Jen málokterá sezóna v historii formule 1 nabídla takový počet velkých příběhů a tak strhující podívanou jako ročník 1982 před čtyřiceti lety. O titul se utkalo hned pět konstruktérů, na poli 16 grand prix triumfovalo celkem 11 unikátních vítězů a šampionem se nakonec stal Fin Keke Rosberg, který vyhrál pouze jedinou velkou cenu. To vše se odehrávalo na pozadí kontroverzních politických her, diskvalifikací, bojkotu, fatálních nehod a nervy drásajících dramat v posledních kolech závodu.
Promarněná příležitost (Renault)
Sezóna 1982 odstartovala již 23. ledna na jihoafrickém okruhu Kyalami, kde se naplnily předpoklady o očekávané dominanci vozů poháněných turbomotory v čele s oběma auty francouzského Renaultu pilotovanými Alainem Prostem a Reném Arnouxem. Žluté vozy ovládly kvalifikaci a i v závodě se jim nadmíru dařilo. Prost sice v průběhu velké ceny utrpěl defekt levé zadní pneumatiky, ale i po své vynucené zastávce v boxech se z osmé pozice dokázal na čerstvých pneumatikách za pouhých 29 kol brilantním způsobem prodrat pořadím zpět na čelní pozice a grand prix vyhrál před Carlosem Reutemannem, vicemistrem světa předchozího ročníku. Po závodě Prost vůbec poprvé v kariéře vedl průběžné pořadí šampionátu.
Francouzův týmový kolega Arnoux skončil až na třetím místě po chybné signalizaci ze strany týmu, který svého pilota pět kol před koncem grand prix instruoval, že se za ním jedoucí Reutemann nachází v pořadí závodu o kolo zpátky, a Arnoux se tak Argentinci příliš nebránil. Tato chyba stála Francouze dva mistrovské body, Arnoux však po závodě nedával nijak najevo případné zklamání, neboť forma renaultů působila úchvatně. Tým vedený Gérardem Larroussem měl od ročníku vysoká očekávání, zvláště poté, co již v předchozím roce vyrostl v jeho barvách Prost ve skvělého pilota, který v závěru sezóny vyhrál celkem tři grand prix a v konečném účtování obsadil páté místo v jezdeckém pořadí mistrovství světa se ztrátou pouhých sedmi bodů na mistra světa Nelsona Piqueta. Před začátkem roku 1982 byl Prost mnoha odborníky pasován na vůbec největšího favorita nadcházejícího ročníku.
Renault však v následujícím průběhu sezóny začal velmi brzy vážně doplácet na svůj největší hendikep – spolehlivost vozů. V dalších 15 grand prix odstoupil nejméně jeden z jeho vozů celkem 18krát. Prost se sice po svém vítězství v Kyalami mohl ještě radovat z triumfu po diskvalifikaci Piqueta z následné Velké ceny Brazílie, i tak ale poté Francouz smolně doplácel na řadu odstoupení a nepovedených výsledků a po sedmé grand prix v ulicích Detroitu jej z čela pořadí sesadil John Watson. Na další bodované pozici Prost dojel až v desátém závodě ve Velké Británii, kde skončil šestý. Arnoux po dojezdu na stupních vítězů v první velké ceně nebodoval v dalších devíti grand prix.
Foto: Getty Images / Mike Powell
Onu dominantní sílu z úvodu ročníku evokovaly vozy Renaultu opět až v 11. závodě na domácím okruhu Paul Ricard, kde velkou cenu proměnily v oslavu Francie a její jezdecké akademie. Arnoux zvítězil před Prostem ve formaci 1-2-3-4 pro domácí závodníky, za oběma renaulty grand prix dokončili se svými ferrari francouzští piloti Didier Pironi a Patrick Tambay, a to ve stejný den, kdy vyhrál počtvrté Tour de France legendární Bernard Hinault.
Prost původně předpokládal, že jej vzhledem k vývoji šampionátu přepustí Arnoux před sebe a Renault skutečně oba své jezdce o prohození pozic na čele instruoval. Arnoux toho ovšem nedbal, jelikož byl podle svých slov v závodě jednoduše mnohem rychlejší než Prost a do konce sezóny ještě zbývala řada velkých cen. Zisku oslnivého jubilejního 10. vítězství pro Renault na domácí půdě se nehodlal vzdát dobrovolně.
Arnoux se na Paul Ricard odrazil k sérii lepších výsledků zahrnujících druhé místo v následné Velké ceně Německa a vítězství v předposlední grand prix ročníku na Monze, které jej nakonec vynesly na výsledné šesté místo jezdeckého pořadí. Od dalšího roku Francouz přestoupil k Ferrari, které mu bylo schopno nabídnout spolehlivější vůz, s nímž Arnoux v roce 1983 bojoval až do posledního závodu sezóny o mistrovský titul.
Renaulty naprosto dominovaly kvalifikacím, získaly celkem deset pole position, o které se oba jeho piloti shodně podělili. Favorizované žluté vozy vedly závod ve 14 ze 16 grand prix ročníku, zvítězily však pouze čtyřikrát. Přestože Prost vyhrál dva závody a v sezóně vedl po více než třikrát vyšší počet kol než konečný šampion ročníku Keke Rosberg, obsadil nakonec Francouz až čtvrté místo celkového pořadí o deset bodů za mistrovským Finem, jehož motor Cosworth se jinak nebyl schopen s turbomotory co do čisté výkonnosti rovnat. Po úvodních velkých cenách se mohlo zdát, že ročník 1982 bude „rokem Renaultu“, ale výsledný efekt byl z pohledu ambiciózních Francouzů spíše hořkosladký.
