Romain Grosjean měl v pátek přes internet konferenci s novináři, během které popsal celý průběh záchrany od nárazu po přesun do sanitky.
„Pro mě to nebylo 28 sekund, připadalo mi to spíše jako více než minuta a půl,“ řekl Grosjean.
„Když se auto zastavilo, otevřel jsem oči a hned jsem si odepnul bezpečnostní pás. Další dny jsem si nemohl vzpomenout, co jsem udělal s volantem, protože si nevybavuji, že bych ho sundal a odhodil. Tým řekl, že ne, řízení se dostalo mezi nohy, sloupek a všechno se zlomilo a spadlo. S volantem jsem se tedy zdržovat nemusel.“
O plamenech v první chvíli nevěděl
„Pokusil jsem se vyskočit z auta, ale měl jsem pocit, že se něco dotýká mé hlavy, a tak jsem se posadil zpět do auta a moje první myšlenka byla, že počkám. Jsem vzhůru nohama proti zdi, takže budu čekat, až přijde někdo a pomůže mi. Nebyl jsem ve stresu, nevěděl jsem, že je tam oheň.“
Grosjean v té době nevěděl, že je v plamenech. Při pohledu na záběry to sice může vypadat divně, ale jezdec toho z kokpitu moc nevidí.
„Pak jsem se podíval doprava a doleva a tam jsem viděl oheň. Říkal jsem si, že nemám čas tady čekat.“
„Pokusil jsem se jít trochu víc napravo a nešlo to. Zkusil jsem to znovu doleva, nešlo to. Sedl jsem si zpátky a pak jsem si vzpomněl na Nikiho Laudu, jeho nehodu a říkal jsem si, že takhle to skončit nemůže. Nemohl to být můj poslední závod. Takto to nemohlo skončit. V žádném případě. Zkusil jsem to znovu, ale zasekl jsem se.“
„Vracím se dolů a pak je tu méně příjemný okamžik, kdy se moje tělo začalo uvolňovat. Jsem v klidu sám se sebou a myslím si, že zemřu. Položil jsem si otázku: ‚spálí mi to botu nebo mou nohu nebo ruku? Bude to bolet? Kde to začne?‘“
„Pro mně to vypadalo jako dvě, tři nebo čtyři sekundy. Myslím, že to byly milisekundy. A pak jsem pomyslel na své děti a na to, že dnes nemohou přijít o svého otce. Netuším, proč jsem to udělal, ale rozhodl jsem se otočit helmu doleva, jít nahoru a poté se pokusit otočit rameno. To fungovalo.“
„Ale pak jsem si uvědomil, že moje noha je zaseknutá v autě. Posadil jsem se zpátky. Tahám, jak to jen jde. Bota zůstala tam, kde byla moje noha, ale moje noha byla z boty venku.“
„Udělal jsem to znovu, rameno prošlo mezerou a ve chvíli, kdy rameno prošlo, jsem věděl, že se dostanu ven. V tu dobu jsem měl obě ruce v ohni.“
„Moje rukavice jsou obvykle červené, ale teď vidím zejména levou, jak mění barvu, začínají tát a úplně černají. Cítím bolest v rukou, ale cítím také úlevu, že jsem pryč z auta.“
Grosjean byl poté zmatený. Myslel si, že se dostal ven jako ohnivá koule a hoří. Také ho pálily ruce a podvědomě se mu vybavilo, jak má na rukou puchýře a k nim přilepené zbytky rukavic. Proto se je snažil rychle sundat.
„Pak za mnou přijde Ian (lékař FIA, pozn. redakce), promluvil ke mně a řekl ‚Posaď se!' Řekl jsem: ‚mluv se mnou normálně, prosím.' Myslím, že pochopil, že jsem v pořádku.“
„Sedíme pak blízko ohně a slyším, jak hasiči u ohně říkají ‚baterie je v ohni, přineste nějaký další hasicí přístroj a přineste jiný hasicí přístroj'.“
„Pak jdeme do madical caru. Dali mi na ruku trochu studeného obkladu. Řekl jsem jim, že mám spálené ruce, mám zlomenou nohu. Ruce byly v pořádku, levá noha začala hodně bolet.“
Když byla na cestě sanitka, Grosjeanovi bylo řečeno, že ho dají na nosítka. On to ale odmítl. Chtěl jít po svých, aby dal světu najevo, že je v pořádku.
„Myslím, že po lékařské stránce to nebylo dokonalé rozhodnutí, ale pochopili, že pro mě bylo klíčové, aby byly nějaké záběry, jak jdu k sanitce, když jsem zrovna vyšel z ohně.“
„Co bylo nejtěžší? Pro mě to není to, čím jsem si prošel. Je to můj život, moje práce a riziko, které podstupujeme. Pro mě bylo nejtěžší to, čím si prošli lidi, moje rodina, rodiče, děti, manželka, přátele. Po 2 minuty a 43 sekund si mysleli, že jejich přítel, otec, manžel, je mrtvý.“