Vstup do formule 1 a sezóna 1970
Jochen Rindt do formule 1 vstoupil v roce 1964, když v zapůjčeném brabhamu debutoval ve své domácí Velké ceně Rakouska. Širší pozornost na sebe upoutal po vítězství ve slavné 24hodinovce v Le Mans (1965) a po povedené sezóně 1966 ve formuli 1, kdy ve svém cooperu předváděl slušné výkony, třikrát obsadil pozice na stupních vítězů a v šampionátu se umístil celkově třetí. Na své první vítězství si ale musel počkat až do roku 1969, kdy se mu v barvách Lotusu konečně povedlo ovládnout Velkou cenu Spojených států, což mu mělo dodat potřebné sebevědomí do dalších let.
Následující sezóna 1970 se pak odehrávala čistě v Rindtově režii. Přestože nebodoval v prvních dvou závodech, vyhrál Rakušan po dramatickém finiši v Monaku.
Největší závod Jochena Rindta: Monako 1970
Nejlepší výkon své kariéry předvedl Jochen Rindt nepochybně ve Velké ceně Monaka 1970. Rakušan se kvalifikoval osmý a v polovině závodu byl až na čtvrtém místě, ale poté se mu povedlo propracovat před třetího Dennyho Hulma a odstoupivšího Chrise Amona. Do konce zbývalo pouhých dvacet kol, když se Rindt vydal stíhat vedoucího Jacka Brabhama, který měl před ním náskok třinácti sekund.
Díky sérii rychlých kol a několikanásobnému pokoření traťového rekordu dokázal ale houževnatý Rakušan stáhnout svou ztrátu téměř na minimum a do posledního kola závodu najížděli oba jezdci s těsným rozestupem 1,5 sekundy. Pod drtivým Rindtovým tlakem nakonec zkušený veterán Brabham přeci jenom chyboval, v nájezdu do poslední zatáčky okruhu nedobrzdil a narazil do zdi. Muž se šachovnicovým praporkem, který marně očekával do té doby vedoucího Brabhama, byl natolik zmatený, že zapomněl konec závodu vůbec odmávat. To ale nic neměnilo na tom, že se z šokujícího vítězství po dramatickém finiši a fantastickém výkonu mohl radovat Jochen Rindt.
Po následující Velké ceně Belgie, ze které odstoupil, vyhrál další čtyři závody v řadě – v Nizozemsku, Francii, Velké Británii a Německu. K dominantním výkonům mu samozřejmě dopomáhal jeho rychlý Lotus 72 z dílny geniálního konstruktéra Colina Chapmana. „V mém autě by mohla vyhrát i opice,“ říkal Rindt kupř. po závodě v Německu. Šéf Lotusu ale na druhou stranu nikdy u Rindta nenabyl potřebné důvěry, ten vždy považoval Chapmanovy vozy za neuvěřitelně rychlé, ale příliš křehké. Po Velké ceně Španělska 1969, kde se Rakušanovi utrhlo zadní křídlo a skončil s poraněním obličeje ve svodidlech, odpověděl na otázku, zdali to podlomilo jeho důvěru k Lotusu slovy: „Ne, nikdy jsem totiž Lotusu nedůvěřoval.“
Před Velkou cenou Itálie 1970 měl Rindt na druhého Jacka Brabhama už dvacetibodový náskok, a mistrovský titul tak mohl slavit už v Monze před zraky italských tifosi. Součástí vozů formule 1 byla již třetím rokem zadní křídla, Rindt je ale vždy nesnášel a považoval je za zbytečně nebezpečný prvek, přestože uznával, že zvyšují stabilitu auta. Na Monze se ale Lotus rozhodl jezdit bez nich, aby tak zvýšil maximální rychlosti na rovinkách. Přestože si Rindtův týmový kolega Brit John Miles stěžoval, že je auto kvůli tomu nestabilní, Rakušan si naopak jízdu pochvaloval. Jeho lotus na Monze dosahoval rychlostí přes 300 km/h a vypadalo to, že bude opět k nezastavení.
Jochen Rindt a Danny Hulme v GP Francie 1966. Foto: Getty Images / Tony Duffy
Smutný den na Monze
V pátém kole tréninku ale Rindtův vůz v nájezdu do zatáčky Parabolica zničehonic zabočil prudce doleva a narazil do bariéry, což ho následně odmrštilo do štěrkové zóny. Celá přední část Rindtova vozu byla kompletně zdemolována, jezdec se nehýbal.