Mezi dvěma cykly (Brabham)
V pozici obhájce titulu mistra světa vstupoval do sezóny 1982 po svém úspěšném souboji s oběma williamsy Carlose Reutemanna a Alana Jonese v předcházejícím roce Brazilec Nelson Piquet v barvách Brabhamu vedeného Berniem Ecclestonem. Piquet poprvé předvedl své mistrovské kvality ve druhém závodě ročníku v Brazílii, kde šel nejprve do čela velké ceny Gilles Villeneuve s ferrari, ale ve 29. kole vylétl Kanaďan pod tlakem v souboji s domácím Brazilcem z trati, a vydřené vítězství tak za obrovského vedra získal na domácí půdě k ohromné radosti svých příznivců Piquet, který následně při předávání trofejí na stupních vítězů podobně jako ve velké ceně dříve jeho týmový kolega Riccardo Patrese z neskutečného vyčerpání zkolaboval.
Radost však Brazilci zhořkla o čtyři týdny později. Renault a Ferrari podaly proti vozům Brabhamu a Williamsu protest s tvrzením, že obě stáje závodily s auty pod minimálním váhovým limitem 580 kilogramů a Piquet byl nakonec společně s v cíli druhým Rosbergem diskvalifikován z výsledkové listiny. Triumf byl dodatečně připsán původně třetímu Prostovi. Šlo o důsledek stále probíhající války mezi organizacemi FISA (Fédération Internationale du Sport Automobile) a FOCA (Formula One Constructors Association) o kontrolu nad formulí 1.
FISA po skončení Velké ceny Brazílie upravila postup pozávodního vážení vozů – zatímco se dříve před měřením doplňovala hladina oleje a chladící kapaliny, nyní se měla hmotnost auta vážit ještě před přidáním těchto tekutin, což mělo dopad na týmy, které do té doby využívaly šedé zóny pravidel a naoko tvrdily, že pomocí nádrží s vodou chladily brzdy. Ve skutečnosti však vodu po vyjetí z boxů vylévaly na trať, jezdily pod váhovým limitem a tekutinu doplňovaly po závodě. FOCA okamžitě povolala své týmy do zbraně a britské stáje v důsledku celé aféry o dva týdny později bojkotovaly závod v Imole, kde se na startovním roštu nakonec seřadilo pouhých 14 vozů.
Kontroverze doprovázející Piquetův triumf jako by předurčily další průběh sezóny z pohledu Brabhamu, pro který představoval podobně jako pro Renault ročník 1982 rok ztracených příležitostí. Piquet oficiálně dokončil pouze čtyři velké ceny a získal jediný triumf v Kanadě. V Detroitu jeho stanovený čas v tréninku dokonce ani nestačil pro kvalifikaci do závodu. Modrobílé vozy byly často v záběrech televizních kamer, pohybovaly se vysoko v pořadí, mnohdy vedly grand prix, ale z pohledu reálných výsledků byla jejich výkonnost značně neuspokojivá. Tým se svým způsobem zasekl na půli cesty mezi dvěma vývojovými cykly motorů a v celé první části ročníku zvažoval, zdali je pro něho výhodnější stále závodit s osmiválcovými agregáty, nebo přejít na turbomotory, dodávané Brabhamu německou automobilkou BMW. Ve Velké ceně Kanady, která představovala jedinou světlou výjimku v jinak nepovedeném ročníku Brabhamu, došlo ke kuriózní situaci, když závod vyhrál Piquet s motorem BMW, zatímco jeho týmový kolega Patrese dojel na druhém místě s agregátem Cosworth.
Foto: Getty Images
Tým se alespoň pokoušel o strategické inovace a zhruba od poloviny sezóny se snažil závody vyhrát pomocí plánovaných pit stopů pro dotankování paliva a přezutí pneumatik. Ve Velké Británii ovšem oba brabhamy odstoupily ještě před svými dříve avizovanými zastávkami v boxech stejně jako o týden později ve Francii. V následující grand prix v Německu vedl po předjetí renaultů Piquet, jehož ovšem z čela protentokrát nevyřadil technický problém, ale o kolo jedoucí zpátky Eliseo Salazar, jemuž následně rozezlený Brazilec proslulým způsobem odpověděl improvizovanými kung-fu chvaty. Premiéra prvního plánovaného pit stopu v moderní historii se Brabhamu podařila uskutečnit až v Rakousku, kde Patrese i po jeho vykonání vedl, ale posléze vylétl z trati a odstoupil.
V celkovém pořadí šampionátu nakonec Patrese svého brazilského týmového kolegu porazil o jeden mistrovský bod. Vrcholným momentem sezóny pro Itala byl jednoznačně závěr bláznivé Velké ceny Monaka, jedné z nejdramatičtějších grand prix, jakých kdy byla formule 1 ve své bohaté historii svědkem. Pořadí na jejím čele se minimálně čtyřikrát změnilo, hned čtyři jezdci měli v posledních dvou kolech na dosah své první vítězství ve formuli 1 a dva z nich ztratili takřka jistý triumf v úplně posledním okruhu závodu.
