Jméno Tomáše Engeho se objevilo ve formuli 1, v IndyCar, v Le Mans či v exotických šampionátech až v Thajsku. I tak ostřílený závodník byl však na rally Dakar nováčkem se vším všudy, který si především v prvním týdnu vypil do dna kalich smůly v podobě technických problémů.
Přesto v barvách stáje Buggyra Zero Mileage Racing dotáhl svoji premiéru na nejtěžší dálkové soutěži světa až na cílovou rampu v saúdskoarabské Džiddě. Pochopitelně i s pomocí navigátora Vlastimila Tošenovského a dakarské legendy Josefa Macháčka, letošního vítěze kategorie lehkých prototypů, který byl Engemu mentorem.
Tomáši, jak nyní s časovým odstupem hodnotíte svůj debut na Dakaru?
Hodnotím ho skvěle. Musím říct, že to bylo náročné, tvrdé. Z mého pohledu měl tenhle Dakar všechno, co má Dakar mít. Problémy na trati, potíže technického rázu, náročnost trati, dojíždění za tmy v některých etapách, teplo, zima.
Náročnost trati spočívala především ve střídání velmi odlišných povrchů. Písek, hluboký písek, duny, rychlé pisty, šotolina, malé kameny, velké kameny. Opravdu dlouhá a obrovská řečiště balvanů, kde člověk kličkoval jako zajíc na honu.
Bylo to super, skvělé. Dokázali jsme porazit všechny problémy, které jsme měli a úspěšně jsme zdolali toho mamuta tím, že jsme dojeli do cíle a získali medaili. Tu dostane každý účastník, který dokončí rally Dakar.
Bylo snadné rychle se sžít se závodní technikou Can-Am?
Bylo to snadné. Já samozřejmě nemám problém jet s čímkoliv, co má čtyři kola a Can-Am je velice hravé autíčko, které je lehké a v terénu snadno ovladatelné. Tohle mi problém nedělalo. Já jsem už testoval před samotnou soutěží a i když to bylo velice málo, tak mi to žádný problém nedělalo. Zvykl jsem si rychle.
Dakar pro vás byl v mnoha směrech novou zkušeností. Co bylo nejtěžší? Jak jste zvládal náročný časový režim (příjezd do bivaku, jídlo, krátký odpočinek, spánek, nový den a další etapa)?
Dakar byl samozřejmě náročný, extrémně náročný. Na to se člověk nedokáže připravit, to ani nejde. Snažíte se pracovat na fyzičce, na psychické přípravě. Myslím si, že na psychice to závisí nejvíce. Když člověk psychicky zvládne všechny problémy a všechny nástrahy, tak ho to nutí a motivuje jet dál. Stále šlapat na plyn.
Musím taky podotknout, že závodím v profesionálním týmu Buggyra Zero Mileage Racing. Všichni jeho členové nám jezdcům dokázali připravit takové podmínky, že jsme se mohli starat jen o to, abychom dojeli do cíle a eventuálně řešili jen drobné problémy. Ten samotný servis celého týmu byl ale skvělý. Když jsme přijeli do bivaku, tak jsme se mohli věnovat jen sami sobě a tělesné schránce, pokud možno ji obnovit na další den (směje se). Tohle vše by bez všech kluků, kteří se na tom podíleli, bylo ještě daleko obtížnější.
Poprvé jste závodil v dunách. Užíval jste si písečné pasáže, či preferujete rychlé pisty ve stylu WRC?
Ano, poprvé jsem závodil v dunách a moc se mi líbilo závodit v písku a přejíždět písečné hory. Ale tím, že jsem trochu více zvyklý na vyšší rychlost, se mi právě ty pisty líbí víc. Člověk tam zažije větší adrenalin. Všechno má ale něco do sebe. Duny k tomu patří a je to prostě zpestření samotné soutěže. I v nich se dá jet velice rychle.
Jaká pro vás byla spolupráce s navigátorem v náročném terénu?
Měl jsem skvělého navigátora Vlastu Tošenovského, který znal vůz Can-Am už z předchozího ročníku, kdy jel s Pepou Macháčkem. S navigováním má velké zkušenosti a díky němu jsme také zdárně dojeli do cíle. Bez skvělého navigátora by to vůbec nebylo jednoduché.
Tím se opět vracím k Buggyře. Tým i spolujezdec přispěli velkou měrou k tomu, že jsme zdárně závod dokončili.
První týden pro vás byl opravdu náročný. Byla tam i chvíle, kdy jste jen těžce hledal motivaci k přípravě na další etapu?