První zprávy o tom, co se stalo, přivezl do boxů Denny Hulme, který jel přímo za Rindtem. Jackie Stewart, tehdy úřadující mistr světa a Rindtův blízký přítel, se to dozvěděl od druhého jezdce McLarenu Petera Gethina a šel okamžitě uklidnit Rindtovu manželku Ninu: „Řekl jsem jí, že půjdu zjistit, co se děje a pak za ní přijdu.“ Od pořadatelů se dozvěděl, že Rindt leží v lékařském středisku. U vchodu sice stál hlídač, ale ten Stewarta poznal a pustil ho dovnitř. „Rozhlédl jsem se a spatřil jsem Jochena. Ležel na zadní části otevřeného Volkswagen pick-upu (ambulantního vozu, pozn. autora), ale nikdo ho neošetřoval, což mě šokovalo. Vypadalo to, že má opřenou hlavu, ale oči měl zavřené. Podíval jsem se blíže a uviděl jsem, že má vážné otevřené rány v oblasti levého kotníku a chodidla. Nekrvácelo to. V té chvíli jsem věděl, že je Jochen mrtvý,“ píše Stewart ve své autobiografii Winning Is Not Enough.
Když se pak Stewart vrátil do boxů, Nina a Colin Chapman již byli pryč. Do nemocnice jel s Ninou Rindtův manažer a dobrý přítel Bernie Ecclestone. Ecclestone Rindta nezastihl, v té době už byl ambulantní vůz na cestě do nemocnice v Miláně, z místa nehody si ale odnesl dva smutné suvenýry – botu a otlučenou a zkrvavenou Rindtovu helmu. Už při příjezdu do milánské nemocnice byl Rindt prohlášen za mrtvého: „Jochena vzali do nemocnice v Miláně, kde byl při příjezdu prohlášen za mrtvého. V Itálii bylo jen několik jezdců (pokud vůbec nějací) prohlášeno za mrtvé přímo na trati, protože pokud se stala smrtelná nehoda, muselo následovat vyšetřování předtím, než se mohlo pokračovat v závodění. To mohlo zabrat týdny, a to organizátoři nechtěli připustit,“ vysvětluje Stewart. Traťoví lékaři ale uvedli, že se jim na okamžik povedlo obnovit srdeční tep, a to bylo důvodem, proč Rindta do milánské nemocnice poslali.
Colin Chapman poté okamžitě odletěl z Itálie, aby se vyhnul případnému policejnímu vyšetřování. Nina odletěla do Ženevy, kde jí měla být psychickou oporou Sally Courage, vdova po Piersi Courageovi. Sally, která přišla o svého manžela před třemi měsíci, věděla lépe než kdo jiný, čím si Nina musí zrovna procházet. Pohřeb se konal hned následujícího týdne v rakouském Grazu. Zúčastnilo se jej více než 30 000 lidí, kteří přišli vzdát zesnulému jezdci hold. Rakousko, ve kterém Rindt motorsport zpopularizoval, přišlo o svého národního hrdinu.
Rindt přišel o život na takřka tom samém místě jako jeho hrdina z dětství Wolfgang von Trips. Zatímco ale v roce 1961 vedoucího von Tripse nakonec v celkovém pořadí dokázal překonat Američan Phil Hill, v roce 1970 měl Rindt takový náskok, že musel jeho nejbližší pronásledovatel Jacky Ickx vyhrát všechny tři závody, které ještě zbývaly, aby se před Rakušana v konečném součtu dostal.
Ickx sice vyhrál následující velkou cenu v Kanadě, ale ve Spojených státech skončil čtvrtý, což potvrdilo Jochena Rindta světovým šampionem roku 1970 (Rakušanův titul mimochodem zajistil svým vítězstvím jeho přímý nástupce u Lotusu Emerson Fittipaldi, pozn. autora). Trofej pro mistra světa pak symbolicky převzala z rukou úřadujícího mistra světa Jackieho Stewarta Nina. Ickx vyhrál ještě v Mexiku a jeho finální odstup na tragicky zesnulého Rakušana činil na konci sezóny pět bodů. Později řekl, že byl šťastný, že Rindta nepřekonal, protože by z toho titulu nikdy nemohl mít radost.