Po startu grand prix v úzkých uličkách Monackého knížectví vedl nejprve z pole position Arnoux, ale ten se v 15. kole roztočil na výjezdu ze sekce kolem plaveckého bazénu. Vedení převzal Prost, který ovšem pouhá tři kola před koncem grand prix dostal smyk na výjezdu ze šikany du Port a rozbil svůj renault o svodidla. Do čela se posunul Patrese, hned v následujícím okruhu se ovšem Ital roztočil ve vlásence Loews na oleji vytékajícím z poškozeného williamsu irského závodníka Dereka Dalyho a bezmocně zůstal stát na okraji vozovky, dokud mu traťoví maršálové mimo záběry kamer nepomohli vrátit se do závodu. Vedení velké ceny si mezitím neslyšně uzmul Didier Pironi s ferrari. V posledním kole grand prix však v tunelu Francouzův vůz neustále zpomaloval, až nakonec zastavil úplně, když Pironimu došlo palivo.
Do čela závodu mohl nyní jít do té doby druhý Andrea de Cesaris (Alfa Romeo), ale ten rovněž odstavil svůj vůz s prázdnou nádrží v posledním kole při stoupání do kopce na výjezdu ze zatáčky Sainte Dévote. Pokud by se Patrese nedokázal vrátit do průběhu grand prix, měli nyní šanci na vítězství další jezdci o kolo zpět, i ti se ovšem potýkali s problémy. Nigel Mansell (Lotus) jel velmi pomalu a Daly si nejprve urazil zadní a poté i přední křídlo svého williamsu. Při sledování tohoto martyria pronesl James Hunt, který závod pro britskou televizní stanici BBC komentoval, památnou větu: „No, potýkáme se tu s takovou směšnou situací, kdy všichni sedíme na startovní rovince, čekáme na vítěze, až projede kolem, ale zdá se, že se žádného nedočkáme!“ Tuto agónii nakonec ukončil Patrese, jemuž se podařilo po vlastním roztočení se vrátit do závodu a projet pod šachovnicovým praporkem, čímž dosáhl na své premiérové vítězství ve formuli 1.
Foto: Getty Images / Howes / Daily Express / Hulton Archive
Návrat šampiona (McLaren)
Když se během tréninku na Velkou cenu Kanady v roce 1979 rozhodl Niki Lauda opustit kolotoč formule 1 a pověsit kariéru závodního pilota na hřebík, asi nikdo si v danou chvíli nepředstavoval, že uplynou pouhé dva roky a Rakušan bude opět stát na startovním roštu královny motorsportu. Ba co víc, že neztratí vůbec nic ze své dřívější fantastické rychlosti a mistrovských kvalit a podaří se mu vyhrát v barvách McLarenu Rona Dennise již třetí závod po skončení svého dvouletého „důchodu“.
Hned ve třetí velké ceně ročníku 1982 v americkém Long Beach Lauda předvedl vyzrálý výkon, nechal své soupeře bojovat mezi sebou a poté, co Bruno Giacomelli (Alfa Romeo) sestřelil ze druhého místa jedoucího Arnouxe a de Cesaris, který předtím získal pole position a závod vedl, dal průchod svým emocím a při předjíždění o kolo zpátky kroužícího Raula Boesela (March) zuřivě gestikuloval namísto toho, aby se soustředil na správné řazení, se Lauda dostal poprvé od Velké ceny Velké Británie 1978 do čela grand prix, které již nepustil a získal své 18. vítězství ve formuli 1. Jeho klinický výkon v Long Beach bývá řazen mezi Laudovy vůbec největší a připomínal Rakušanovy ikonické triumfy ze 70. let, kdy se zdála být jeho vítězství téměř až rutinní záležitostí, kdy probíhaly závody čistě v Laudově režii.
Foto: Getty Images
Ještě před startem sezóny se Rakušan stal ústřední postavou proslulé jezdecké stávky v Jižní Africe, při které piloti formule 1 protestovali proti nově zavedenému systému superlicencí, jejichž přijetí by jezdce výrazně svazovalo s týmy. Superlicence neměla být na základě direktivy FISA pilotovi udělována pouze jako jednotlivci, ale kombinaci jezdce a závodního týmu. To by v praxi znamenalo, že by pilot v podstatě nemohl přestoupit do jiného týmu, pokud by nechtěl riskovat, že mu bude superlicence odebrána. Celkovým výsledkem by bylo ještě větší oslabení postavení a nezávislosti jezdců na trhu formule 1.
Lauda byl jediným jezdcem startovního pole, který si zachoval nadhled, jelikož neprožil minulé roky dramatického jednání a boje o moc uvnitř nejvyšší motoristické série. Zatímco ostatní piloti včetně šéfa jezdecké organizace GPDA (Grand Prix Drivers’ Association) Pironiho se chystali nový systém superlicencí v podstatě bez okolků přijmout, Lauda byl jedním z mála, kdo se obtěžoval podrobně zkoumat každou klauzuli a kdo postřehl, jak nebezpečným směrem se pro piloty vývoj ubírá. Proto se proti danému kursu rozhodl vystoupit a brzy na svou stranu získal svými argumenty i ostatní závodníky.
