Adrian Newey se domnívá, že největší stopa, kterou po sobě ve formuli 1 zanechá, je důraz na aerodynamiku, která se stala hlavním diferenciačním prvkem výkonnosti.
Neweyho vozy u Red Bullu vyhrály poslední dva šampionáty a další tituly sbíral britský šéfdesignér v minulosti s Williamsem a McLarenem, a proto je možná překvapením, na která svá díla vzpomíná s největší pýchou.
"Určitě na první vozy formule 1, když jsem u týmu Leyton House/March pracoval od roku 1988," odpověděl Newey na otázku CNN, na co je nejvíc hrdý. "Byli jsme velmi malý tým. Na voze jsme pracovali tuším jen dva aerodynamici, včetně mě. Celý tým inženýrů tvořilo pět nebo šest lidí (dnes 100 až 130)."
"Měli jsme atmosferický motor, který měl mnohem menší výkon než tehdejší turbo motory. Takže jsme rozhodli, že postavíme co nejefektivnější aerodynamiku vozu. To auto podle mě skutečně změnilo směr, kterým formule 1 šla."
"Auta se tehdy stala dost velká a neobratná, zatímco náš malý march, i když ztrácel na výkonu, se dokázal dostat před mclaren, ferrari a williams, a to protože byl aerodynamicky velmi efektivní. Ostatní to samozřejmě uznali a v následujících letech se auta postupně stávala klonem našeho vozu z roku 1988."
A to je podle Neweyho také jeho nejmarkantnější přínos formuli 1, kterým se zapsal do historie tohoto sportu.
"Já jsem určitě vždy šel cestou stavění aerodynamiky na první místo při designu vozu, protože je to ten největší diferenciační prvek," vysvětloval. "A to je něco, co je teď obecně akceptováno, všichni to dělají. Ale když jsem v osmdesátých letech začínal, nebyla to norma."
"Tehdy vládla tendence nejdříve auto navrhnout po mechanické stránce, a pak aerodynamici dostali za úkol na to napasovat karoserii. Myslím, že ta filozofie je stále platná - snažíte se zjistit, kde za své peníze získáte nejvíc výkonnosti, a podle toho postupujete při návrhu vozu."
Co se týče návrhu vozu, tak je v tomto ohledu Newey výjimečný nejen svými výsledky, ale také svými postupy. Je známý tím, že stále nepodlehl počítačům, a zřejmě už nikdy nepodlehne.
"Co se týče komunikování a rozvíjení mých nápadů, rád pracuji s rýsovacím prknem, na rozdíl od všech mých kolegů, kteří používají počítačové systémy (CAD). Asi jsem poslední dinosaurus v tomto odvětví," potvrdil. "Pohlížím na to jako na jazyk. Je to způsob, jak uchopit myšlenky v hlavě."
"Já nápad uchopím, načrtnu na kousek papíru a pak ho rozvíjím na rýsovacím prkně. V dnešní době se všechno samozřejmě musí dělat pomocí CAD systémů a já mám to štěstí, že mám tým dvou nebo tří lidí, kteří mé nákresy převádějí do elektronických obrázků."
"Ale jestli používáte rýsovací prkno nebo rovnou CAD, to je podle mě otázka osobních preferencí. Já jsem takhle vyrostl a obávám se, že ten zvyk už mám moc zažitý na to, abych ho změnil. Když dorazily CAD systémy na začátku 90. let, tak různí lidé, hlavně když jsem byl u Williamsu, říkali, že bych měl udělat změnu."
"V té době, když mi bylo něco přes 30 let, jsem postup změnit možná opravdu měl. Ale já mám rád volnost kreslení, skutečnost, že můžete velmi snadno něco načrtnout, vygumovat, změnit, volnou rukou. Když se teď dívám na lidi u CAD, tak ty systémy podle mě pořád mají tu slabinu, že nemůžete kreslit tak volně jako rukou, nemůžete věci velmi rychle změnit, nemáte tam gumu."