Co stálo za fatální nehodou?
Příčina Rindtovy nehody byla objevena velmi rychle – šlo o poruchu brzdové jednotky na pravé přední části vozu, která vůz prudce strhla do svodidel. Příčinou Rindtovy smrti nebyl ale náraz samotný, jako spíše smrtelná poranění krční tepny. Rindt se totiž děsil nedávných případů ve formuli 1, kdy po nehodě mnoho jezdců ve svých vozech doslova uhořelo a aby se mohl v takovém případě dostat ven z auta co nejdříve, nechával si nedopnutou dolní část bezpečnostních pásů. To se ukázalo jako obrovský omyl na Monze – Rindtovo tělo po nárazu sklouzlo dolů do kokpitu a horní část pásů mu doslova podřízla hrdlo.
Následky nehody ale nemusely být tak těžké, pokud by bezpečnostní zeď, do které Rakušanův lotus narazil, náraz vydržela. Jak to ale tehdy mnohdy bývalo, bariéra nebyla dostatečně upevněna a Rindtův vůz jí prorazil skrz a trefil sloup za zdí. Přední část vozu tak byla kompletně zničena a jezdec utrpěl těžké zlomeniny nohou. Lékaři v nemocnici v Miláně později ve zprávě uvedli, že při své nehodě utrpěl Rakušan poranění průdušnice, rozdrcení hrudníku a zlomeninu levé nohy.
V roce 1970 tak zhasla hvězda jednoho z nejikoničtějších a nejtalentovanějších jezdců své generace. Rindt se profiloval svým rychlým a agresivním jezdeckým stylem, brzdil pozdě do zatáček, chodil brzy na plyn a téměř pořád musel vyrovnávat smyk. V každém kole to vypadalo to, že je blízko nehody, ale v každém kole se z toho nějakým způsobem dokázal dostat. To byl styl, jakým Rindt jezdil – bylo to rychlé, napínalo to diváky a nejvíce to zřejmě bavilo především Rindta samotného. Byl to jezdecký styl, který zvedal diváky ze sedaček, ale vybíral si také svou daň. Ze 60 startů ve velkých cenách Rindt odstoupil celkem 35krát. Byl rychlým jezdcem, svou tvrdou jízdou ale často dostával svoje vozy pod tlak a na hranice technických možností.
Herbert Völker, autor publikace Jochen Rindt: Der erste Popstar der Formel 1, popsal, co činilo Jochena Rindta výjimečným: „Měl hodně netradiční obličej, který se vám zapsal do paměti. Oženil se s krásnou finskou dívkou a byl bezprostřední v tom smyslu, že nepoužíval stále ty samé fráze, jak jsme zvyklí od sportovních šampiónů. A samozřejmě byl mimořádným pilotem. Měl cit pro kontrolu auta, který mu umožňoval zvládat takové situace, které se dříve vídaly jen zřídka, nemluvě o budoucnu.“
Z pilotů formule 1 měl k Rindtovi blízko Jackie Stewart: „Byl dobrým přítelem a měl skvělý smysl pro humor. Často jsme spolu cestovali na závody a zpátky, protože jsme oba žili od roku 1968 ve Švýcarsku. Bydleli jsme 300 metrů od sebe, takže mi Jochen byl blízkým přítelem a Nina stále je.“ Podobně blízko měl k Rindtovi i Bernie Ecclestone, kterého ztráta přítele v roce 1970 těžce zasáhla: „Když se zabil Jochen, cítil jsem se příšerně. Byl jsem si blízký s mnoha muži, kteří byli zabiti, ale Jochenova smrt byla takovým šokem, že to ani nedokážu popsat.“ Když se Ecclestone vrátil z pohřbu v Grazu, byl absolutně bez chuti do života, trpěl horečkami a uvažoval o tom, že se závodnickým prostředím navždy skončí. To, jak Rindtovu smrt těžce nesl, zasáhlo Ecclestona natolik, že si v budoucnu již nikdy k žádnému jezdci podobně blízký vztah nevybudoval.