V Jižní Africe Rakušan přichystal demonstrativní bojkot, když před konáním tréninku naložil společně s Pironim všechny závodní jezdce do autobusu, který je odvezl do hotelu Sunnyside Park v Johannesburgu, kde se piloti následně stísnili do jednoho velkého hotelového pokoje a strávili tu stávkou následujících 24 hodin, zatímco Pironi na okruhu Kyalami jednal. Šéf FISA Jean-Marie Balestre s Berniem Ecclestonem nakonec ustoupili, superlicence získaly neškodnou podobu a zbytek závodního víkendu se odjel bez dalších komplikací. Balestre sice jezdce účastnící se stávky pokutoval, ale nikdo nepochyboval o tom, že to byli pod vedením Laudy oni, kdo reálně zvítězil a ukázal, že je silou, kterou nebude do budoucna možné jen tak snadno přehlížet.
Po Rakušanově vítězství v Long Beach se zdálo, že bude Lauda schopen zaútočit na svůj třetí titul, nicméně série nepovedených výsledků v prostřední části sezóny jej od mistrovských vavřínů nakonec vzdálila. McLaren navíc závodil s motory Cosworth, které měly oproti turbomotorům silný výkonnostní deficit. Rakušan ještě přesvědčivě triumfoval ve Velké ceně Velké Británie na trati Brands Hatch, ale to mu stačilo pouze k tomu, aby do posledního závodu ročníku v americkém Las Vegas vstupoval s jen čistě teoretickou šancí na titul.
Lauda byl v sezóně dokonce překonán svým staronovým týmovým kolegou Johnem Watsonem, který v roce 1982 odjel svůj nejlepší ročník ve formuli 1 završený ziskem třetího místa mezi jezdci a ozdobený dvěma ikonickými triumfy po strhujících výkonech v Belgii a Detroitu. McLaren ztrácel na konkurenci v kvalifikacích (Watson se poli celé sezóny kvalifikoval postupně na 9., 12., 11., 10., 10., 17., 6., 11., 12., 12., 10., 18., 11., 12. a 9. místě), a tak se pro Watsona staly charakteristickými zejména stíhací jízdy ze zadních pozic.
Foto: Getty Images
V belgickém Zolderu Severní Ir vyhrál po startu z desátého místa a řadě precizních předjížděcích manévrů poté, co v předposledním kole překonal Rosberga, který se trápil na ojetých gumách. V Detroitu na nové městské trati v domově amerického automobilového průmyslu postupně vedli Prost a Rosberg, ale všechny naprosto zaskočil svou rychlostí Watson, který předvedl parádní výkon po startu ze 17. pozice, předjel 12 aut a dojel si pro své druhé vítězství v sezóně, po kterém poprvé od začátku sezóny sesadil Prosta z čela šampionátu. Po zisku třetího místa ve Velké ceně Kanady vedl Severní Ir šampionát o celých 10 bodů před druhým Pironim.
Počínaje Velkou cenou Nizozemska ovšem Watson započal sérii šesti grand prix za sebou, ve kterých vůbec nebodoval, což se nakonec ukázalo být jeho titulovým šancím osudné. Do poslední velké ceny ročníku Watson vstupoval s již velkou ztrátou na vedoucího Rosberga a přestože podal opět srdnatý výkon a z 12. místa po prvním kole se dokázal vydrápat na konečnou druhou příčku, k zisku titulu mistra světa mu to nestačilo. McLaren se v roce 1982 přiblížil k zisku šampionátu nejblíže od roku 1976, ale přesto komplexnímu balíčku britského týmu k titulu ještě něco chybělo.
Ambice, kontroverze a tragédie (Ferrari)
Ferrari v roce 1982 po třech letech znovu disponovalo velmi kvalitním vozem s mistrovským potenciálem. Týmem z Maranella angažovaný britský inženýr Harvey Postlethwaite zkonstruoval nový model Ferrari 126C2, který řešil řadů problémů, s nimiž se potýkal dřívější vůz 126CK. Monopost byl o 40 kilogramů lehčí a auto nebylo pouze rychlé, ale i spolehlivé. Oba jezdci Ferrari, Gilles Villeneuve a Didier Pironi, již od začátku testovacích jízd cítili, že Ferrari konečně po letech disponuje vozem, který je schopen konkurovat britským týmům. Společně s tím, že Enzo Ferrari považoval svou jezdeckou sestavu za nejlepší na světě, měla stáj vzpínajícího se koně alespoň na papíře balíček, který jí dával naději, že se poprvé od roku 1979 dokáže vrátit na motoristický vrchol.
Foto: Getty Images / Steve Powell
Do ročníku 1982 ovšem Ferrari nevstoupilo nejlépe a po třech odjetých závodech mělo na svém kontě pouhý jeden bod za dojezd Pironiho na šestém místě ve Velké ceně Brazílie. V sezóně Ferrari poprvé triumfovalo až ve čtvrté grand prix v Imole, byť za značně mimořádných okolností. Závodní víkend Velké ceny San Marina provázely kontroverze již před jeho vlastním zahájením, když se závod rozhodly bojkotovat vozy FOCA, a na startovním roštu se tak seřadilo pouhých 14 monopostů. Po odpadnutí obou jezdců Renaultu zůstala na prvních dvou pozicích nikým neohrožovaná auta Ferrari, která 15 kol před koncem mířila k pohodlnému zisku double v grand prix.