Motivaci jsem stále měl. Demotivující pro mě byly jen dlouhé přejezdy. To je ale něco, co k Dakaru patří. Když se člověk plně soustředí pět hodin v kuse na každý metr cesty, který je před ním, tak velmi unaví psychiku i celé tělo. Když vás poté čeká ještě dalších až 300 kilometrů dlouhý přejezd stokilometrovou rychlostí bez rádia v absolutním nekomfortu pro cestování po dálnici, tak je to trochu demotivující. Je to ale něco, čím jsem si musel projít a pochopit to. V dalších etapách už jsem se mohl psychicky připravit na to, že po pětisetkilometrovém megasoustředění ještě přijde ten přejezd, který nás dopraví do bivaku.
Ty technické problémy, které nás potkaly, k tomu patří. Byl to můj první Dakar, a proto jsem ani neměl jiné cíle než dojet do cíle. To se nám podařilo. V cíli jsem ty problémy bral jako něco, čím si každý musí projít. Je lepší, že nás to potkalo na prvním Dakaru. Doufám, že na druhém Dakaru už s vylepšeným autem a s vylepšeným jízdným stylem zvládnu soutěž bez větších problémů.
Dokázal byste popsat svůj nejsilnější zážitek z Dakaru?
To byla asi druhá etapa, kdy jsme úspěšně vyřešily určité potíže, mezitím se ale objevil jiný problém. Během oprav jsem nechal zapnutá světla a vybil jsem baterku. Další hodinu a půl jsme pak řešili, jak nastartovat auto bez baterky. Roztlačit to nešlo, protože auto má variátor. Pak jsme museli jet takovým tempem, abychom si nepřivodili další problém a dojeli do cíle etapy.
Ve druhé třetině etapy jsme vjížděli do vysokých dun a už byla tma. V takovou chvíli člověk absolutně ztratí orientaci a neví, kde je. Vidí pouze nějaké stopy před sebou, nevidí ale do šířky ani do dálky. Při vyjíždění jednoho kopce nám auto začalo vařit. Museli jsme proto zastavit, počkat, až vychladne, dolít vodu a pak jsme museli dokončit přejezd obrovského dunového kopce. Nevěděli jsme, co za ním je. To člověk nevidí. Sice jsem ho vyšlapal, abych se sám podíval, ale ani s čelovkou není vidět do dálky. Tak jsme zariskovali, zkusili to a podařilo se nám z dun vyjet.
Tenhle zážitek byl asi nejsilnější, ale těch velice silných bylo hodně v každé etapě. Ten motorkář, který měl myslím v sedmé etapě pád (Pierre Cherpin, jediná oběť letošního Dakaru; pozn.red.), u nás zastavoval v první etapě. Také byla tma a my byli 30 kilometrů před cílem. Ptal se, jestli potřebujeme nějakou pomoc. My věděli, že nám pomoci nedokáže, museli jsme si poradit sami. Tak jsme poděkovali, on se napil, byl velice unavený a jel dál. Pak jsme zjistili, o koho se jednalo. V sedmé etapě jsme kolem něj i jeli v místě, kde měl onu havárii. Je to něco, co nikdo nechce zažít, bohužel to však k Dakaru patří. Je to nejnáročnější soutěž na světě.
Platí, že se na Dakar určitě chcete vrátit?
Na Dakar se chci vrátit. Opravdu se mi zažral pod kůži, zalezl za nehty a dostal se do celého těla. Je to něco, o čem jsem ani nevěděl, jestli zvládnu. Věřil jsem v to. Člověk si musí být jistý sám sebou, zároveň ale nikdy neví, co ho čeká. Nyní už vím, že jsem silný dostatečně na to, abych zvládl další Dakary. Už nebudu chtít jen dojet do cíle, ale také v nich uspět. Cílem je uspět na dalším Dakaru v celkovém hodnocení.
Co jste si odnesl ze svého premiérového ročníku? Jaké zkušenosti zužitkujete v budoucnu?
Odnesl jsem si extrémní zážitek. A nejen já. Bavil jsem se s kluky z týmu, kteří už absolvovali několikátý Dakar v řadě a těch zážitků už mají hrozně moc. Všichni říkali, že kvůli své náročnosti byl letošní ročník opravdu extrémní. Zkušenosti, které jsem nasbíral díky tomu, že jsme dokázali dojet každou etapu do cíle a díky dojetí samotného závodu, my už nikdo nevezme. Díky nim vím, jak se mám na další ročník připravit, jak máme připravit auto a co udělat pro to, abychom nejenom dojeli, ale i uspěli. Tak, jak se to podařilo Josefu Macháčkovi, našemu týmovému kolegovi a mému učiteli a mentorovi.
Naučil jste se něco od Josefa Macháčka? Radil vám během Dakaru?
Pepa mě celým Dakarem provázel. Před Vánoci jsme společně byli v Dubaji trénovat v dunách, takže Pepovi patří velký dík. Předal mi spoustu svých zkušeností a pomohl mi ke zdárnému zdolání tohoto těžkého závodu. Těším se, že budeme spolupracovat i v budoucnu.
Ve druhém dílu rozhovoru s Tomášem Engem přijde řeč i na současnou formuli 1 a další oblasti motorsportu.