V roce 1967 se Rindt oženil s nádhernou finskou modelkou Ninou Lincoln. Nina svého manžela na závody často doprovázela a jak to tehdy bývalo zvykem, zastávala svému manželovi roli časoměřičky. Přestože s ním objížděla velké ceny, závodění nesnášela a naléhala na manžela, aby se usadil a žil rodinným životem, zvláště poté, co se jim v roce 1968 narodila dcera Nataša.
Nina Rindt a Alfred Neubauer při předávání trofeje pro vítěze šampionátu F1 v roce 1970. Foto: Getty Images / Leonard Burt
„Někdo z rodiny se bát musí. Bojím se o nás o všechny,“ říkala Nina. Když během Velké ceny Nizozemska 1970 uhořel ve svém voze Rindtův blízký přítel Piers Courage, Rakušan byl natolik zlomený, že zvažoval, že po konci sezóny se závoděním definitivně skončí: „Určitě vás to přiměje k myšlenkám to vzdát. Ale pokračujete. Motorsport je dnes tak profesionální prací, že mu věnujete většinu svého času a ztrácíte kontakt s běžným světem.“ Na každý pád si uvědomoval, že v životě jsou daleko důležitější věci než závodění. „Plánuji závodit tak dlouho, jak mě to bude bavit, nechci ale cítit, že jsem na tom závislý. Příliš mnoho jezdců závodilo zbytečně dlouho jenom kvůli penězům a často při tom zemřeli. Chci být schopen odejít ve chvíli, kdy toho budu mít dost,“ říkal Rindt.
Jackie Stewart později uvedl, že si myslí, že Rindt plánoval skončit na konci sezóny se závoděním, pokud by se stal mistrem světa: „Mluvili jsme o tom, myslím, že by skončil.“ Ten to možná nakonec ještě trochu přehodnotil, protože jen několik dní před svou nehodou na Monze říkal: „Pokud se stanu mistrem světa, myslím, že to bude jiné. Chci skončit se závoděním během následujících tří let.“ K tomu už ale šanci nikdy nedostal.
Nebezpečné časy
V roce 1970 ztratil svět formule 1 hned tři velká jména – vedle Jochena Rindta a Pierse Courage zahynul toho roku také Bruce McLaren při testování svého vozu. „V té době byl motorsport velmi nebezpečný. Za mých časů jste měli šanci pouze 1:3, že přežijete, pokud jste ve formuli 1 závodili pět let,“ vzpomíná na nebezpečné časy Jackie Stewart. Byla to ale právě nehoda jeho velkého přítele vedle mnoha dalších, která vedla Stewarta k tomu, aby z pozice prezidenta GPDA (Grand Prix Driver’s Association; založena 1961; organizace, která sdružovala jezdce a jejímž cílem bylo zlepšení bezpečnostních standardů; pozn. autora) v dalších letech bojoval za zvýšení bezpečnosti na okruzích formule 1.
Nehoda Jochena Rindta byla spíše souhrou nešťastných náhod a okolností. Pokud by byla ochranná bariéra připevněna řádně nebo pokud by Rindt jezdil se všemi pásy dopnutými, mohl z nehody na Monze odejít po svých a vychutnat si zasloužený zisk mistrovského titulu sám. Jak psal redaktor britského magazínu Motor Sport Denis Jenkinson, zdálo se téměř nemožné, že se Rindt mohl zabít po nehodě v této části okruhu: „Pokud bychom viděli, jak lotus vylétá z Curva Grande nebo ze zatáček Lesmo nebo dokonce ve velmi rychlé zatáčce Ascari, všichni by si pomysleli: ‚Chudák Rindt, musí být po něm.‘ Ale vyjetí z dráhy doleva do bariéry při brzdění do Parabolicy nevypadalo jako nehoda, která by musela být nutně fatální.“
Bohužel ale byla a formule 1 přišla ve svém nejnebezpečnějším období o dalšího pilota. Pilota, který navíc minimálně podle slov Jackieho Stewarta dosahoval těch nejvyšších kvalit: „Jsou jenom dva jezdci, se kterými jsem jezdil a které považuji za skutečně výborné piloty: Jimmy (Clark) a Jochen. Jsou jedinými dvěma lidmi, ke kterým cítím naprostý respekt. Nemyslím si, že by nehoda na Monze byla jezdeckou chybou, byl to prostě osud. Něco, co se stane ve zlomku sekundy. Sešlápnete brzdy a něco se pokazí. Přestanete být řidičem a stanete se pouhým pasažérem.“