Ferrari své jezdce instruovalo informační tabulí, na které se objevil proslulý nápis „SLOW“ (zvolnit), což si Villeneuve interpretoval tak, že jde o týmový příkaz ke zpomalení tempa a zachování pozic. Pironi však byl jiného názoru a v závěrečných okruzích velké ceny si spolu oba jezdci Ferrari začali zuřivě vyměňovat pozice. V posledním kole Pironi Villeneuva znovu předjel a Kanaďan již nedostal možnost na Francouzův útok odpovědět. Jako první tak projel pod šachovnicovým praporkem Pironi před Villeneuvem. Villeneuve se po závodě cítil být zrazen, zuřil a veřejně prohlásil, že s Pironim již v životě vícekrát nepromluví. Stěžoval si, že jel záměrně pomalu, aby šetřil palivo, a Pironi toho zrádně využil. Pironi zase vždy tvrdil, že je nevinný, protože věřil, že s Villeneuvem bojují o vítězství. Tým je podle Francouze pouze instruoval, aby zpomalili, ne aby udržovali pozice.
Není však sebemenších pochyb, že Villeneuve byl toho názoru, že byl svým týmovým kolegou podveden a cítil křivdu ze strany vedení Ferrari, které byl patrně odhodlán po skončení sezóny opustit, pokud by Pironi u týmu pokračoval. Během následujícího závodního víkendu v belgickém Zolderu narazil Villeneuve v kvalifikaci na pomaleji jedoucí vůz Jochena Masse, který se mu sice snažil uhnout ze závodní stopy, obě auta však bohužel nešťastně zamířila do stejného prostoru, Villeneuve najel na zadní část Massova marche a vznesl se se svým ferrari do vzduchu. Kanaďanův vůz následně dvakrát narazil do země, přičemž druhý náraz nevydrželo upevnění závodní sedačky, s kterou byl Villeneuve doslova vymrštěn z vozu a jeho tělo skončilo v ochranné bariéře z pletiva. Populární kanadský závodník zemřel toho samého dne po převozu do nemocnice v Lovani.
Život ztratil nejzábavnější, nejpozoruhodnější a také patrně nejlepší pilot své generace, ve kterém samotný Enzo Ferrari spatřoval ducha Tazia Nuvolariho, předválečného mistra Evropy z roku 1932 a vítěze 24 závodů grand prix. Chris Amon Villeneuva přirovnal k legendárnímu Jimu Clarkovi, Niki Lauda zase prohlásil, že Villeneuve byl dokonalý závodní jezdec, který měl „z nás všech největší talent“. Pro mnohé příznivce královny motorsportu je právě on tím nejlepším, nejpopulárnějším a nejcharismatičtějším jezdcem historie, největším ryzím talentem, který kdy ve formuli 1 závodil. Společně se Stirlingem Mossem či Ronniem Petersonem je často vzpomínán ve výčtu nejlepších jezdců historie, kteří nikdy nezískali mistrovský titul. Není divu, že Kanaďanova smrt svět formule 1 těžce zasáhla a zanechala v něm nesmazatelné stopy. Započala také jednu velkou tragédii, kterou ročník 1982 pro Ferrari představoval.
Po Villeneuvově skonu se stal vedoucím jezdcem týmu z Maranella Pironi. Do belgické velké ceny Ferrari z úcty k zesnulému nenastoupilo, již v dalším závodě v Monaku však Pironi natahoval ruku po svém třetím triumfu ve formuli 1, o který jej nakonec připravila prázdná nádrž v úplně posledním kole grand prix. Přesto byl ve výsledkové listině klasifikován na druhém místě za vítězným Patresem. V Detroitu skončil třetí a v Kanadě získal pole position, které věnoval Villeneuvově památce.
Na startu kanadské grand prix ovšem došlo k dalšímu osudovému momentu sezóny. Po rozsvícení zeleného světla zůstalo na startovním roštu Pironiho ferrari stát a do jeho zadní části narazil s vozem týmu Osella italský závodník Riccardo Paletti, který měl jet svůj teprve druhý závod formule 1 kariéry. Pironi odešel od nehody bez zranění, mladý Ital však s těžkými poraněními hrudi upadl do bezvědomí a jeho auto zachvátily plameny. Záchranářům trvalo 25 minut, než jej z vozu vyprostili. Krátce po převozu do nemocnice pak Paletti svým zraněním podlehl. Italův skon představoval až do roku 1994 poslední případ smrtelné nehody ve formuli 1.
V následující Velké ceně Nizozemska Pironi zvítězil a ve Velké Británii dojel na druhém místě za vítězným Laudou a poprvé se posunul do čela šampionátu. Ve Francii byl Pironi součástí oslnivého triumfu francouzských pilotů na domácí půdě, když dojel třetí za vítěznými jezdci Renaultu. Zdálo se, že v průběhu sezóny plné překvapivých selhání favoritů a nevyzpytatelných výsledků bude právě Pironiho konzistentnost klíčem k zisku titulu mistra světa, který by pilota Ferrari korunoval vůbec prvním francouzským šampionem v historii formule 1. Po domácí velké ceně vedl Pironi průběžné pořadí mistrovství světa o devět bodů před druhým Watsonem z McLarenu a o 14 před třetím Prostem. Poté, co vystoupil z Villeneuvova stínu, se Pironi profiloval jako kompletní pilot mistrovských kvalit. Osud měl však nakonec s Francouzem jiné plány.
