projel v upraveném monopostu týmu Williams.

Kromě světa rychlých kol Alexe začal zajímat také sport zcela jiné kategorie. Tím byly závody handbiků, tedy silničních kol, ovládaných rukama handicapovaných sportovců. V roce 2007 vyhrál maraton v New Yorku a o dva roky později se zúčastnil mistrovství světa. Jeho výroky o tom, že se chce kvalifikovat na paralympiádu v Londýně, se zdály být přitažené za vlasy. Nevěřící Tomášové ale nakonec zplakali nad výdělkem – Zanardimu se to podařilo.

V roce 2011 byl v Dánsku na mistrovství světa stříbrný v časovce a nebyl už nikdo, kdo by Zanardiho sen nebral vážně. Vrchol sportovní pohádky přišel na začátku října 2012. Získal zlatou paralympijskou medaili v časovce i v závodě s hromadným startem a stříbro v soutěži národů – závody se konaly na Brands Hatch, trati, kterou dobře zná z automobilových závodů.

"V časovce jsem měl vážně nahnáno. Pár kilometrů po startu mi upadl řetěz a chvíli mi trvalo, než se mi podařilo ho nasadit zpět. Panikařil jsem a při jízdě do kopce jsem se možná až příliš přepínal ve snaze dohnat získanou ztrátu. Bál jsem se, že je vše ztraceno," řekl Zanardi. Nebylo. Jeho náskok byl více než dostatečný a nejbližšího rivala porazil o více než třicet sekund.

Před několika hodinami byly Zanardiho výkony na Paralympijských hrách v Londýně zvoleny největším paralympijským počinem roku. Říká se, že asi každý člověk by vyměnil prakticky cokoliv za to, aby byl zdravý a mohl žít normální život. Alessandro Zanardi si ovšem myslí, že bychom se měli radovat z toho, co nám bylo dáno. I ty největší nepřízně osudu vás totiž mohou postavit na cestu ke štěstí:

"Vím, že existuje obrázek o pilotech, kterak po závodě nasednou na svůj osobní tryskáč, aby co nejdříve stihli plavbu na své osobní jachtě. Je to naprosto přirozené, kromě velkého obdivu se vždy objeví i malý ždibec závisti. Samozřejmě neříkám, že by lidi jezdcům přáli to nejhorší, jen počítám s tím, že si někteří po mé nehodě před lety řekli: Tak, teď jsem zvědavý, co budeš dělat dál.

Mojí volbou bylo snažit se pokračovat v životě takovým způsobem, jako by se nic nestalo. Cítil jsem, že jednoduchý fakt, že jsem zůstal naživu, mi otevřel brány k prozkoumání nových možností přímo spojených s mým zdravotním stavem. 

Abych řekl pravdu, posledních jedenáct let pro mě bylo tak úžasných, tak fascinujících, že kdyby ke mně přišel Bůh a řekl "poslyš, můžu ti navrátit normální život, a to i s nohama," zřejmě bych té šance nevyužil. Znamenalo by to, že bych se musel vzdát svého nynejšího života, se kterým jsem naprosto spokojený."

V nejbližší době Zanardi nechce se sportem přestat, byť to některé jeho výroky po vítězství na paralympiádě naznačovaly.

"Mým problémem je, že někdy moc mluvím (smích). Řekl jsem, že to byl úžasný zážitek a že mě moc mrzí, že už je po všem. Nemyslel jsem tím, že chci končit s cyklistikou a doufám, že budu konkurenceschopný i za čtyři roky v Riu.

Vážně nechci znít jako primadona, jen je v poslední době těžké uctivě odmítat velkou spoustu nabídek, kterých se mi dostává," řekl Zanardi.

Nedávno nicméně dostal nabídku, která se neodmítá. Vyzkoušel si závodní speciál DTM, a to přímo mistrovský vůz BMW M3. Na přechod do prestižní německé závodní série to sice zatím nevypadá, nicméně neznamená to, že k němu nemůže v budoucnu dojít:

"Bavili jsme se i o seriózních věcech, ale omluvil jsem se s tím, že plná sezona v DTM by pro mě v příštím roce byla příliš velkým závazkem. Znamenalo by to totiž, že bych nemohl dělat věci, které si užívám – třeba handbiking nebo rybaření se synem. Rozhodl jsem se počkat na další vlak."

Další článek: Glock si hodně slibuje od aerodynamického tunelu McLarenu

17:06 | Zandvoort by prý raději letošní závod zrušil a soustředil se na příští rok, než aby se jelo před prázdnými tribunami.
11:18 | Mistr světa z roku 1997 a současný glosátor dění ve světě motorsportu Jacques Villeneuve dnes slaví 49 let.
7. dubna | Tak ne zřejmě ale už určitě..
7. dubna | Formule 1 zřejmě prodlouží "letní přestávku", která běží nyní (uzavření továren) z 21 dnů za 35 dnů.