Záleží na tom, kdo v Austrálii vyhraje?

Víkend Velké ceny Austrálie je konečně tady a my všichni se těšíme na to, kdo se stane prvním vítězem sezóny 2016. Zvláště po promáčeném pátku, který odkrývání karet a skutečné poměřování aktuální síly Mercedesu, Ferrari a ostatních opět o něco oddálil.

V neděli už první důležitou odpověď znát budeme. Jenže, okamžitě se nabídne otázka: Je tato odpověď skutečně tolik důležitá?

Je totiž velice pravděpodobné, že z poražených táborů budou zaznívat tradiční prohlášení ve stylu „je to jen první závod sezóny“, „Albert Park je neobvyklý okruh“ nebo „do Španělska chystáme veliká vylepšení“.

Matematika takovým tvrzením může přidat na důležitosti. V letošním rekordně dlouhém kalendáři s 21 velkými cenami totiž jeden závod představuje pouze 4,8% celého příběhu. Pojďme se však podívat, co říkají statistika a historie.

Mistrovství světa formule 1 má za sebou 66 sezón. Přesně v polovině případů byl přitom šampionem korunován jezdec, který vyhral hned první velkou cenu ročníku. Relativně často se ještě radoval závodník, který prvního triumfu sezóny dosáhl ve druhém nebo třetím závodě, pozdější případy jsou spíše výjimečné.

Nejzajímavější sezónou v tomto ohledu byl ročník 1982. Keke Rosberg totiž vybojoval mistrovský titul i přesto, že poprvé (a jedinkrát) vyhrál až na čtrnáctý pokus. Pokud by vás při tomto čtení jímal optimismus, měli byste též vědět, že v tomto roce se o celkových 16 vítězství podělilo 11 závodníků. Něco takového je letos téměř jistě vyloučeno.

Je jasné, že tato čísla je třeba brát s jistým nadhledem. Například v úvodních sezónách v 50. letech kalendář neobsahoval mnoho závodů – hned ten první v roce 1950 jen šest bodovaných. Až v polovině let sedmdesátých se počet navýšil na dlouho stabilních šestnáct. Přesto jsou zmíněná čísla poměrně dobrým indikátorem. A z dobrého důvodu.

Představme si, že se některému z týmů zrovna nepovede úvod sezóny, a tak bude slibovat, že už na pátý závod do Španělska přiveze velký balík nových dílů.

Když se však ohlédneme do historie na poslední případ, kdy se šampionem stal jezdec, který poprvé vyhrál až v pátém závodě, zastavíme se až v roce 1989 u Alaina Prosta. A důvod této skutečnosti? Tři z úvodních čtyř závodů vyhrál Ayrton Senna, Prostův týmový kolega. Rozhodně se tedy nedá říci, že by se úvod sezóny nepodařil McLarenu.

Podíváme-li se pouze na první závod v posledních deseti letech, zjistíme, že šestkrát jej vyhrál pozdější mistr světa. Včetně Lewise Hamiltona v loňském roce, ačkoliv Brit tehdy ukončil tříleté období nemistrovských vítězů.

Mezi nimi asi nejvíce vyčnívá Kimi Räikkönen a jeho triumf pro Lotus v roce 2013. Fin tehdy spolu se svým týmem skvěle zvládli strategii a dočkali se překvapivého vítězství. Ale také jediného. A co víc, Räikkönen sezónu pro rozpory s Lotusem ohledně placení ani nedokončil.

Málo však, a to zejména v poslední době, není jen nemistrovských vítězů úvodních velkých cen. Jen sporadicky se v historii stalo, že by se šampionem stal jezdec, který celou sezónu dotahoval ztrátu.

Výrazným příkladem je Sebastian Vettel a jeho první titul v roce 2010. Němec se tehdy do čela šampionátu dostal vůbec poprvé až díky vítězství v posledním závodě v Abú Zabí. Jen sedmkrát se přitom v historii stalo, že by se jezdec na první místo průběžného pořadí poprvé posunul až v závodě s dvouciferným pořadovým číslem.

Víme tedy, že zvládnout začátek sezóny důležité je. Proč ale?

První důvod je nasnadě. Jen zřídkakdy se v jedné sezóně vyskytne větší počet vítězných vozů a jezdců, platí tedy, že pozdější šampion je ve hře o příčky nejvyšší už na začátku sezóny.