Na začátku srpna 1982 zamířil cirkus formule 1 ke svému 12. podniku sezóny do Německa, kde se v sobotu konal trénink za deštivých podmínek, v průběhu něhož Pironi testoval nové pneumatiky Goodyear do mokra. Po několika odjetých kolech Francouz dojel na rovince při nájezdu do stadionové sekce williams Dereka Dalyho. Ten v tu chvíli předjížděl Prostův renault a vyjel ze závodní stopy, což si Pironi vysvětloval tak, že mu pomalejší Ir uhýbá z cesty. Zničehonic se však před ním z mlhy vytvářené vodní tříští vynořil pro Pironiho do té doby zcela neviditelný žlutý monopost. Francouz již neměl možnost zareagovat a jeho ferrari narazilo v plné rychlosti více než 240 km/h do zadní části Prostova vozu. Náraz Pironiho auto vymrštil do výšky 30 metrů, ferrari se následně ve vzduchu třikrát převrátilo, dopadlo nosem napřed o 300 metrů dále od místa nárazu a rozpadlo se na několik kusů.
Trvalo celkem 30 minut, než byl Pironi vyproštěn z trosek svého auta a helikoptérou přepraven do nemocnice v blízkém Heidelbergu. Francouzova nehoda nesla určitou podobnost s Villeneuvovou, ale naštěstí pro Pironiho nebyla fatální. Závodník utrpěl těžká zranění svých dolních končetin, několikeré zlomeniny obou nohou i své levé paže a měl přeražený nos, ale přežil a doktorům se povedlo zachránit jeho pravou nohu od amputace.
V dalších letech Pironi podstoupil více než 30 operací a postupně dokázal znovu chodit bez pomoci. Nikdy se nevzdal svého snu vrátit se do formule 1 a stát se mistrem světa poté, co jeho bodové konto v závěru sezóny 1982 překonal o pouhých pět bodů Rosberg. Vzhledem k rozsahu zranění však Pironiho návrat již nikdy nebyl zcela reálný. Nepřekonatelná vášeň k rychlosti a závodění Francouze přivedla k závodům motorových člunů na moři, což se mu ovšem stalo osudným. 23. srpna 1987 byl ve věku 35 let v závodě poblíž anglického ostrova Wight zabit při nehodě společně se dvěma členy své posádky. Jejich loď Colibri 4 najela v rychlosti 90 uzlů na velkou vlnu od ropného tankeru Esso Avon, převrátila se a roztříštila o vodní hladinu.
Z německé grand prix ročníku 1982 se Ferrari po Pironiho vážné nehodě nestáhlo a nedělní závod vyhrál s druhým vozem týmu Patrick Tambay, pro kterého to bylo první vítězství v kariéře. V Rakousku Ferrari jelo opět s pouze jedním monopostem, v Dijonu pak nenastoupil kvůli Tambayho zdravotním problémům do grand prix ani jeden jeho vůz. Před závodem na Monze pak stáj z Maranella povolala jako již svého čtvrtého pilota sezóny do svých služeb 42letého veterána motoristického závodění a mistra světa z roku 1978 Maria Andrettiho, který na Monze vyhrál po fantastickém výkonu kvalifikaci a po dojezdu na třetím místě získal pro Ferrari velmi cenné čtyři mistrovské body, které v konečném důsledku pojistily Ferrari triumf v Poháru konstruktérů před druhým McLarenem.
Ferrari mělo v roce 1982 patrně nejlepší vůz ve startovním poli a ve své teprve druhé sezóně s turbomotory předvedlo obdivuhodnou kombinaci skvělé výkonnosti a spolehlivosti, jež se odrazila ve vítězství Italů mezi konstruktéry. Jeho zisk ovšem představoval velmi slabou náplast na sezónu plnou tragédií, kterou žalostný ročník 1982 pro Ferrari znamenal.
Proti všem (Williams)
Williams sezónu 1982 zahajoval jako obhájce titulu mistra světa mezi týmy, stáj však musela po dvou letech řešit nové jezdecké složení, jelikož přišla o Alana Jonese, který na konci roku 1981 ukončil kariéru, a také o Carlose Reutemanna, jenž pro britskou stáj odjel pouhé dva závody na začátku roku 1982, než se s formulí 1 definitivně rozloučil. Místo Jonese angažoval tým Franka Williamse do svých služeb Kekeho Rosberga, který dosud po čtyři roky závodil v týmech konce startovního pole a získal pouhých pět mistrovských bodů. Od pátého závodu se pak stal týmovým kolegou Fina irský závodník Derek Daly poté, co třetí grand prix v Long Beach odjel v barvách Williamsu Mario Andretti. Daly ale na poli sezóny získal pouhých osm bodů a hlavní pozornost celého Williamsu se tak upínala především na Rosberga.
Fin při svém mistrovském souboji mnohdy citelně doplácel na nekonkurenceschopnost svého osmiválcového agregátu. Motory Cosworth definovaly celou jednu éru královny motorsportu, na začátku 80. let bylo ovšem stále patrnější, že jsou jejich dny definitivně sečteny. V roce 1979 vyhrálo turbo svou první grand prix, již v následující sezóně se jeho vítězné konto rozšířilo o další tři zářezy, v roce 1981 byl poměr vítězství osmiválců ku triumfům turba 11:5 a během následujícího ročníku 1982 již skončil vzájemný souboj agregátů dvou generací remízou. V roce 1983 pak vozy s turbomotory sezónu plně ovládly. Vzhledem k nesmlouvavému postupnému trendu musely i britské týmy chtě nechtě přistoupit na fakt, že budoucnost sportu představují právě turba. Jako první to pochopil McLaren, který od sezóny 1983 uzavřel dohodu o dodávkách turbomotorů s Porsche, což mu o rok později umožnilo vyhrát mistrovský titul. Williams pak od konce ročníku 1983 přešel k motorům Honda.
Rosberg se v roce 1982 stal mistrem světa i bez nejlepšího auta ve startovním poli, které skončilo v Poháru konstruktérů až na čtvrtém místě. Ve své první kvalifikaci pro Williams porazil Reutemanna o půl sekundy, ale v závodě skončil kvůli technickým problémům o téměř půl minuty za ním na pátém místě. V Brazílii se Fin kvalifikoval jako třetí a před svou pozdější diskvalifikací skončil druhý. V Long Beach ozdobila Rosbergova bitva na ostří nože po několik kol s Villeneuvem průběh závodu, souboj však Fina zdržel od toho, aby mohl ještě v závěru dotáhnout Laudu, za kterým nakonec zaostal o 14 sekund. Do následující Velké ceny San Marina Rosberg nastoupit kvůli bojkotu ze strany FOCA nemohl.
V belgickém Zolderu byl Fin v kvalifikaci těsně poražen pouze oběma jezdci renaultu a v závodě vedl až do předposledního kola, kdy jej po chybě předjel fantasticky jedoucí Watson. V následném bláznivém závodě v Monaku Rosberg předčasně odstoupil. V Detroitu Fin vedl, ale po problémech s převodovkou nakonec skončil až čtvrtý. V Kanadě Rosberga podobná technická závada ze závodu vyřadila úplně. Fin si v této fázi ročníku stále uchovával mistrovské naděje, ovšem pomalu začaly docházet závody, kde mohl být se svým Cosworthem konkurenceschopný.
Foto: Getty Images / Mike Powell
V Nizozemsku Rosberg skončil po těsné bitvě s Piquetem o druhé místo třetí. Na Brands Hatch získal Fin své jediné pole position sezóny, na startu se však smolně nedokázal odlepit do zaváděcího kola a závodem se následně po startu z úplně poslední pozice protrápil. Na Paul Ricard s dlouhou rovinkou Mistral nebyl podle předpokladů vozům s turbomotory absolutně schopen konkurovat, jen v kvalifikaci byl Fin takřka o 3,5 sekundy pomalejší než Arnoux na pole position a v závodě dojel až pátý, byť jako nejlepší jezdec s osmiválcem. V Německu se Rosbergovi podařilo dojet na třetím místě, což považoval za zázrak vzhledem k tomu, že byl předtím v kvalifikaci o celých pět sekund pomalejší než Pironi na pole position.
V Rakousku Rosberg podruhé v sezóně natahoval ruce po svém premiérovém vítězství ve formuli 1, když v závěru závodu mílovými kroky stahoval vedoucího Elia de Angelise (Lotus). Vzájemný souboj obou pilotů byl rozhodnut až na cílové čáře, de Angelis se však nakonec v nervy drásající bitvě se štěstím o necelou délku závodního vozu svému soupeři ubránil a dovezl první vítězství pro Lotus od roku 1978 a poslední v životě Colina Chapmana, který zemřel na konci roku 1982.
Čekání na první vítězství kariéry Rosberg nadobro ukončil v následující grand prix ve francouzském Dijonu, která se konala pod hlavičkou Velké ceny Švýcarska. Po triumfu Fin definitivně sesadil Pironiho z čela šampionátu. O osudu jezdeckého mistrovského titulu chtěl následně rozhodnout již v další velké ceně na Monze, v Itálii ovšem Fin utrpěl poškození zadního křídla. Rozhodovalo se tak až v Las Vegas, kde Rosbergovi dojezd na páté příčce bohatě stačil k potvrzení zisku titulu mistra světa formule 1 ročníku 1982, přestože jeho nejbližší soupeř Watson podal velmi srdnatý výkon. Po triumfu Alana Jonese v roce 1980 se stal Rosberg teprve druhým šampionem mezi jezdci v barvách týmu Franka Williamse. Současně byl „Létající Fin“ korunován vůbec prvním mistrem světa pocházejícím z této severské země.
Rosbergovým mistrovským receptem byla mimořádná konzistentnost a spolehlivost výsledků, Fin měl na svém kontě společně s Pironim šest pódiových umístění včetně tří druhých míst, deset body ohodnocených výsledků a nejvyšší počet odjetých kol v závodech ze všech jezdců. Vyhýbal se kolizím, závažné chyby se dopustil pouze v Monaku a ze svého auta dostal maximum. Od samého počátku roku musel jezdit tvrdě a na hraně, aby se udržel v souboji těch nejlepších. Vinou politických her ztratil v Brazílii šest bodů a v Imole přišel o možnost bojovat o minimálně další čtyři body.
Rosbergovi je často jeho kritiky vytýkáno, že se stal mistrem světa s pouze jedním vyhraným závodem, ale stále je třeba mít na paměti, že ve vyrovnaném ročníku 1982 žádný jiný pilot nezvítězil více než dvakrát. Že je bezpochyby pilotem mistrovských kvalit, prokázal Fin v dalších letech zejména během sezóny 1985, kdy v přímém souboji u Williamsu porazil Nigella Mansella a skončil v celkovém pořadí šampionátu třetí za Prostem a Michelem Alboretem. Pokud by nebylo neskutečné poruchovosti jeho williamsu, patrně by v daném roce znovu bojoval o titul.
Byla sezóna 1982 nejlepším ročníkem v historii?