Co je rovněž podstatné, je fakt, že být vedoucím jezdcem šampionátu výrazně mění způsob přístupu k sezóně. Navíc v době, kdy jsou monoposty formule 1 tolik spolehlivé. Je proto těžké někoho rychle dohánět, protože i v případě porážky takového soupeře tento stejně s největší pravděpodobností posbírá solidní počet bodů.

Někdy však ani nemusí. Vraťme se do roku 2009. Jenson Button v barvách z popela zrozeného Brawnu vyhrává šest z úvodních sedmi velkých cen a těší se náskoku ohromných 31 bodů (tehdy se ještě za vítězství bralo 10).

Zbývající výsledky lze telegraficky shrnout takto: šestý, pátý, sedmý, sedmý, nedokončil, druhý, pátý, osmý, pátý, třetí. Neexistuje vesmír, ve kterém by tato slova popisovala formu šampiona.

Přesto Button získal mistrovský titul s předstihem jednoho závodu! Byla to však neobvyklá sezóna, ve které si spolu s Britem soupeři Sebastian Vettel, Mark Webber a týmový kolega Rubens Barrichello navzájem kradli důležité body. Nikdo tedy nedokázal odpovědět dost slušnou formou, aby Buttona sesadil. Takové věci se však prakticky nestávají opačně.

Když dotahujete ztrátu, musíte více riskovat. Dovolit si polevit je prakticky cizí výraz. Dojet závod na jistotu a brát méně bodů než riskovat nulu na kontě? To nelze.

Vzpomeňme na Velkou cenu Evropy 2005 na Nürburgringu. V závěru závodu je v čele Kimi Räikkönen, jenž v šampionátu ztrácí 26 bodů na Fernanda Alonsa, který jede druhý a stahuje jeho náskok. Räikkönenův vůz totiž trpí stále silnějšími vibracemi kvůli ošklivě probržděné pneumatice.

Fin však riskuje a zkouší závod dokončit namísto toho, aby zajel do boxů pro čerstvé gumy a spokojil se se druhým místem za Alonsem. Přichází poslední kolo, první zatáčka, nápor vibrujícího kola definitivně nevydrží pravé přední zavěšení a Räikkönenův mclaren končí v kačírku. Bez bodů.

Rozhodnutí McLarenu bylo tehdy mnohými kritizováno. Bylo však sympatické. Tým se rozhodl bojovat namísto toho, aby se spokojil s jistější variantou a zaměnil zcela jistou bodovou ztrátu za šanci na snížení Alonsova náskoku. Riskoval a málem uspěl.

Rozdíl v přemýšlení mezi vedoucím a dotahujícím se promítá také do vývoje. Vyzkouším v tréninku nové křídlo, ale výsledky jsou trochu nedůvěryhodné? Jsem-li v čele, sáhnu po osvědčené variantě, dotahuji-li ztrátu, zkusím zariskovat a nasadím díl, který mi možná přinese velkou výhodu. A možná zapříčiní, že se závodem protrápím k bodové nule.

Suma sumárum, kdokoliv odjede z úvodního závodu v čele, bude v dobré pozici. Jistě, Velká cena Austrálie skutečně umí být nevyzpytatelná a může se stát, že se v první zatáčce srazí přespříliš motivovaní Lewis Hamilton a Nico Rosberg a s sebou vezmou i Sebastiana Vettela. Závod tedy vyhraje například Valtteri Bottas, který pak téměř jistě svou pozici po zbylých 20 závodů neudrží.

Pokud ale v Melbourne po zásluze vyhraje rychlý jezdec s rychlým vozem, je více než pravděpodobné, že bude vysoko také s příchodem evropské části sezóny v květnu.

Až tedy uslyšíme některého z šéfů poražených týmů ujišťovat fanoušky a novináře tvrzením, že se všechno výrazně zlepší s novými díly v Barceloně, můžeme si položit otázku, jak moc je něco takového přesvědčivé.

Ve formuli 1 se mnohem častěji vyhrává tím stylem, že se do čela dostanete co nejdříve a už tam také zůstanete. Proto je pravděpodobnější, že Velká cena Austrálie bude znamenat více než 4,8 procenta, které jí matematika přisuzuje.

Foto: Getty Images / Pascal Rondeau, Clive Mason, Mark Thompson