Se skončením sezóny 1982 v Las Vegas kvality ročníku poměrně ostře zkritizoval redaktor britského magazínu Motor Sport, který jej označil za šampionát, jenž sice byl vyhrán na body, ale neovládl jej žádný jezdec, za čímž mohla podle něho stát buď silná konkurence nebo naopak slabá úroveň závodních pilotů. Stejně tak mezi týmy nikdo sezóně nedominoval jako v předcházejícím roce Williams, což lze opět interpretovat jako potvrzení o síle mnoha týmu nebo o jejich naprosté beznadějnosti. Pokud však odhlédneme od pochyb co se týče mistrovských kvalit vítězného jezdce a stáje, je s odstupem času ročník 1982 hodnocen jako jeden z nejlepších, ne-li ten zcela nejlepší v historii formule 1.
Diváka nudil jen zřídka, nikdy nepřešel k monotónnosti, udržoval si neskutečnou dynamiku. Jezdci stávkovali, byla zrušena Velká cena Argentiny, která měla být původně v březnu 1982 druhou grand prix ročníku, vrátil se dvojnásobný mistr světa Niki Lauda, Carlos Reutemann ukončil kariéru, Mario Andretti získal pro Ferrari památné pole position na Monze, Lotus vyhrál poprvé od roku 1978 grand prix, došlo ke kontroverzi v Imole a následné tragédii v Zolderu, Ferrari přišlo o oba své jezdce, se kterými do ročníku vstupovalo, Rosberg se stal šampionem pouze s jedním vyhraným závodem, a to vše bylo na pozadí doprovázeno nekončícími politickými spory mezi FISA a FOCA se spornými diskvalifikacemi a bojkoty.
Žádný jezdec nezvítězil ve velké ceně více než dvakrát, nikdo (pokud nebudeme počítat dodatečný Prostův triumf v Brazílii) nevyhrál byť jen dva závody po sobě a hned pět pilotů se dočkalo svých prvních vítězství kariéry. Na poli pouhých 16 grand prix triumfovalo celkem 11 rozdílných jezdců, což představuje vůbec nejvyšší počet unikátních vítězů během jedné sezóny, jehož kdy byla formule 1 svědkem. Abychom si uvědomili sílu ročníku, lze je pro ilustraci všechny vyjmenovat – Elio de Angelis, Michele Alboreto, Patrick Tambay, Riccardo Patrese, René Arnoux, Nelson Piquet, Niki Lauda, Alain Prost, John Watson, Didier Pironi a Keke Rosberg.
Mezi týmy triumfovaly vozy Tyrrellu, Lotusu, Brabhamu, Williamsu, Renaultu, McLarenu a Ferrari. Nikdy v historii formule 1 se nestalo, že by v jedné sezóně zvítězilo více jedinečných konstruktérů. Další rekord představuje počet rozdílných pilotů, kteří během sezóny vystoupali na stupně vítězů (18). Kromě zástupců vítězných stájí se na pódiu objevili ještě piloti Ligieru a Alfy Romeo. Deset získaných pole position si mezi sebou rozdělili jezdci Renaultu, na dvě dosáhl Pironi a jednou kvalifikaci vyhráli de Cesaris, Andretti, Rosberg a Piquet.
Foto: Getty Images
Rosberg triumfoval v šampionátu se 44 body, což bylo o pouhých šest méně, než s kolika v předchozím ročníku získal titul mistra světa Piquet. Minimálně jeden mistrovský bod si na své konto připsalo celkem 26 jezdců a 13 různých stájí. Prvních 11 pilotů se nacházelo v rozestupu pouhých 24 bodů od mistra světa v době, kdy se za vítězství udělovalo bodů devět. Pokud bychom konečné pořadí ročníku převedli na dnešní bodovací systém bez započtení bodů za nejrychlejší kolo v závodě, bodovalo by celkem neskutečných 32 jezdců.
Mistrovství světa vedl nejdéle Prost (6 závodů), následovaný Pironim (4), Rosbergem a Watsonem (oba 3 grand prix). Když se již zdálo, že se některý ze závodníků utrhne a ročník právě on přesvědčivě ovládne, vždy nastalo něco nečekaného, co naprosto zvrátilo dosavadní dynamiku roku. Za běžných okolností by patrně ročník vyhrál jeden z pilotů Ferrari, které mělo nejrychlejší auto ve startovním poli a zejména u Villeneuva bylo při jeho mimořádných jezdeckých kvalitách pouze otázkou času, kdy by se mistrem světa stal. Mohl triumfovat i Reutemann, pokud by u Williamsu ve formuli 1 setrval. Sezóna 1982 ovšem běžným ročníkem nebyla.
Odpověď na otázku, zda byl ročník 1982 nejlepší sezónou v historii, závisí na měřítkách, která si stanovíme. Pokud budeme nahlížet na počet předjížděcích manévrů či dramatičnost závodů, jistě nalezneme ročníky, které v daných ohledech excelovaly více. Rok 2012 byl zase podobně nepředvídatelný, sezóna 2010 pak nabídla závěr, ve kterém bojovala do poslední velké ceny čtveřice jezdců a průběžné vedení šampionátu se měnilo takřka po každém závodě. Pokud ovšem budeme chtít nalézt ročník nejtragičtější, nejvyrovnanější a nejturbulentnější, ročník, ve kterém mělo šanci na titul nejvíce pilotů, jen těžko budeme hledat jinde.